JAN JELÍNEK

Jaromíru Denkovi nebylo ještě patnáct let, když šel do učení na zámečnické řemeslo. Bylo to právě v krásném roce, kdy Jurij Gagarin vylétl do vesmíru a jako první z lidského rodu si sáhl tak zblízka na zlatý třpyt hvězd a na chvost Mléčné dráhy. Pod dohled v mechanické dílně povrchového hnědouhelného Dolu Barbora mistr odborného výcviku Jirka Korálek svěřil Jaromíra do opatrování kovářského fachmana Bohouše Baldy, nazývaného chlapy z dílny Rámus kvůli jeho hřmotnému bucharu, s nímž koval žhoucí železo, i jeho hlučné povaze, jež k tomuto dílu patřila jak dítě k mámě. A tady mladičký Jaromír před více než půl stoletím zažil příběhy smutné i humorné, které píše život a práce každého z nás a jež nám teď vypráví.

 

Jak byla po Světě a Muži stvořena Žena

Při svačině o desáté se chlapi z dílny scházeli v Baldově kovárně a při jídle hovořili páté přes deváté o všem možném. V jejich řeči měly navrch komentáře výsledků fotbalových nebo hokejových zápasů první ligy a lechtivé příběhy o ženách, při nichž se přehnaně chlubívali úspěchy u slabého pohlaví, jež by jim záviděl i sám velký svůdce Casanova z duchcovského zámku.

Jednou v létě, kdy školy mívají prázdniny, si do dílny přišel brigádnicky přivydělat na studia vysokoškolák Karel Livora. A hned ho v kovárně o svačinové přestávce chlapi vyhecovali, aby také on, „študák“, něčím přispěl do mlýnice družné debaty, v níž se hojně blyštěla jak zlatavá zrnka v hornině chlubivost a myslivecká latina. Karla, jemuž přirostla k srdci literatura, tím vůbec nezaskočili. „Rádi tu mluvíte o ženskejch. Tak já vás prozaicky doplním,“ řekl bez váhání. A pokračoval slovy, při nichž bylo náhle v kovárně ticho jako v kostele při svatém přijímání. Bylo slyšet jen vrnění ventilátoru, pleskavě nasávajícího lopatkami vzduch a mlaskání svačícího Tondy Kotyzy:

„Když Tvůrce dal vznik Světu a chtěl stvořit Ženu, shledal, že už vyčerpal všechny základní látky na stvoření Muže. To ho zaskočilo. Dlouho váhal a horečně přemítal. Nakonec se rozhodl a s nápaditostí vlastní jeho géniu ke zrodu Ženy vzal:

Kulatost Měsíce a půvabné křivky lián pralesa.

Lnutí úponků a chvění větrem čeřené trávy.

Štíhlost rákosu a omamnou vůni květin.

Lehkost listů a zúžení sloního chobotu.

Hřejivou něhu a veselost slunečních paprsků.

Něžný pohled srny a rojení včel.

Pláč mraků a nestálost větrů.

Plachost bázlivého zajíce a marnivost pyšného páva.

Hebkost papouškovy hrudi a tvrdost démantu.

Sladkost včelího medu a krutost drápů bengálského tygra.

Teplý žár ohně a mrazivý chlad arktického ledu.

Rozpustilé švitoření sojek a volání divokých husí.

Pokrytectví jeřába a věrnost vlaštovky, vracející se s jarem domů z dalekých krajin.

To všechno Stvořitel smísil dohromady, stvořil Ženu a dal ji Muži k lásce i k trápení, k plození dětí.“

 

Bandaska měl pořádný splávek

„Pěkně si nás pobavil, študáku,“ zahalasil kovář Balda. „Si holt umělecky nadanej komediant a my jenom pouhý žvanilové,“ zapráskal bičem sebekritiky. Chlapi něco nevrle zamručeli, ale po jeho plísnění schlípli a nezmohli se k protiúderu. A tak, aby zamaskovali svoji slabinu v intelektu, vzápětí požádali Fandu Crhu, kterému všichni říkali kvůli jeho velkému břichu Bandaska, aby študákovi předvedl na oplátku umělecké číslo s vypitím láhve sedmistupňového piva za několik málo vteřin.

Jarda nikdy žádnou legraci nezkazil. Měl v sobě geny exhibicionisty a pověst pijáka s velkým splávkem. Lehl si na ponk a pro větší dramatičnost si nechal svářečem Pepíkem Zlechou, zvaným Plamínek, lehce upnout hlavu do svěráku. Hrdlo pivní láhve si zasunul rovnou do krku, dvakrát jak pístem pumpy pohnul ohryzkem, a pivo do něj bleskem nateklo. „Do tebe pivo padá fofrem jak špína do kanálu,“ obdivně se chechtali chlapi. „Máš to za sedm vteřin. Chlastáš v hospodě U Permoníka první ligu, ale dneska ňák nejsi ve formě,“ smáli se po změření času Jardova výkonu Pepíkem Zlechem. „Polepšim se,“ hlesl pak Jarda.

 

Škádlení kováře Bohouše Baldy

Později o další svačinové pauze v kovárně se rozhodl předvést své umění i sám kovář Bohouš Balda. Právě jemu se chlapi navyváděli hodně skopičin. Například se mu vymočili do kalicí lázně, což byla vodní nádržka u výhně. A když pak ponořil k zakalení do vody žhavé ostří sekáče, sekyrky nebo špici krumpáče, kovárnu zahalil těžký a dusivý smrad. Kovář láteřil, klel jako pohan. Ale co se škádlívá, to se rádo má. Vždycky se pak s taškáři zase udobřil, odpustil jim, neboť byl dobrák od kosti. A o svačinách si u něho ve výhni dál mohli opékat k jídlu točené salámy a špekáčky a on je přitom strašíval: „Hoši, proč to žerete, taková vosmahlá a vočouzená uzenina je karcinogenní. Zaděláváte si na raka.“

Soustružník Zdenda Mleziva se nenechal rozhodit. Omastek mu tekl po bradě a mlaskavě opáčil: „Bohouši, každej na něco umřít musí, na rakovinu nebo na syfilis, to máš prašť jako uhoď! Ale tvá stará, co ti k svačině nedopřává pořádnej žvanec, je asi lakomá. Pořád jen žereš ryby a zeleninu, cucáš neslazenej čaj. Proto si hubenej jako lunt, že bys moh‘ skákat do flašky pro špunty.“

Balda na Mlezivovo tlachání opáčil hrozbou: „Zahrajou ti na funuse traudemarš dřív než mně a pudeš si nahřát plotýnky do teplejch krajin v krematóriu.“ A zapnul buchar, aby chlapům opět předvedl svůj parádní kousek, jenž mu široko daleko vynesl slávu kovářského machra. Na kovadlinu stroje položil svoje švýcarské hodinky. Velmi si jich cenil. Sešlápl zdvihový pedál pístu s kladivem bucharu a s milimetrovou přesností nechal kladivo jen šimrat sklíčko hodinek.

Chlapi Bohoušovo virtuózní počínání sledovali se zatajeným dechem. Riskantní hra trvala asi patnáct vteřin. Chlapi řičeli nadšením, tleskali jak v cirkuse krasojezdci na koni, když Bohouš skončil. „Běž makat za víc prachů do čékádé nebo do škodovky,“ sténali výkřiky obdivu. „V týhle šachetní díře je takovýho borce škoda.“ Ale Bohouš pořád zůstával věrný své Barboře. A jako malý kluk, co se těšívá na lízátko, se těšíval na svátek Dne horníků, kdy bývala výplata jako hrom s bohatými prémiemi a věrnostním, kdy se rozdával i uhelný deputát a mistři dílny i štajgři a hlavně ředitel Barbory neskrblili děkovnými řečmi a taky odbory přispěly štědře korunami a dárkovými koši.

