František Prskavec (1901-1976) odešel během první světové války ze své rodné vesnice Komárov u hory Kozákov do vesnice Branžež u Mnichova Hradiště, aby vypomohl v hospodářství svému dědovi, který zůstal sám po odchodu svých dvou synů na frontu.
Jeho vnuk, básník Josef Prskavec, zachytil jeho vyprávění.
A do školy jsem chodil míň. Uhodila první světová válka a na jaře tisíc devět set patnáct, v březnu, jsem dostal úlevu, abych šel sem do Branžeže, pomoct na polní práci. No a do Branžeže jsem přišel a tady jsem zůstal až do konce šestýho listopadu, poslední den, kdy jsem měl jít do školy, a to z toho důvodu – děda byl veliký včelař a tady byl pan řídící Novák, taky včelař velikej, byli velký kamarádi a tak on mě napsal, že chodím tady do školy, ač to pravda nebylo.
Tak jsem předposlední den před šestým listopadem šel sem do školy. A předtím byla neděle a byla u nás zábava. Říkali tam Na Bačově u Kodrů. A my jsme se tam jako kluci šli postavit přede dveře u sálu a teď mě jedna sestřenice drapla a Pojď, Frantíku, zatancujem si, a já nechtěl, ale ona mě tam vtáhla, byla starší, teď tancovala v sále a povídala: Holky, podívejte se, tenhle hoch, až vyroste, tak si ho namluvím.
No, druhej den jsem přišel do školy a pan učitel se ptal, co jsem zač, protože mě neznal. Já jeho taky ne. Dal mi papír a tužku, tak jsem tam chvíli psal, no, a když bylo po vyučování, šel jsem ke stolku a děkoval mu za vyučování a on mi řek, že vidí, že jsem se dobře učil, a abych dělal pořádnýho, hlavně abych nechodil do hospod. V tom vylítlo jedno děvče a povídalo: Pane řídící, Frantík Prskavců byl včera u muziky a tancoval. A pan řídící povídal: To snad ne. No, to se ví, že jsem musel mlčet. A šel jsem domů. Ta mi to napravila.
Tak jsem byl tady v Branžeži vždycky na práci a zas po práci, když se mi stýskalo po tý rodný obci, tak jsem šel domů, vždycky na tejden, na čtrnáct dní, taky na měsíc a tady jsem hospodařil s dědečkem starým a babičkou, která nebyla mojí babičkou, byla zjednaná jako hospodyně. Za plat.
Tady jsem se naučil teprvá jak se patří dělat, protože doma jsme k práci moc nebyli vedený, jelikož jsme věčně pásli. Ráno vod šesti do devíti a navečír vod štyrech do západu slunce. Dneska by to snad ani nešlo. Ale tam se tak žilo. Bylo to skromný, byl to chudej kraj, kde se všecko muselo využít a každej, i ta nejslabší síla byla potřebná, aspoň k tomu pasení.
Až přišla první světová válka, to se všecko vobrátilo. První rok to ještě jakž-takž šlo, ale druhej, třetí rok, měli jsme ve mlejně vobilí na semletí, to nám zabavili a nedali nám z toho nic. Přišli vojáci, ale hlavně Maďaři to byli, do vesnice, a brambory museli jsme vynášet ze sklepa, už to bylo na jaře, přede žněma, po nasázení, moc jich nebylo, my jsme jich měli asi dva pytle, a zrovna je nakládali na vůz a vodváželi a já jsem je nechtěl dát. Tu mě dva vojáci sebrali a šli se mnou ke starostoj. Starosta byl ňákej pan Kodr, starší člověk. Když mě tam přivedli, tak mu jeden, který trošku česky uměl, ale lámal to, žaloval, že jsem sabotoval. A von jim povídal: Ale nechte toho, to je chlapec, kterej ještě nemá z toho rozum...
Tak ten rok byla taková veliká bída, že lidi vikev vařili, i lebedu trhali a spařili. Nám tak zle nebylo. My jsme měli mlíko, my jsme měli přeci jen lepší život než ti, kteří neměli nic. Ač to bylo všude znát.
Měl jsem sestru malou, které byly asi dva roky a ta, co jsme neměli chleba, brečela – Já chci papů, já chci papů... Já jsem povídal: Ale mlč, já ti přinesu.
