LINH DINH
Nedávno jsem dal interview dvěma studentkám žurnalistiky na Chrámové univerzitě (Temple University ve Filadelfii; pozn.překl.), Amelii Burnsové a Erin Moranové, a ačkoli se zdály být velice bystré a podnikavé, Erin už dokonce má zaměstnání, z něhož hradí všechny své účty, cítím, že pro tyhle mladé dámy je děsivé, když musí tvořit a prodávat slova, jakákoli, a bude se to jen zhoršovat. Topíme se v post-gramotnosti.
S rostoucí závislostí na obrazovce si už sotvakdo koupí knihu či noviny. Můj místní deník, the Philadelphia Inquirer (Inky), už nemá stránku s přehledem knih. Její redaktor Frank Wilson odešel do penze a už ho nikdo nenahradil. Frank recenzoval tři mé knihy, Night, Again; Fake House; a Blood and Soap, ale poslední z nich v roce 2004.
Frank žije kousek ode mne, takže ho občas vídám. Jako celoživotní Filadelfan je hrdý na to, jak město dobře zná. Když mluvil o Steve Lopezovi, reportérovi Inky, který si udělal jméno novelou o části Severní Filadelfie, Badlands, poškleboval se, že Lopez vlastně nikdy heroin neokusil, takže ve skutečnosti nevěděl, o čem píše. Frank ano.
Když budete Franka otravovat, přetáhne vás tenhle vousatý nabručený Ir holí. Není až tak letitý, ale je ze staré školy.
Poté, co jsem se v roce 1982 přistěhoval do Filadelfie, čítal jsem v Inky každodenní sloupek Clarka DeLeona. Popisuje město se znalostí, srdcem a humorem, DeLeon mi pomáhal, abych se tu necítil zbytečný, a vyzýval mě, abych zkoumal svůj nový domov. Nicméně, po třiadvaceti letech za „tím samým neuklizeným stolem v barvě polní šedi“, byl – coby oběť post-gramotnosti – vyhozen.
K tomu sám Clark: „16 let jsem psal šest sloupků týdně pro sekci místních zpráv. Později mi to ustřihli na pět sloupků týdně. Poslední rok jsem spadl na jeden sloupek týdně v sekci aspektů.“
Když už nebyl profesionálním novinářem, živil se Clark jako průvodce v okolí historické Independence Hall. Po práci často zapadl na pár sklínek do Dirty Frank’s. Vysoký ragbista Clark s hranatým obličejem a třírohým kloboukem, ve hnědé vestě a bílé košili s vlajícími rukávy jako neohrabaný Paul Revere (americký průmyslník z 18. století; pozn. překl.), tam sedával, aby zde vyhlásil tu nejhorší možnou zprávu: Přichází smrt slova, a tudíž myšlení!
Tuhle nedávno se u Franka zpívalo, a tak Clark vstal a zazpíval Springsteenovu My Hometown. Svým silným zvonivým hlasem zkušeně zvládal text, ale potom se neočekávaně zadrhl a musel přestat. Dá se to pochopit, protože písňové zobrazení hospodářského kolapsu popisuje zemi a město, jež miluje, i jeho vlastní neutěšenou situaci:
„Vybílené výlohy a prázdné krámy na hlavní ulici
Zdá se že už nikdo nechce nic tam koupit si
Zavírají textilku co stojí támhle za tratí
Mistr řekl hoši ta místa jsou pryč a už se nikdy nevrátí…“
Naše fyzická degradace není ničím ve srovnání s naším duševním zatemněním. Vezměte si naše písňové texty, kde se už nevyžaduje, aby měly smysl, hlavně že mají ten správný rytmus, zapadají do bušení. Post-gramotní se s angličtinou všelijak potýkáme a przníme ji. Jak jsme nuceni na sebe navzájem křičet, překřikovat trvalý hřmot, jazyková jemnost a duchaplnost jsou ty tam.
Před nástupem internetu jsem si každé ráno nejprve koupil Inky, a často ještě před úsvitem, hned potom, co přinesli noviny do schránky před mým bytem, jsem dostal Daily News. Často jsem si také bral New York Times a New York Post, a v týdnu jsem četl Philadelphia City Paper a Philadelphia Weekly. Pokud vím, skoro každý si denně kupoval alespoň Inky nebo Daily News, a tak tu byl soubor témat, která jsme sdíleli a diskutovali o nich. Patřili jsme do stejné duševní skupiny.
Můžete samozřejmě právem tvrdit, že jsme všichni měli úplně stejně vymyté mozky, zvlášť poté, co Inky a Daily News vlastnila stejná proklatá firma, ale tři týdeníky přinášely alternativní názory, a mnohé čtvrti měly také svůj vlastní plátek. Černochy obsluhoval Philadelphia Tribune.
V 90. letech jsem coby mladý pisálek a umělec byl vydáván ve všech místních výplodech, v Inky, Daily News, City Paper i Philadelphia Weekly, a tohle zpravodajství mě k mému městu pevně připoutávalo. Když se například v roce 1991 v Daily News objevil můj obličej, pokladní v bufetu mi blahopřál a majitel krámku na rohu mě přesvědčoval, ať běžím domů a tvořím!