 

Bucharem rozdrcené hodinky

Ale i v partě prima chlapů se občas může najít mrva. Žádali o svačinách kováře o další vystoupení. Ještě by si prý před odchodem na celozávodní dovolenou rádi vychutnali Bohoušovu ekvilibristiku. „Tak zejtra vám to hoši eště jednou předvedu,“ slíbil jim. „Ale vopravdu už naposledy. Pak už mi hergot dejte svatej pokoj. Víte, vona to zase není žádná sranda bejt vypjatej a pořád ve střehu, abych švýcary nerozflákal.“

Ještě před Bohoušovou produkcí kdosi neznámý nepozorovaně posunul o jeden dílek kolíček, který zdvih pístu kladiva bucharu redukuje, a snížil zdvih o více milimetrů než je zdrávo, než měl Bohouš přesně spočítáno a vyzkoušeno. A ten si této zlomyslnosti vůbec nevšiml. Když pak sešlápl pedál na kritickou hranici, kladivo tvrdě dopadlo na kovadlinu s ležícími hodinkami a rozbilo je na padrť. Bohouš zůstal stát před bucharem jako solný sloup. I publikum v montérkách ztuhlo. „Kerejpak syčák mi proved‘ sabotáž,“ vykřikl Bohouš. Kovárnu zmáčklo hrobové ticho. Ozval se i křečovitý smích z groteskní situace. Tohle nikdo nečekal. Pouze neznámý pachatel zákeřné zlomyslnosti to věděl. Byl mezi těmi chlapy? To je dodnes záhadou jako dosud neodhalená vražda Otylie Vranské.

Parta se Bohoušovi složila na nové hodinky, které mu však bolest v srdci ze ztráty švýcar neutišily. Kovář místo poděkování vybuchl: „Musel to bejt někdo z vás, pacholci!

Až toho lumpa dopadnu, bude litovat, že ho matka porodila!“

 

Sekyrou rozťaté nové holinky

Na jiném pracovišti povrchového Dolu Barbora, vystaveném pod širým nebem žáru slunce, dešti, větru i sněhu a mrazu, robila parta kolejářů. Měla na starosti údržbu kolejového svršku, po němž jezdily parní lokomotivy, tahající vozy, naplněné bagry odtěženou zeminou, již odvážely na výsypky. Porubní fronta se stále posouvala a s ní se posouvala a měnila i dráha kolejí. Pod odtěženou skrývkou ležely uhelné sloje, které hryzaly břity kolesových velkorypadel a odtud pásovými dopravníky z lomu putoval uhelný poklad na třídírnu a dál do kotlů elektráren a do kamen domácností.

O svačinové pauze se parta scházela v boudě zvané Kulišárna, kde v zimě žhnula kamínka a příjemně ji vytápěla. I tady se vyprávěly podobně jako v mechanické dílně o svačině rozličné historky, o sto šest se šprýmovalo, hecovalo, vedly silácké řeči…

V partě dělal také Venca Kulkinger. Byl to chlap jako hora a šikula na podbíjení pražců. Není divu, že si vysloužil přezdívku Ranař Kolohnát, jehož si parta pro jeho výšku dobírala, kolikpak že mu vynáší šacování eroplánů?

Když Venca na zimu vyfasoval vatovaný kabát a kalhoty a teplé filcové boty s bytelnou gumovou podrážkou, vypadal v té výstroji jako Eskymák v Grónsku. Při osekávání zledovatělých pražců mu jednou sklouzla sekyrka a ťal se do nártu pravé nohy. Měl plnou botu krve, když ho terénním gazíkem přivezli do ordinace k lékaři Janu Brandlovi. Venca při ošetřování ani necek‘. Jen srdnatě prohlásil: „Doktore, jsem vůl. Zrovna dneska jsem zničil fungl nový vyfasovaný holinky. Je to ale pech. Velká škoda.“ Hlubokou ránu mu pak museli sešít na chirurgii v okresní nemocnici osmi stehy.