Ráno jsem se sebral ve štyry hodiny, šel jsem pěšky do Branžeže, přišel jsem sem a povídám dědečkoj, jaká tam je bída, že nám všecko sebrali, tak mi dal do ruksaku bochník chleba a mouku, možná že to bylo na pětadvacet kilo. A já zas časně ráno vyrazil, ještě za tmy, aby mě nechytili, protože chodily kontroly a každýmu všecko vzaly, hlavně ve městech a na nádražích, ale já šel pěšky.
Přišel jsem do Loktuš, to je vesnička pod Kozákovem a už jsem dál nemoh. Tam mi přišel otec naproti. Když to vzal na sebe a šli jsme ke Kozákovu, povídal: Chlape, žes tohle unes, takovou cestu, to bylo šest hodin cesty, pěšky.
Měl jsem radost, že jsem sestře přines chleba, ale zrovna jsem se zas sebral a šel zpátky do Branžeže, protože tady jsem musel krmit a dělat všecku práci, která v zemědělství byla. Tady jsem se špatně neměl, tady měli forotu v mouce, tady měli brambory, tady měli mastidlo, děda každou zimu dvě prasata zabil, měli sádlo a uzený až do podzima. Taky drůbeže hodně, králíci a i dosti jinýho. Takže já jsem tady byl rád. Jenže jsem přišel domů a matce jsem vypravoval, jak se tady mám, a ona říkala: Ale nepovídej, jak se tam máš, dyť si kost a kůže, když seš doma, tak se spravíš, a když přijdeš vodtamtaď, tak seš dycky hubenej. No, ale to jsem neřek, jak jsem tady musel hodně dělat. To byla práce pro dospělýho a ne pro chlapce, kterýmu bylo patnáct, šestnáct roků.
Jaká byla bída, v tý světový válce, to málokdo si dovede představit. Když jsem odtud z Branžeže vozíval na Komárov věci, nesměl jsem nosit balíček, všechno jsem musel mít ukrytý v kapsách.
V Mnichově Hradišti byla továrna na válečný vozy. Obyčejný vozy na koňský potah, bylo tam kovářství, kolářství, a měl jsem tam vod nás z Komárova známý, ňákej Ladislav Koutský, kolář, a ještě asi štyry koláři a kováři. Tak jsem vždycky z Branžeže si toho napakoval a šel jsem do tý továrny, v sobotu navečer, když jeli domů, každej mi něco vzal do kapsy a tak jsme jeli vlakem. Protože v každým vlaku byly kontroly, a přísný. To se ví, že když jsem vez něco dobrýho vod jídla, jako uzený, že jsem každýmu z toho něco dal. Jednou jsme přijeli do Semil a jela s náma nějaká paní. Povídala, že byla v kraji a koupila pět kilo mouky. Měla to v tašce a tašku měla pod kabátem, aby jí nebylo vidět, no, ale když jsme vystupovali, hned jí četníci v Semilech na nádraží zarazili a tak musela tašku s tou moukou vytáhnout a odevzdat. Ona ten pytlík mouky vzala, rozvázala a řekla jim do očí: Když z toho nemam mít já nic, já mam doma šyry děti, který maj hlad, tak ať z toho nemá žádnej nic. A ten pytel mouky celej rozházela po nástupišti, že jsme byli skorem všecky zamoučený. To se ví, paní hned sebrali a odvedli. Jak to dopadlo s ní dál, to nevím.
My v sedmnáctým roce jsme měli, říkáme tam Pod Komárovem, jeden a půl korce nasetý ozimý pšence. Pšence byla krásná a už přede žněma, tak do týdne by se bývala mohla sekat. Jednoho rána k nám přišla jedna paní a říkala: Děte se podívat pod Komárov, máte všechnu pšenci požatou. Museli na to bejt aspoň tři nebo čtyři lidi, kteří šli vod jednoho konce k druhýmu, museli mít velký pytle anebo koše a ty klasy do toho sžínali.
Nenechalo se nic dělat, tak se to nahlásilo, přišli četníci, prohlídli to, ale nic se nedělo, žádnýho nechytili. A to nedělali lidi z nějakýho darebáctví, ale z bídy. Brambory jsme mívali protrhaný, jen maličko byly, už to někdo podďoubával a často třeba tři, čtyři brázdy bramborů byly vytrhány. A nepomohlo ani hlídání. To se hlídalo v noci, když se taková věc stala, hlídalo se týden, uhodily deštivý časy, neska tam žádnej nepude, jo, ale přišlo se tam po dešti a brambory byly vytrhaný. Ale nejen brambory. Hodně se tam pěstovalo červený zelí, ale i hlávky toho zelí bejvaly vyřezány. Takže to hospodářství, když se to takhle ještě poničilo, nestálo za tu práci.
