PETR ŽANTOVSKÝ

Název této konference je velmi ambiciózní. Sto let od vzniku Československa – a jak dál? Onoho stoletého výročí už je po celý rok kolem nás tolik, a tak často v barvách lakovaných zájmem těch, kdo to výročí užívají pro svůj užitek, že mi nezbývá, než při této příležitosti téma zúžit na nutné minimum. A protože se profesně dlouhá léta zabývám světem médií, a v něm pak zejména otázkami svobody slova a práva na informace, jejich svobodné získávání a šíření, jež nám zaručují i rozmanité národní i nadnárodní dokumenty, budu i při této příležitosti mluvit jen a právě o tom: o právu na informaci a o tom, proč je nám tak často upíráno. Což je fenomén, jemuž se od věků říká cenzura.

Pro tento účel se omezím toliko na obecný pojem cenzury jako omezení svobody slova a práva na informace. Nebudu rozlišovat cenzuru předběžnou, známou z časů mocnářství i první republiky, a následnou, uplatňovanou zejména v období poválečném – s jistými výkyvy vlastně až do dnešních dnů. Cenzura, či její neexistence, je pro mne symbolem míry svobody dané společnosti. A svoboda je v životě lidské společnosti nejvyšší hodnotou. Přičemž se patrně shodneme, že hned na druhém místě za ní stojí solidarita. A jedna bez druhé být nemohou, protože soudržnost a spravedlnost nezajistíte v nesvobodných poměrech, a naopak absence solidarity vede ke stavu, že svoboda jedněch se uskutečňuje skrze omezení svobody druhých. Tolik k úvodnímu pojmosloví.

Dívám-li se nyní na těch sto let optikou míry svobody slova, mohu odříkat okamžiky, kdy jí byl dostatek, kdy nedostatek, nebo kdy zcela chyběla. To si však každý najde v libovolné encyklopedii. Stejně tak bych mohl odrecitovat všechny ty okamžiky nadechnutí a víry v to, že nastal konec nesvobody, a tedy i cenzury v uvedeném smyslu slova, a začala epocha pravdy a lásky; a to teď výjimečně nevyslovuji ani trochu ironicky.

Cenzura je příznakem nemocné společnosti, která nesnese pohled do zrcadla. Jan Werich kdysi poznamenal, že demokracie první republiky nebyla ideální, ale byla natolik dobrá, aby jim – klaunům z Osvobozeného divadla – dovolila říkat, co si o ní myslí. Má-li tedy smysl bavit se dnes o cenzuře, je nejprve třeba nutné povědět si něco o dnešní společnosti, neboť cenzura je právě a pouze jejím plodem. Nespadla z nebe, nikdo nám ji nepřivezl na saních jak Santa Klaus, je výrazem našeho vlastního strachu z poznání a pravdy.

V roce 1989 došlo k významnému přelomu v životech nás všech, nejen zde v sektoru na východ od „železné opony“, ale neméně i za tou oponou. Proměnilo se geopolitické zadání – ze scény zmizel jeden ze dvou mogulů, Sovětský svaz, zůstal mogul druhý, Spojené státy. Tím došlo k rozkývání křehké strategické rovnováhy, na níž stál svět a Evropa v něm po celou dobu od konce 2. světové války. Není úkolem mého vystoupení polemizovat o tom, zda to bylo víc dobře nebo víc špatně, prostě k tomu došlo a nastartovala se kvalitativně odlišná etapa vývoje naší společnosti – od teď se můžeme omezit jen na náš úzce středoevropský prostor, neboť na jeho dynamice jsou vidět téměř všechny obecnější rysy vývoje světa okolního.

V novém uspořádání došlo k restauraci mnoha dávno zapomenutých pojmů – zejména soukromého vlastnictví a volného trhu. Jenomže mylnou a naivní se ukázala představa, že si v kosmické rychlosti projdeme všechna podstatná a v předchozím čtyřicetiletí vynechaná vývojová stádia rozvinutého kapitalismu, abychom vkročili čistou nohou rovnou do standardních parametrů této společensko-ekonomické formace, jak se kdysi říkalo. Dějiny nelze předběhnout, jen přeskočit, ale to už přináší handicap v ne-získané zkušenosti. Výsledkem toho bylo, že se u nás sice urodili noví vlastníci, ale bez historie, paměti, vícegeneračního vztahu k vlastnictví a namnoze též bez morálky. Cílem se stal zisk, nikoli růst. Protože zisk je privátní, kdežto růst společný. Proto jsou dnes mnohá hlavní města bývalého sovětského bloku jako po bombardování – projděte si Rákocziho třídu v Budapešti: to je ukázkový příklad toho, jak se tu kdysi tvořil zisk, ale nikoli růst. Dnes jsou tam zatlučené výlohy a posprejované zdi.

Nicméně po jistý čas tento ekonomický trend vytváření zisku byl výhodný pro relativně velké množství lidí. Co do hmotných statků zakusili mnohem víc a pestřeji než kdy dřív a propadali dojmu, že právě to byl ten důvod ke zvonění klíčů. Než přišel Enron, letadlové hry, spekulace, Lehmann Brothers, Soros a s tím vším všeobecný úbytek obecně dostupných materiálních statků, o těch duchovních ani nemluvě. Jenže ještě předtím využili korporátní vlastníci světa, ti kapitáni vládnoucí z burzovních kanceláří všehomíra, ukolébanosti dobře najedených občanů a začali nejprve pozvolna a tiše, později překotně a nahlas stavět huxleyovský „krásný nový svět“, onu utopickou vizi všeobecné rovnosti v nerovnosti – k dokonalosti dovedenou orwellovskou tezi o tom, že všechna zvířata jsou si rovna, jen některá jsou si rovnější – inu ta, které těm ostatním vládnou, velí, poroučejí, usměrňují jejich životy, přání, potřeby, touhy. Využívajíce přitom de facto opět především materiálních pobídek.