 

Úleva s lopatou pod zadkem

Svou zadumanou povahou byl Venca morous. Ale do práce pod širým nebem se uměl hrnout jako drak, štajgr ho některým lemplům dával za příklad, což nelibě nesl Tonda Vimr, jenž trpěl v partě tulení nemocí. Zato na legrácky byl kabrňák, v nich se mu nikdo nevyrovnal. Tonda měl na Kulkingera spadeno, protože mu jednou u muziky přebral krásnou tanečnici Blanku a rád by mu proto vyvedl nějakou taškařici. K tomu se mu naskytla ideální příležitost.

Poblíž kolejářské boudy Kulišárny byl suchý záchod, který sloužil mužstvu pod širým nebem. Pouze Venca tuto oázu úlevy ignoroval. Chodíval vykonávat tělesnou potřebu na skrývce vždy někam za kopec hlíny, natlačené radlicí buldozeru. Během směny to byl jeho pravidelný rituál.

Jednou o svačině, kdy parta seděla v boudě, se Kulkinger opět musel vyprázdnit. A Tonda Vimr, jenž měl jeho zlozvyk precizně odkoukané, se kradmo za ním vydal s velkou lopatou uhelkou za jízlivého pochechtávání kolejářů. Venca si zapálil cigaretu a rozvázal kaloun kalhot. Dřepl na bobek. Přitom si pískal melodii písně Most přes řeku Kwai, vypouštěl kouř startky a střevní plyny a blaženě mhouřil oči do sluníčka.

Tonda se k němu přikradl jako lasička a nepozorovaně, skryt za hliněným štítem, mu přistrčil lopatu s dlouhou násadou pod zadek. A Venca, aniž to tušil, na lopatu vyklopil obsah svých střev. Vzápětí se Tonda odplížil pryč a v kolejářské boudě ukázal na lopatě svůj úlovek. Chlapi se váleli smíchy po podlaze. Tonda Vimr se stal od toho okamžiku na Barboře Králem žertýřů.

Když byl Kulkinger hotov s aktem úlevy, natáhl si gatě, zavázal kaloun a náhle zkoprněl. Neviděl žádné stopy po své stolici. Ani papír, kterým si vytřel zadek. Zbledl. Poklekl na hlínu jako k modlení před Panenkou Marií, šátral po vlhké zemi rukama a marně pátral po svém díle. Smutně a sklesle se přišoural do kolejářské boudy, jejíž osazenstvo se úporně ovládalo, aby ho nepřemohla další salva smíchu. Vencu svíral strach, myslel, že má halucinace. „Řekněte štajgrovi, že na dnešní šichtě končim. Neni mi dobře a musim jít k lékaři. Nějak se mi motá hlava a dělaji se mi kruhy před vočima. Je mi špatně vod žaludku,“ vysoukal těžce ze sebe. „Tak rychle běž k doktorovi, z toho by mohla bejt pěkná polízanice. Venco, s tim si radši nezahrávej,“ varoval farizejsky Vimr svou oběť. Chlapi mu přitakávali a dusili v sobě smích.

Když Venca odešel z boudy, v níž na něho ušili pořádnou „boudu“, kolejáři telefonovali doktoru Brandlovi a řekli mu, co Vimr provedl svému spolupracovníkovi za skopičinu. Sám Brandl byl veselá kopa a nezkazil žádnou legraci. S chlapy z Barbory chodíval na pivo do hospody U Permoníka a rozuměl i jejich obhroublým žertům. „Maroda“ přijal vlídně a otázal se ho: „Tak copak vám schází, pane Kulkinger? Po rozseknutých holínkách zase nějaký jiný úraz?“ V tom nešťastníkovi povolili nervy a rozplakal se. „Ále kdepák, doktore, stala se mi horší věc, já se vysral , ale hovno jsem neviděl,“ žalostně se svěřil Brandlovi. „Samo někam zmizelo jako duch svatej. Je mi špatně. Mám asi halucinace.“

Doktor se přemáhal, aby potlačil smích. Vencu vyšetřil. Útěšně sdělil, že má krevní tlak v normě, srdce jako zvon a plíce zdravé, což poznává poslechem i bez rentgenu. Ťuknul mu kladívkem pod kolena – reflexy v pořádku. „Chlape, dyť vy ste zdravej jako řípa. Žádný halucinace. Jste jen pracovně přetaženej. Holt rozhozený nervy. Trápí vás doma žena, zlobí děti? No to nic, to se spraví. Napíšu vám recept na prášky pro uklidnění. Řádně je užívejte. Doma se vyspíte a brzy budete v rychtiku. Hlavu vzhůru,“ poplácal Kulkingera povzbudivě po zádech.