Ačkoli moje psaní o Philly (Filadelfii; pozn. překl.) získalo na hloubce, moje místní publikum je většinou pryč, a to díky internetu, jenž naboural každé místo na Zemi, protože bez ohledu na to, kde žijete, sotva tam ještě nejste. Díky internetu se vše kolem vás stalo mnohem méně konkrétním, protože ve vašem městě váš stůl, lampa, manžel, se s obrazovkou počítače teď stali vašimi nejpotřebnějšími a nejnepostradatelnějšími společníky, protože se stali vaším zrcadlem, vaší duší a svatyní.
Když jsem přijel do nějakého nového města, vždycky jsem se těšil, jak si projdu jejich noviny, protože v nich byl jeho obraz, autoportrét, exotický a pro mne předtím nedosažitelný. Vzpomínám, jak jsem byl unesen společenskými střípky ve venkovském deníku v Maine, jako že manžele Smithovy poctil třídenní návštěvou jejich vnuk Jack, účetní z Bostonu, nebo že Tremblayovi nakonec odjeli na dlouho plánovaný výlet do Las Vegas. Vrátí se v pondělí, s mnoha zajímavými příběhy, jimiž nás všechny zasypou. V rubrice o stylu možná bude recept na sekanou, řekněme od paní Mrs. LeBlancové. Angličtina svým kolokvialismem, hovorovými výrazy či dokonce kostrbatostmi odráží to či ono místo.
Místní noviny, bez ohledu na jejich nedostatky, daly každé komunitě společenské fórum a společnou kulturu, a i když noviny ještě zcela neodumřely, ty zbývající jsou vykuchané a sotva čtené, protože téměř všichni jsou po celý den na sociálních médiích (nádherná ukázka lingvistického úpadku: co je na internetových [společenských] sdělovacích prostředcích sociálního ve smyslu, jaký tomuto slovu dává čeština? Překladatelé, a polistopadoví zvlášť, se u spousty slov a výrazů, podobných češtině, vůbec nenamáhali podívat do slovníku, natož se zamyslet, jestli to, čím sdělovací prostředky zaplnili, dává smysl; pozn. překl.), kam mohou vysílat a přenášet sami sebe. Lidé se od čtení o svém městě teď přesouvají k nekonečnému sebeportrétování (pro ty, kteří už neumějí česky: k selfies; pozn. překl.) a proklamacím, důležitým jen pro ně samotné. Každý je sám sobě zpravodajstvím, hvězdou a vesmírem. Každý, vydávaje sám sebe, je šíleně plodným autorem blábolů, téměř k nikomu nedoručených, ale všechno je to dobré, protože na obrazovce může donekonečna uctívat své pyšné já, opojný zážitek. S facebookem, twitterem a instagramem je každý sám sobě neustále slavný.
To všechno má i světlou stránku, protože internet dovolil vyplout na povrch silně kacířským názorům, čímž nás mohou ovlivňovat i spisovatelé, kteří by jinak byli úplně zticha, a já jsem vděčný, že můžu každý měsíc vychrlit na tisíce lidí tisíce slov, byť i jen kvůli darům z PayPalu, a jen zázrakem jsem neskončil jako bezdomovec, tak jako někteří z těch, které tu líčím. Čistý výsledek internetu je negativní pro gramotnost i pro komunitu.
Utopeni ve žvástech, plodíme své vlastní a spokojeně je všechno hltáme. Nezůstávají tu souvislé příběhy, žádné uvažování či rozjímání, a když něco dává smysl, tak jen na okamžik, než to spláchne záplava lží a trivialit. Jakmile je něco přečteno, či spíše přelétnuto očima, je to téměř okamžitě trvale zapomenuto.
Z vážných uměleckých forem jako malování, sochařství a poezie se staly utajované záliby,
neboť vyžadují přemýšlení, samotu a ticho, čili všechno to, co je z naší maniakální společnosti vypuzeno. Nezáleží, člověče, na ničem, na slově ze všeho nejmíň. Na opačném břehu řeky leží opuštěný Whitmanův hrob.
Na všech obrazech a kresbách Edwarda Hoppera (americký malíř a grafik, 1882–1967; pozn. překl.) je každý hluboce a žalostně sám, dokonce i když je s jinými, ale to je podstata Ameriky, jak ji zachytil největší americký malíř, ale i další, Whistler, Johns, Warhol, Guston, Salle a Basquiat. Polapeni v tomto sobě si blahopřejícím, narcistickém, v zrcadlech se zhlížejícím národě, jak můžeme být něčím jiným než solipsisty, lidmi neuznávajícími nic kromě vlastního „já“? Slepí k čemukoli, chceme poslouchat jen svůj vlastní hlas.
V téhle zrychlující se kultuře není čas přemýšlet nebo se dokonce cítit daleko mimo neukojitelnou úzkost. Hnáni, napůl šílení, přebytkem nicoty, mnozí Američané se dokážou upokojit jen spoustou alkoholu a/nebo opiátů.
S obdivem ke své obrazovkové osobnosti vyrážíme do bezmyšlenkovité prázdnoty.
18. června 2018
Autor je Američan vietnamského původu, narozený v r. 1963 v Saigonu. Do USA přišel v r. 1975.
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK