VĚRA BERANOVÁ

Na podzim letošního roku bychom měli vzpomenout na jednu z nejvýznamnějších osobností kulturního života druhé poloviny minulého století, literárního kritika a teoretika Jiřího Hájka (17. 7. 1919 Pacov – 13. 10. 1994 Praha). Je to tedy již 24 let, kdy zemřel a tak každým rokem ubývá pamětníků, kteří se s Jiřím Hájkem osobně setkali, kteří měli možnost s ním diskutovat, popřípadě měli možnost s ním souhlasit či nesouhlasit.

Hájek měl bezesporu jednu vlastnost, která jej doslova předurčovala k vedoucímu postavení, k vedoucím funkcím. Vzbuzoval přirozený respekt. Uměl naslouchat, i když nesouhlasil. Upřímně řečeno, jeho nesouhlas se však docela dobře dal odvodit z jeho pohledu, gestikulace i odklepávání cigarety.

Jeho životní pouť byla velmi dynamická a dramatická. Jistě nepatřil k těm literárním historikům a teoretikům, kteří by ze závětří své pracovny, v chladných prostorách knihoven, osnovali své texty. Akademické prostředí mu nebylo nijak blízké. Sám se kriticky vyslovoval ke svému pedagogickému působení, i když to jistě byl jen jeho pohled. Právě naopak přinesl do tohoto prostředí prudký závan aktuálních problémů a otázek. Konkrétně v letech 1977–1982 vedl Katedru dějin umění a estetiky na Filosofické fakultě UK. Právě v těch letech se prohlubovaly česko-slovenské vztahy. Společná zasedání, konference, které společně pořádaly pražská katedra s katedrou dějin umění a estetiky Univerzity Komenského se i díky němu staly setkáními, jež řešily problematiku estetiky, dějin a teorie umění, vždy s aktuálními přesahy do současnosti. Výsledkem těchto vzájemných setkání bylo několik sborníků, na jejichž obsahu se Jiří Hájek bohatě podílel. Tak v roce 1981 zde publikuje pod názvem K aktuálním otázkám socialistického realismu na svou dobu, a nejen na ni, zajímavé myšlenky, které právě v naší současnosti nabývají novou aktuální podobu. „Těm, kdo na nás žádají, abychom tedy předem teoreticky přesně stanovili, kde končí tato zdravá socialistická kritičnost a kde začíná negativismus, musíme bohužel odpovědět, že takovou hranici stanovit nelze. Funkce literární kritiky spočívá právě v tom, aby konkrétní, všestranná a přesvědčivá analýza konkrétních děl odpovědně vážila jejich uměleckou i společenskou hodnotu.“

Svou kritiku však také míří do vlastních řad: „Myslím, že úkolem marxistické kritiky není jen všeobecně kárat mladé pro subjektivismus, nýbrž vést nastupující literární generaci tak, aby její svěží, vzrušená subjektivita nově objevovala člověka naší doby, a osobitě osvětlovala a řešila jeho velké lidské a společenské problémy.“ V této souvislosti je nutné, a zvláště pro nepamětníky, si uvědomit, že se psal rok 1981.

Hájkova společenská, politická orientace vyrůstala bezesporu ze sociální zkušenosti, z libeňského proletářského prostředí. Již ve 30. letech spolupracoval s levicovým studentským hnutím Mladá kultura. Na počátku protektorátu zažil věznění v koncentračním táboře Sachsenhausenu. Tyto zkušenosti podpořily podstatu celoživotního chápání života a světa, jeho levicovou světonázorovou orientaci. Po roce 1945 dokončil vysokoškolská studia na filosofické fakultě UK, kombinaci čeština a historie, absolvoval v roce 1949.

Působil především jako literární kritik, redaktor, v některých periodikách, také jako šéfredaktor, například v Rudém právu, Tvorbě, Kulturní tvorbě, Divadle, Divadelních novinách, Kmeni, Scéně, Dikobrazu, Nové mysli, Literárním měsíčníku, zvláště pak v časopise Plamen, který byl v 60. letech jedním z nejprogresivnějších literárních periodik. Právě v těchto letech publikoval Hájek také v zahraničních časopisech, například ve Voprosech literatury, Sinn und Form, Életes irodalom, L‘Europa letteraria a dalších.

Vedl také redakci beletrie v nakladatelství Svoboda. Po roce 1989 publikoval v Rudém právu (Právu) a Haló novinách.

 Jiří Hájek se především věnoval literární a divadelní kritice, historii a kulturně politické publicistice. Jeho kritická činnost je soustředěna do několika knižních souborů: Literatura a život, Čas dramatu, Lidská situace, Letorosty aj. Psal recenze, kritické stati, portréty literátů, úvahy či problémové studie, také i ironizující glosy. Orientoval se na českou, ale také slovenskou, sovětskou, německou literaturu, někdy i na její jevištní provedení.

Celoživotně pěstoval kulturně-politickou publicistiku, např. soubor statí Lidská situace z roku 1966, v němž jsou soustředěny statě a jeho různá vystoupení, například přednáška na diskusním večeru orgánu KS Rakouska, nebo vystoupení na III. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1963. K dalším souborům statí patří například Mýtus a realita ledna 1968, ve kterém ostře posuzuje kulturní, společenský, politický vývoj po lednu 1968.

Hájkovy práce literárně-historické se především zabývaly českou realistickou tvorbou 19. a zejména 20. století, například v souboru Boje o realismus, kde představuje jednotlivé osobnosti literárního života, jež souvisí s realismem, například Josef Kajetán Tyl, Jarmila Glazarová, Géza Včelička, Karel Nový. Ve svých textech se také vracel k osobnosti a tvorbě Marie Majerové.

Jiří Hájek žil bezesporu vždy svou dobou, dovedl však odhadnout a poukázat na její problémy s tím, že byl poučen o všech možných souvislostech, ale poukázal na jisté možné důsledky. Doslova nesnášel jakýkoli formalismus, což mu jistě ve své době komplikovalo život.

Dovolte závěrem osobní vzpomínku. Když slovenská televize plánovala debatu o umělecké kritice, byl také požádán o vystoupení. Nejdříve byl docela nadšen, uvědomoval si poněkud uvolněnější atmosféru, která bezesporu v 80. letech vládla zvláště v Bratislavě. Bohužel, když se mu dostal do ruky scénář, kde mu byly předepsány otázky a odpovědi, s díky odmítl.

Jiří Hájek jistě patří k osobnostem, které vždy provokovaly a provokovat budou. Jen tak mimochodem se ptám: Jaká je naše současnost, kde jsou ty velké osobnosti naší umělecké kritiky, kde jsou dědicové F. X. Šaldy a tedy i Jiřího Hájka?