Tak takový vzpomínky na naši obec zůstaly mi v paměti a dnes je vypravuju vnukovi. Jinak bych se k tomu nedostal a ani bych to žádnýmu nevypravoval, protože dneska je jiná doba a všechno je jiný, než bylo dřív. Už je jich málo, těch, s kterejma jsem tam jako se spolužákama byl a tohle jsme prodělávali, nevím, jsou-li ještě někteří z nich živí. Ale když se po nich ptám, obyčejně se dostali do světa a málo jich na Komárově zůstalo.
Majitelem tady tý usedlosti v Branžeži byl – svobodný ještě – můj strýc František Prskavec, který padl na Itálii u Gorice. Byl zabit kamenem, kterej se vodrazil, do hlavy, no, a chalupu vodkázal, ještě než šel na vojnu, mýmu otcoj. A já jako chlapec, asi čtrnáctiletej, jsem u toho byl, když mu říkal: Podívej se, kdybych pad, tak koukej, abys tam šel ty anebo některýho toho tvýho chlapce tam dej. Aby se tatínek (to jako můj dědeček) neměl zle na starý kolena. Víš, co jsme zkusili, když jsme byli doma a měli jsme macechu, i dosti hladu. Tak jsem si to vzal k srdci, a když pad, tak jsem tady byl skorem stále, víc, než doma. Ač domů jsem vždycky pospíchal, stejně se mi stýskalo, i když jsem se tady měl dobře.
Pozdější dobu jsem přišel po Vánocích z Branžeže na Komárov, bylo míň sněhu, a někdy v lednu se stavěla silnice z Komárova nahoru ke Kozákovu. Bylo to ve světový válce, kdo moh, tak šel do zaměstnání. Tak jsem šel taky, ale byl jsem tam jen asi tři neděle. Měli jsme za úkol pešovat, ale pak jsme vozili na vozejkách čedič. Bylo to po kolejích, ale krkolomná práce. Dřív to vozili starší, často jim vozejk z kolejí vyběh a spad dolů, pak to dalo velikou námahu, než ho dostali zas nahoru. Byli jsme tři kamarádi a s tím vozejkem jsme jezdili. Jenže pak přišlo psaní, ať ihned přijdu do Branžeže, že zas dědeček stůně, tak jsem toho musel nechat.
V roce devatenáct set šestnáct již Rakousko-Uhersku docházel dech ve výrobě zbraní. Tak chodily po staveních dvojice a sepisovaly různé měděné věci. Moždíře, a my tady v Branžeži měli pařák na vaření bramborů, kterej měl kotel měděnej. Taky nám ho sepsali a museli jsme ho odevzdat. To se odehrávalo snad po celé Říši Rakousko-uherské.
Na Komárově měli schůzi u pana starosty Kodra a tam přišla zrovna vyhláška, že se budou odevzdávat zvony. Můj otec a soused, František Havrda, říkali mu Sedlák, jelikož měl koně, se domluvili, když šli z tý schůze, že ten zvon ukliděj. Otec, ještě tu noc, vzal žebřík a vylezli na zvonici, že ten zvon sejmou. Ale vono to tak lehce nešlo, byl velkej vítr, a to srdce jim zazvonilo, jak se zvonem hnuli. Tak srdce museli podvázat nějakým šatem a po dlouhý práci se jim podařilo zvon vyjmout a dát na stranu.
Teď se radili, kam ho daj. Domů se ho báli vzít, jeden jako druhej, kdyby náhodou přišla kontrola a prohlídky, aby na něj žádnej nepřišel. Tak že ho tam zarovnaj do kamení. Byly tam takový hrobky kamení, už to kamení rozebírali, ale v tom si vzpomněl ten sedlák, že má doma vykopanou studni, asi štyry metry hlubokou a že tam není voda. Povídá otcoj: Víš co, Josef, pojď a dáme ten zvon tam.
Tak ho zabalili do deky, vodnesli do tý studně a zasypali. Pak se vrátili.
Ta kaplička se zvonicí měla podezdívku a na tom byl dřevěnej rám. Ale už zpuchřelej, že se zdálo, že tu kapličku to každou chvíli, když přijde velkej vítr, shodí. Tak vzali dva sochory, vod jedný strany nadzvihli tu kapličku a vona se skulila asi tři metry dolů. Bylo to na mírným svahu a dole byla ouvozová cesta, tak do toho ouvozu ta zvonice spadla a roztřískalo se to na kusy.
