MILAN BLAHYNKA
Úvodem ke své knize MÉ PŘÍTELKYNI (Nakladatelství Petr Štrengl, Praha 2017, Předmluvu napsal Milan Kohout, obálka je dílem Kei Průžkové, 76 s.) uvádí Jiří Jírovec – „aby bylo jasno“ –, že „kdysi koupil od pana Škvoreckého v jeho torontském 68 Publishers (…) fiktivní rozhovor Pavla Tigrida s jakousi smyšlenou Lucií nazvaný Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.“ A k této inspiraci pro svou knížku skromně dodává: „Nemohu a nechci se srovnávat s Pavlem Tigridem. Nemám s ním společného víc než věk, v němž chci mluvit se svou reálnou přítelkyní. Nejsem tak vzdělaný jako on a pohyboval jsem se v jiné společnosti.“
Vzápětí po této manifestaci skromnosti oprávněné sebevědomí:
„Mám ale proti němu dvojí výhodu: žil jsem v letech 1941“ (to je rok Jírovcova narození) „v Československu a netrpím třídní nenávistí ke komunistům ani jejich odpůrcům. Stejně jako Pavel Tigrid jsem emigroval, ale, na rozdíl od mnohých jiných, jsem nikdy nepracoval pro cizí zájmy. Jako neutrál se tedy nemusím držet jakékoli módní politické linie.“
Kdo by chtěl autora chytat za slovo, mohl by ovšem připomenout, že se v Kanadě třináct let činil pro zájmy společnosti Atomic Energy of Canada Ltd., kdo však umí porozumět, dá mu za pravdu: ta společnost nebyla institucí podílející se na studené válce, zaměstnáním v ní ani nemohl být vydržován jako pomocník k ovlivňování dění u nás. Celoživotní nestraník měl to štěstí, že v Chemické laboratoři Ústavu geologických věd UK se „pohyboval v prostředí, kde vládla kritičnost, sranda a ironie“. Vůbec negeneralizuje, upozorňuje, že „mnohé z toho“, co píše, „není přenositelné jina.“.
Smysl pro srandu, ironický nadhled a kritičnost si Jiří Jírovec vzal s sebou do Kanady a podržel si ji podnes, a právě tím smyslem a kritičností vyniká jeho sedm dopisů přítelkyni bydlící „za mnoha horami, řekami a mořem, kam dohlédne tak nanejvýš kamera Skypu“, ženě, jež je „obdařena vzácnou kombinaci mládí, půvabu a inteligence“, ale postrádá „informace, které by jí pomohly aspoň trochu pochopit dobu, kterou nezažila“. Pro ni a pro její dceru, ještě mimino, koriguje mýty, demaskuje polopravdy, vyvrací nepravdy a usvědčuje jejich oficiální původce a šiřitele, často pilně hujerovské, z ideologické a zájmové předpojatosti a taky ze strachu, ze zbabělosti vidět pravý stav skutečnosti.
A je přitom o to přesvědčivější a plně uvěřitelný, protože nemůže být podezřelý ze zapšklosti, jakou se lehce odbývá kritika z úst a počítačů těch, kdo ztratili své pozice a nemají přístup do velkých médií.
Jírovec důsledně vychází ze své osobní zkušenosti jak s Československem do r. 1986 a dnešní Českou republikou, tak s Kanadou, tedy se světem „nesvobody“ i „svobody“. Přitom stále srovnává a odvažuje se třeba připomenout, jak „případ Rosenbergů a Milady Horákové spojuje jedna věc: byli exemplárně potrestáni za spolupráci ‚s druhou stranou‘“ a že v svobodném světě dosud může státní prokurátorka říci: „Jde o zastrašení a rozsudek dává jasnou výstrahu.“ A jestli podle ČT tragický osud Milady Horákové vyvolal velkou mezinárodní reakci a „Horákovou nezachránil před smrtí ani Albert Einstein“, Jiří Jírovec připomíná,že „stejný Einstein se o tři roky později postavil i na obranu Rosenbergových, a s ním, rovněž neúspěšně“ i Sartre, Cocteau, nositel Nobelovy ceny Urey, Brecht, Picasso i Pius XII.
Jírovcovi neuniká, že i v pořadech např. ČT, z nichž „čouhá protikomunistická propaganda jako sláma z bot“, uklouzne někdy „zajímavá věc“, například cituje, co řekl v takovém pořadu Milan Uhde:
„Když chodil do školy, někteří jeho spolužáci neměli boty a on se vlastně styděl za to, že je má. Ta chudoba byla prý důvodem, proč lidé tak snadno podlehli komunistické agitaci. Tím se samozřejmě nabízí otázka, proč to předchůdci a následníci komunistů nedělali líp.“
A hned k tomuto argumentu proti paušálnímu odsuzování poúnorových poměrů dodává: „Před nějakou dobou se jistý hlupák u moci posmíval v Bratislavě panelovým domům, které nazýval králíkárnami. O nějakých dvacet let později je situace taková, že vlastnit byt paneláku je vlastně terno, protože ušetřit několik milionů na nekráličí bydlení je zejména pro mladé lidi (…) velmi obtížné.“
Když Jírovec probírá šokující, ale nikoli nepředvídatelnou invazi 1968 do Československa, srovnává ji s vojenskou invazí USA do Panamy deset dní před tím, než jí měl být průplav předán. „Záminkou bylo, jak jinak, ohrožení demokracie prezidentem Manuelem Noriegou, jinak dlouholetým spolupracovníkem CIA. K této obehrané písničce bylo přidáno obvinění z pašování drog. Noriega, pokud je to vůbec pravda, ovšem nedělal nic jiného, než reagoval na trvalou poptávku po drogách v USA. To je ta nabídka a poptávka, jimiž žongluje neviditelná ruka trhu. (…) Američtí vojáci to v Panamě vzali od podlahy a za cenu asi 4000 mrtvých a několika dalších tisíc uprchlíků byla rychle nastolena nová, proamerická vláda, která usoudila, že průplav je v dobrých rukách a netřeba to měnit. Nový president odpřísáhl věrnost lidu na americké vojenské základně.“
Kdežto u nás se „s ruskými vojáky diskutovalo na ulicích“, „měli rozkaz nestřílet, a tak byly oběti na životech velice malé“, „otáčely se informační tabule na silnicích…“ Zkrátka: „V porovnání s Panamou byla invaze pěti spřátelených států švejkovsko-operetní záležitostí.“ A dokonce má za to, že i „normalizace byla do značné míry švejkovská“.
A svůj smysl pro smysluplný černý humor osvědčuje, když píše o státníkovi dobré vůle, symbolu Pražského jara: „Přítelkyně moje, o Dubčekovi toho vím příliš málo na to, abych o něm mohl vynášet nějaké soudy. Snad kromě jediného: Nedošlo mu, jak se dělá mezinárodní politika, a tak zbabral jednání s těmi, kteří pak přispěchali na pomoc. No, byl Slovák a asi neznal Švejka.“
No, nečtěte to!