KAREL SÝS

Bohužel nebo bohudík se mi článek Jana Wiendla Zapomínání a Sýs dostal do ruky až teď.

Pochlubil se, že se na něj jako na ředitele Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK obracejí různí lidé s otázkou či výzvou, „abychom jako univerzitní ústav reagovali na návrh vyznamenat 28. října 2018 na Hradě českého literáta Karla Sýse“.

Pan ředitel výzvu odmítá: „Jaké by takové ‚kolektivní‘ stanovisko mělo být? Měli bychom se jako odborníci ‚usnést‘ na tom, že je Sýs špatný básník, který po desetiletí profitoval na režimu, jenž desítkám skutečných básníků zavřel dveře a odsoudil je k mlčení nebo do podzemí, a proto žádný metál?“

Radši tedy promluví sám za sebe a stojí to za to: „Nemá myslím smysl vést debatu o charakteru Sýsovy poezie, za kterou má prý vyznamenání obdržet.“

Tahle věta z úst prezidenta literární zeměkoule udiví, vždyť cena se dává právě za poezii, nikoli za ideologii nebo její zparchantělou dceru politiku!

Přece však pokračuje: „Mluvme však o charakteru autorových profesních a občanských postojů. Kulturní kádr, prověřený partajník, těžící z normalizačního prostředí před listopadem 1989; po listopadu 1989 neúspěšný kandidát do obou komor Parlamentu ČR, obhroublý moralista a velkohubý kritik poměrů, bavící a podkuřující svými verši a publicistikou církvičce údajně zapovězených literátů kolem Haló novin a jejich mutací, kterým tento autor (počítám-li dobře) 32 standardně vydaných původních polistopadových knih – básnických sbírek, souborů publicistických textů, básnických skladeb či výborů z díla –, dodává slovní munici.“

Básník coby skladník a dodavatel munice, tož i tak lze vyhodnotit literaturu! A zpitomělá veřejnost nechápe, že sedí na sudu s prachem, od něhož doutnák drží právě Karel Sýs.

Inu, Ladislav Štoll literatuře aspoň rozuměl.

Poté pan ředitel zamíří výše: „Není proto divu, kde se vzala tak masivní volební podpora, která dovedla do premiérského křesla člověka, který byl členem téže partaje jako Karel Sýs, který těžil z téže předlistopadové společenské situace jako náš literát, který nedokáže vyvrátit svoji spolupráci s komunistickou tajnou policií, jíž Karel Sýs coby aktivní a prověřený straník (stejně jako půldruhého milionu dalších soudruhů) vytvářel podloží.“

Tohle je v demokratickém státě na žalobu, ale coby člověk druhé kategorie si obžalobu pana ředitele za pomluvu nemůžu dovolit.

Závěrem zamíří ještě výš: „A konec konců jde o návrh vyznamenání, které může udělit takovouto společností byť těsně, ale přesto podruhé zvolený prezident, jenž dělá vše pro to, aby se naše země opět přichýlila do ruského (chtělo by se říci ‚despotického‘) mocenského vlivu, což je možné jen za cenu tohoto obecného zapomínání.“

V téže době vstoupil do neonormalizačního mlýna se svou troškou smradlavé mouky i Jiří Peňás, literární policista, onen Peňás, který vynadal Danielu Strožovi:

„Jeho jekot nemá v českém veršotepectví od doby Skálova provolání ‚Psovi psí smrt‘ obdoby. Strožovo nejnovější sebrání Maskaron ve sklepě je čistým projevem fanatické zavilosti poblouzněnce, který je do svých fantazmat schopen semlít kdeco: adidasky poblité od ‚donaldových hamburgrů‘, Havla na sto způsobů, zásluhy kapitána Minaříka, nevděk, kterého se dočkali ateisté, Clintona u Tygra, tank na Smíchově, silnici E 55 a jak by ne, i nového patrona všech ‚uražených a ponížených‘, Karla Kryla. O poezii tady nemůže být řeč. Za jeho lyricko-fekální arzenál by se nemusel stydět barokní extatik, lehající si vedle dobře uleželé mršiny.“

Peňás se mýlí: Skálovo provolání nejenže má obdobu, ale on sám ho daleko překonal!

Obžalovací spis pokračuje. Když pokálel Strože a Pelce, píše: „Jenže to jsou břídilové proti designovanému vévodovi poezie zástupů hladovějících milicionářů Karlu Sýsovi. Jeho vpravdě psychopatický ryk, vtělený do krátkých veršíků (Pět let v mrtvém domě), to je další, ještě hlubší propad ovavřínovaného poety ‚smyslů a potu‘, po němž následuje jen klasické zvolání Sýsova druha Skály: ‚Psovi psí smrt!‘ A tak, ať si Strož myslí, co chce, použijme zde s mladými konvertity slov Jana Floriana: ‚DO OHNĚ!‘“

Skála by pilného nohsleda nemohl než pochválit! A zastydět se – takhle řízně, přímo na komoru, by zamířit nedokázal.

Nyní však Peňás přiložil své polínko k nejnovější hranici:

„Člověk si dobu nevybírá a Karel Sýs nemůže za to, že svých nejproduktivnějších dvacet let prožil za normalizace. Nemůže ani za ni, jenže uměl-li se v normalizačním prostředí někdo dokonale zahnízdit, by to Karel Sýs. Na začátku měl tento nesporně talentovaný mladík štěstí, ke kterému přispělo to, že jiní měli zase smůlu. Debutoval v roce 1969 svěží sbírkou Newton za neúrody jablek, ovšem právě v té době začala největší čistka v dějinách moderní české literatury, které padla za oběť skoro celá básnická generace předchozí: čistka to nebyla fyzická, nýbrž ideová, básníci jako Gruša, Šrut, Wernisch, Brousek a další si už ani neškrtli. Za to Sýs samozřejmě také nemůže, jemu tehdy bylo něco přes dvacet a chtěl vydávat.

A normalizovaná nakladatelství chtěla také vydávat, měla to v popisu práce, jenže staří – třeba jen o pár let starší než Sýs – autoři byli zakázaní. A tak přišla šance pro mladé a snaživé. A Karel Sýs ji chytil za pačesy a celých dvacet let nepustil. Vydával jednu básnickou sbírku za druhou, chrlil verše jak automat na metafory, psal o sto šest, jezdil do zahraničí, což nebylo jinak zvykem, když se mu chtělo, bydlel na Dobříši, což byl takový zámecký penzion pro disciplinované literáty, bral tvůrčí stipendia, užíval si života v Klubu spisovatelů. A zažíval krásný pocit, že je básník, a protože co chvíli vložil do verše nějakou vilnou představu, jež se mu rodily v hlavě, věřil, že je básník nonkonformní. Přitom ale vůbec nezanedbával stranické povinnosti, byl samozřejmě funkcionářem KSČ a kromě toho také milicionářem, připravený kulometem a svým tělem hájit redakci Československého spisovatele, kde vycházely nejen vlastní sbírky, ale výbory z básníků, kteří se v Čechách dobře prodávali, takže když si chtěl člověk koupit Holana nebo Nezvala, kupoval si nedobrovolně také Sýse, který za to měl honorář.“

Je to zase na žalobu, ale to bych v polofašounských Čechách z advokátní kanceláře nevyšel.

A tak jen Peňáse doplním: nejenže jsem chrlil verše, což samo o sobě je zločinné, ale také jsem – skoro se stydím přiznat – jedl a pil. A připomenu kouzlo nechtěného: první „normalizační“ výbor z Holana pod jménem Strom kůru shazuje (1979, „Skálův“ Československý spisovatel!) jsem sestavil právě já, takže si čtenáři s Holanem skutečně kupovali i mne. Maně cituji Peňásovu urážlivou formulaci, ovšem Holan ani já se koupit nedáme. Inu nomen omen: Peňás – Peníz.

Peňáse osobně neznám, je mi ho však líto. Pravděpodobně trpí nějakou nemocí, že si nemůže užívat, chrlí leda nadávky. Vilné představy, natož skutky jsou mu zřejmě nedosažitelné… A tak se užírá a užírá.

Nešťastný to muž!