Druhý den ráno šla paní Kočová, už stará babička, zvonit, přijde ke zvonici, měla to zrovna před voknama, a zvonice dole rozbitá. Tak udělala poplach, no, a přišla tam ještě jedna paní, taková vesnická klepna, která o každým něco věděla. A ta hned běhala od stavení ke stavení, že zvonice spadla a že je rozbitá a zvon že je na tříšky rozbitej... Lidi se tam sbíhali, viděli rozbitou zvonici, ale zvon nenašli. Tak bylo na tom, že vítr shodil kapličku a zvon, před tím dnem tam byli cikáni, že ho asi ukradli.
Hned to hlásili do Semil na okres, a odtamtud přišla kontrola, četníci, vyšetřovali to a nejvíc vyšetřovali tu vesnickou klepnu, která tam byla u toho první, ještě ji podezřívali, jestli ten zvon nevzala ona. No, ale tý došel dech, bála se, říkala, že neví, že zvon neviděla a žádnej ho tam nevzal... Tenkrát byl z četníků strach, ti pouštěli velkou hrůzu.
Hm, pak to utichlo, ale z okresu přišla výzva k panu starostovi, že když do čtrnácti dní nebude zvon v Semilech, že zadržej dodávky, mouku a všecko živobytí, co už bylo na lístky. To se ví, zas byl velkej rámus po vesnici, ženský plakaly a sebraly se a šly na okres, že za to nemůžou, jak k tomu přijdou, že zvon někdo ukrad. Tak to utichlo, ale po straně se stejně šuškalo, že ten zvon vzali – ale mysleli docela na jiné lidi, než kteří to provedli.
Teď přišel rok devatenáct set osmnáct. Já jsem byl v Branžeži, sedmadvacátýho října ráno jsem krmil a přišel za mnou do chléva děda a povídal, jaká byla debata v hospodě. Že Čechy a Morava budou svobodný, že se od Rakouska odtrhneme, a pan řídící Novák se tam tak rozzlobil, měl sebou dýmku takovou dlouhou, že s ní praštil o stůl, až se rozlítla. Že to pravda není, že už jednou Palacký řek, že bez Rakouska nemůžeme existovat.
No, tak já vodpoledne se sebral a jel jsem do Semil. Přijedu do Turnova, tam bylo plný nádraží vojáků, kteří už utíkali z fronty i z kasáren, byli tam Češi, Němci, Maďaři, a už se to tam taky pralo. Tak hned zavolali pohotovost, vojáky a četníky, a ti to tam krotili. Když se to utišilo, přijel vlak a jeli jsme do Semil. Ze Semil jsem šel domů do Komárova, ale to už všude bylo plno jásotu a křiku, že budeme svobodní.
Osmadvacátého října ráno otec vstal brzy a šel k tomu sousedu Havrdovi, zapřáhli koně, otec vzal sekyru a pilu a šli do lesa, ten Havrda měl velikej les. V tom lese uřízli dva pěkný smrky. Vrchy odřízli, zapřáhli koně a vezli je k bývalý kapličce. Když tam přijeli, Havrda vypřáh koně a jel s nima domů a otec tam zůstal. Ty kmeny oloupal, a přinesli krumpáče, motyku a lopatu, jelikož tam je čedičová zem, samej kámen, dalo to práce, vyhodit dvě jámy, tak půldruhýho metru hluboké. Aby tam mohli ty trámy postavit.
Lidé se sbíhali a ptali se, co to dělaj. Jestli tam budou stavět šibenici. Anebo jestli tam budou vyvěšovat prapory. Ten soused Havrda byl takovej žertovnej, povídal: Mlčte, pojďte nám pomoct a budete vidět. Ale neřek jim, že tam pověsej zvon.
Asi za dvě hodiny to bylo hotový, otec ty sloupy postavil a sbil je a ty čepy od toho zvonu tam měli někde uložený, ty tam nasadili a šli pro zvon. Teď otec s tím sousedem Havrdem zvon přinesli a pověsili ho. To bylo takovýho křiku, takový radosti, otce a toho souseda Havrdu objímali a líbali, že si to v životě nepředstavili, že voni by ten zvon zachránili.
