VÁCLAV PELCMAN

Vytvořil jsem pro tento fejeton parafrázi názvu básnické sbírky Vítězslava Nezvala (1958) s přihlédnutím ke knížkám Karla Sýse Pražský chodec II (1988) a Praha zezadu (1999), ne abych se rozepsal o pražských chodcích rodilých, ani těch přesídlených a ani ne o těch turistických či nakupujících, ale abych se mohl také já představit také jako pražský chodec (takových bylo, a jistě i bude spousty).

Přestože se na mnohé ze svého dětství nepamatuji, mohu posloužit poměrně přesným popisem mé první, ne nákupní, cesty do Prahy. Podle deníku, který jsem si psal denně od 22. září. 1950 do 27. dubna 1951 („za presidenta Kl. Gottwalda a předsedy vlády A. Zápotockého“!), se tak stalo v neděli 22. října 1951 – výlet do ZOO. Tehdy se ještě chodilo do školy i v sobotu. Ve tři čtvrtě na šest jsem jel rychlíkem do Prahy na Masarykovo nádraží (půl deváté). Na cestu jsem si koupil Haló nedělní… (!) a Dikobraz. Z nádraží tramvají č. 13 (Kčs 2,50), na Dělnické jsem přesedl do č. 12 (Kčs 2,50) až do stanice u Trojského mostu. Pak autobusem k ZOO v Tróji (Kčs 3). Po zakoupení průvodce jsem „obešel celou zahradu“, v půl 12té jsem byl v cirkuse a pak na obědě v restauraci (vepřo, knedlo, zelo – za vše Kčs 30). Odjezd domů ve čtvrt na 5. V té době, s tehdejšími zkušenostmi (15 let), jsem si připadal jako cestovatel.

Již více jsem se nachodil po Praze od 18. července 1955 do října 1956, když jsem se dostal z PŠ Kladno na „umístěnku“ do Rudého Letova v Letňanech (na svou dobu s vynikající svobodárnou – mj. ze suchého C na WC) jako technolog (bylo to v době, kdy byli do průmyslu posílali přebyteční bankovní úředníci). Divadlo a knihovna v Libni, ale i další kulturní požitky hlouběji v Praze byly mými častými cíli. Jako radioamatéra mne Svazarm připravoval (ve VS na náměstí Republiky) na vojenskou základní službu u PVOS.

V Praze jsem pak krátce pobyl jako vojín, na pohřbu Antonína Zápotockého a na volbě presidenta Antonína Novotného (jen stafáž, bez plné polní) od 19. do 22. listopadu 1957. Byli jsme s kamarádem z Prahy i v kině a u něj doma na maminčiných buchtách. Jinak byla na programu Staroměstská radnice – 40 let SSSR, Hradčany (volba – vyhlášení); strava i noclehy v kasárnách.

Po více než dvaceti letech jsem se nachodil po Praze také dost při hledání hotelů na přespání za dojíždění na konzultace pro VŠT Košice, fakulty hutnictví neželezných kovů. V Praze to byly budovy ČVUT, VŠE a jiné posluchárny a kabinety vysokých škol. Ve volném čase jsem, místo opakování témat na zkoušky, navštěvoval galerie, muzea a hudební akce (Dům u kamenného zvonu, Zrcadlová síň Klementina, kostely, etc.). To bylo v letech 1978 až 11. července 1983.

Opět, ale ještě delšího pobytu a šlapání pražských chodníků a schodů jsem se dočkal až po politickém převratu. Podařilo se mi stát se vedoucím marketingu (vedoucí skladu) jedné zahraniční firmy. Díky příbuzenskému vztahu jsem měl solidní a hlavně levné ubytování v Karlově ulici. Bylo to v období od 16. 10. 1995 do 30. 6. 1997. Nebudu obracet pozornost na obchodní praktiky tehdejšího (a možná i dnešního) již kapitalistického obchodování, ale na pěší procházky po dobře známých místech: Vyšehradský hřbitov (ten nikdy při návštěvě Prahy nevynechám), Pražský hrad, Karlův most, Hanavský pavilon, Letohrádek královny Anny, Valdštejnská zahrada a samozřejmě i ostatní významné stavby.

Nevynechal jsem žádné významnější galerie, zahrady, divadla, muzea i církevní stavby: U Řečických, Platýs, Pyramida, U Jindřicha, Botanickou zahradu Na slupi, Tyršovo muzeum, Národní, Komedie, Vinohradské, Stavovské divadlo, Břevnovský klášter, letohrádek Hvězda, Loreta a mnoho dalších kostelů. Oblíbil jsem si restauraci U červeného koníčka a vinárnu Lacerta, neopominul navštívit proslulé restaurace Černý pivovar a U Fleků. Bylo toho dost a nebudu se snažit popsat vše, okolo čehož jsem procházel každý den. Všechna místa jsem znal z literatury (od Arbesa a Nerudy až k Hrabalovi), ale zejména z publikací: Průvodce vyšehradským hřbitovem (1981), Pražské sochy a pomníky (1979).

Mému kulturnímu vyžití (divadla, koncerty a výstavy) udělala konec restituce. Dům, kde jsme bydleli, stará majitelka převzala a záhy nás „prodala“ (dnes je tu nějaký lepší nevěstinec). Jiné bydlení bych získal za předpokladu, že bych na něj obětovat celý výdělek, a tak adié Praho!

Praha mě vždy přitahovala a přitahuje, ale bydlet někde v centru bych nechtěl! Proto i jako vedoucí turistického oddílu Sokola jsem uspořádal několik celodenních výletů (10) po značených turistických stezkách v Praze a nejbližším okolí, vždy se zakončením na významných místech našich dějin. Prošli jsme si Prokopské údolí, Dalejský potok, z Veleslavína Divokou Šárku, jindy Petřín, Hvězdu, Bílou horu, Levý Hradec, Babu, Dolní Šárku, se všemi přilehlými místy. Zašli či vyšli jsme až z Roztok, Zákolan, Únětic. Bylo to v období deseti let (2001–2011).

Zatím naposledy jsem se do Prahy vypravil za kulturním účelem 9. března 2016 ze stanice Praha hlavní nádraží na Žižkov, přes Vrchlického sady do ulice Politických vězňů, sídla ÚV KSČM, nakladatelství Futura a redaktora LUKu. Ohlásil jsem se, asi suverénně, že jdu za inženýrem Sýsem a byl jsem vpuštěn. Zaklepal jsem na udané dveře a po pozvání vešel. Jak se mi zdálo, přítel šéfredaktor byl téměř vyděšen: Kdo jste? Co chcete? (Znali jsme se jen přes moje občasné příspěvky do týdeníku.) Pak se poměrně brzo vše vyjasnilo a obohacen o známost s čelným básníkem a s jeho dvěma knížkami v ruce jsem se odporoučel. Ještě jsem navštívil mou oblíbenou Valdštejnskou jízdárnu, kde byla výstava sakrálních maleb v Krušnohoří – snaha o sjednocení národů přes víru (viz LUK 29/2016). A to byla má labutí píseň s Prahou.