Tak přišla na svět politická korektnost, společenská praxe nazývání věcí jinými než pravými jmény, kodifikovaného lhaní, uzákoněného pokrytectví. Jestliže nesmíte něco nazvat tím, čím to je, pak odtud je jen krůček k tomu, abyste o tom už vůbec nesměli mluvit. A tomu se jaksi tradičně říká cenzura.

Onen spekulativní korporátní kapitalismus má v sobě skryto jedno nenápadné, ale důležité kukaččí vejce, a to je už výše dotčený, mizící či zcela neexistující osobní vztah k vlastnictví. Největší firmy světa nejsou bezprostředně řízeny těmi, kdo je vlastní, nýbrž najatými profesionály, kterým je de facto jedno, zda řídí prodej banánů, televizí, tanků nebo informací. Zacházejí s cizím vlastnictvím, aniž by nesli primární odpovědnost za jejich rozvoj a rozmnožování. Utrácejí v duchu hesla „z cizího krev neteče“. Spekulují. Hrají letadlové hry. Likvidují celé obchodní řetězce a banky, o zástupech drobných ožebračených akcionářů nemluvě. A tento zjednodušeně popsaný – v podstatě sebevražedný typ kapitalistického „podnikání“ je podložím pro růst sebevědomí byrokracie. Jestliže v čele aerolinek nebo zbrojních podniků sedí najatí manažeři, pak v čele nadstátních útvarů sedí úředníci, nikým nevolení, neobdaření pražádným mandátem, a tedy ani žádnou zodpovědností. To je dnešní Evropská unie.

Shrnuto a podtrženo: Stále se zvětšující vzdálenost mezi vlastníkem a majetkem v jednom smyslu a mezi vladařem a ovládaným v druhém smyslu, včetně absence skutečného oprávnění – a též schopnosti – vést či vládnout s odpovědností řádného hospodáře, produkuje společnost, která je postavena na nereálných představách svých lídrů a jejich virtuálním přesvědčení o podpoře „těch dole“. Kdyby to náhodou někomu připomnělo léta druhé poloviny osmé dekády minulého století, nemýlí se. Blahobytu ubývalo, přestával být něčím novým a atraktivním, někdejší ideje, iluze či naděje mizely v šedi dne, jejich nositelé stárli a jejich děti už neměly proč si je přisvojovat, a tak se společnost stávala dekadentní množinou embéčkářů odjíždějících v pátek v poledne chalupařit a zamykat se před zbytkem světa. O nějaké masové důvěře v takové uspořádání nemohlo být řeči. Proto se také, mimo jiné, onen režim zhroutil tak snadno, aniž by mu kdokoli z „těch dole“ podal jedinou pomocnou ruku.

A podobně dopadne i dnešní systém. Trpí stejnými chorobami. Nevytváří motivaci pro občana, znejišťuje jeho perspektivy, vládne mu hloupě a nesmyslně – viz bruselské předpisy o správné velikosti broskví a zákazu křížení veverek – a odhání jej od občanského angažmá k privátní rezistenci a nezájmu. A stejně jako ten minulý, i tento režim si pomáhá tím nejbanálnějším způsobem, jakým umí, totiž cenzurou.

Už zase se veřejnost dělí na jednu – menší – část vyvolených, kteří smějí, ba jsou povinni – vyjadřovat své schválené a sdílené názory, a na druhou – podstatně větší – která hledí na svět kolem sebe kriticky a vidí chyby, vnímá podvrhy, sleduje a odmítá manipulace, jimž je vystavována. Má však dveře do veřejných sdělovadel, tzv. mainstreamových médií, vesměs zamčena na pět západů. Opět tedy vytváříme nepravdivý obraz dneška, stavíme sádrové busty umělým autoritám, sestavujeme seznamy nepřátel. Všechno už známe. Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Jenomže je mnohé jinak. Dnes už není tak snadné jako dřív masově vymývat mozky propagandou. Už není analogová doba jednosměrné informace, kdy na jedné straně byl tlampač a na druhé příjemce. Dnes je digitální doba interaktivního dialogu. Slyším, co mi říkáš, ale nezdá se mi to. Jednak se podívám jinam, zda se nedovím trochu víc a jinak, než od tebe, a hlavně ti pak položím možná i nepříjemné otázky a přinutím tě na ně odpovědět. A když neodpovíš, přiznáváš se tím ke lži. To je hlavní a možná jediný opravdu podstatný smysl existence internetu jako dosud nejdemokratičtějšího prostoru pro společenský dialog.

Proto také jsme svědky toho, jak se rozmanití orgánové od Bruselu vertikálně směrem dolů pokoušejí svobodný, a proto nepohodlný internet umlčet, podvázat, přiškrtit, jak se noblesně říká: zregulovat. Jeho svoboda, byť provázená rizikem z přehlcení i mnohasměrné manipulace, je totiž pro dnešní předsedy zeměkoule opravdovým nebezpečím, a oni to dobře vědí. Pokud tedy má dnes význam mluvit o cenzuře jako opravdovém riziku pro naše svobody, pak především zde a právě v tomto smyslu. A tážeme-li se, jak dál, pak za sebe říkám: braňme svobodný internet. Je to možná poslední svoboda, kterou máme.

Příspěvek na konferenci Sto let od vzniku Československa – a jak dál? v Litoměřicích 22. 9. 2018