Přišla ta paní Kočová, nejdřív si klekla, udělala si kříž na čele a začala zvonit. Bylo právě poledne. Když odzvonila poledne, tak řekla, že teď bude zvonit za padlé z obce Komárova, kteří položili život v tý světový válce. Zvonila hodinu, zvonila dvě, a měla syna, kterej přišel a řek, že bude zvonit za ní, a vona že ne. Zvonila až do štyrech hodin odpoledne. To byla taková sláva, ze všech okolních stavení všecko běželo ke Komárovu a žasli nad tím, že tam maj zvon. Starej, svůj.
Tisíc devět set osmnáct, když byl převrat, tak se říkalo, jak budou potrestaní keťasové a boháči, kteří vydírali chudej lid, kteří prodávali mouku a všechno draze, že se jim jednou taky dostane odměny. Ale, bohužel, to se jen mluvilo. Ti první dostali zbytkový statky, do všech stran se vetřeli, na ministerstvo a místa, který byly dobře placený a taky to s lidem zrovna dobře nemysleli, jen ve svůj prospěch. To bylo veliký zklamání, obzvláště všeho dělnického lidu. Ale i mezi stranami dělnickými byli prospěcháři, kteří využili doby a šplhali se po nich
k jistému a dobře placenému zaměstnání. Utvořilo se tolik stran, že to bylo úžasný. Když šel člověk i po tý vesnici, to bylo plakátů, volte nás, a nevolte tyhle... a některý dosti posměšný. Jako jedna: Volte krávy, ale nevolte klerikály, to bylo takový rozeštvání mezi lidma, že se to žádnýmu slušnýmu člověku nelíbilo. No, ale byli jsme už bezmocní, jelikož to ovládly síly, který měly moc a proti kterejm se nedalo v tu dobu nikterak bojovat.
Tady v Branžeži byl v obecním domku Václav Šefl, byl tesařem a měl četnou rodinu, ale živil se poctivě. Ten po osmadvacátém říjnu udělal šibenici, vzal jí na rameno a pěšky s ní cestoval do Mnichova Hradiště, že jí tam na náměstí postaví a budou věšet ty, kteří z tý války zbohatli. To byl jediný člověk v Branžeži, který byl bolševik, ale jednu chybu měl, že si rád koupil. Ale jinak řemeslník výtečnej a člověk spravedlivej.
Když tu šibenici dones do Mnichova Hradiště a začal mluvit, vokolo něj se lidi srocovali a že tu šibenici postavěj. Ale pak přišli četníci, pana Šefla sebrali a šibenici vodklidili.
Nejvíc jsme se spoléhali, až přijdou legionáři, ale ti nás zklamali, protože ti, co byli dobře zapsaní, ti se uchytili, dostali se na pěkný placený místa, zapomněli na svou minulost a věnovali se jedině pohodlnému a blahobytnému životu. A většina ostatních na tom byla jako my všichni.
Měl jsem tady strýce, byl italskej legionář, a když přišel po válce domů, dostal službu na maďarskejch hranicích. Tam dělal komisaře, jelikož se tam hodně pašovalo, jel na koni, přehlížel, a byl tam zastřelen. Měl tady starýho otce, to byl můj dědeček, a žádnou podporu za to nebral, jako někteří pobírali do své smrti.
Po delší době se stavěly všude po vesnicích památníky padlých v první světový válce. I tady v Branžeži se dělaly sbírky a dost bylo občanů, kteří hodně na to přispěli a pomník si postavili.
Když pomník odhalovali, řečníci vyzdvihovali oběti lidí, kteří padli nevinně, museli bojovat za cizí zájmy, takřka proti sobě, a ať pozůstalí, obzvláště vnuci a pravnuci, nikdy nedopustěj, aby ten pomník byl nějak zneuctěn.
Za doby protektorátu jsme měli obavy, že Němci nám ho zničí, ale nedošlo k tomu. V dnešní době se mluví, že ten pomník bude odsud vzat a postaven jinde, a to z toho důvodu, že je na krásným místě, ale že z hlediska uměleckýho dobře nereprezentuje obec Branžež. Pan inženýr Preis a pak učitel Mencl chtěli za každou cenu, že ten pomník se musí někde dát za ves a sem že se musí postavit pomník důstojnější. To se ví, my, kteří jsme tady byli starší, jsme se bránili, ne z ohledu, že tam máme přátelský padlý, ale z toho důvodu, že když jednou tam stojí, žádnýmu nepřekáží a je to památka ne umělecká, ale památka na padlý, kteří všichni pocházejí ze zdejších obcí a památka na doby, kdy jsme byli pod útlakem rakousko-uherským.