Od té chvíle byl Venca zcela vyléčen i od svého zlozvyku a naučil se chodit z boudy Kulišárny na suchý záchod.

 

Za vším hledej ženu

Když chlapi seděli po šichtě v hospodě U Permoníka, tak se Vimra zeptali, kde na takový srandovní nápad s lopatou pod zadkem přišel? A Tonda jim prozradil, že to není z jeho hlavy, že ho k tomu inspiroval zuřivý reportér Egon Ervín Kisch jedním příběhem rakouského vojáka, který bojoval za císaře pána, a který ve válečném poli stejnou taškařici vyvedl jednomu oficírovi.

Marně pak Venca na chlapech z kolejářské party vyzvídal, kdo mu vyvedl tuhle legrácku. Solidárně drželi basu a mlčeli jako hrob.

Nadarmo se ale neříká – za vším hledej ženu. Až krásná Blanka, která Vencu opravdu milovala, mu prozradila, že to byl Tonda Vimr. Ten se s tím Blance sám pochlubil ve slabé chvilce, když měl U Permona upito, s Blankou flirtoval, a marně si loudil o její srdce. A Vence se v partě tvářil, že o ničem neví a tiše osnoval pomstu.

 

Svačina s gumou Primeros

Tonda si o svačinách v boudě ponejvíce dopřával velké krajíce chleba, zevnitř pomazané hořčicí a proložené plátky vepřové šunky nebo prorostlého bůčku. K tomu labužnicky chroustal kyselé okurky a pil z láhve sedmistupňové pivo.

Jednoho dne Emil Havránek, vedoucí kolejářské party, pracující v terénu na demontáži kolejového svršku, poslal Vencu do boudy pro hever, bez něhož se v tu chvíli nemohla parta obejít. A právě tohoto „hvězdného“ okamžiku Venca náležitě využil. Z tašky Tondy Vimra vyndal chleba a do vnitřku krajíců pod plátky masa ještě vložil dvě pánské ochrany značky Primeros, které zakoupil v drogerii.

Chlapům při díle vyhládlo a o přestávce se s chutí pustili v boudě do jídla. Také Tonda vybalil z papíru svačinu a lačně se zahryzl do krajíců. Marně se pokoušel ukousnout chleba se šunkou. Tenká guma pružila, nechtěla mu pustit sousto do úst k žvýkání. „Ten řezník mi prodal syrový maso,“ zahromoval. Pak rozevřel krajíce a spatřil primerosky. „No to sou blbý fóry,“ vztekle je vyndal. „Kerej všivák mi to udělal?!“ Chlapi se rozhřehtali jako koně v maštali. „To ti tam doma dala asi stará,“ jízlivě řekl Vimr.

„Jó, už mi docvaklo,“ vybafl Tonda. „Tos mi tam strčil ty, prevíte, když si šel pro hever!“ Už se chtěl vrhnout na Vencu. Chlapi ho zadrželi. „Ty si na mě vyrukoval s lopatou, tak já ti to vrátil s gumou,“ vykřikl bojovně Venca. „Takže teď jsme si kvit!, Venco. A nehuč mi do Blanky a hleď si svojí starý! Moh‘ bys dostat přes držku!“

Inu, ale co se škádlívá, to se rádo má. Venca se touhle legráckou vyrovnal Tondovi Vimrovi – Králi žertýřů na Barboře. Ten se pak dlouho hněval na Blanku, že Vencovi prozradila tajemství jeho fóru s lopatou. A sám se tak přesvědčil o pravdě lidového přísloví, že mlčeti je zlato a mluviti stříbro, zejména před krásnou ženskou. Zvláště takovou, co bývá nejveselejší v rozkroku.