IVO FENCL
Chodívám okolo Západočeské univerzity a ani jsem nevěděl, že ji vystudoval taky Milan Kohout (*1955). Ten, pravda, získal zrovna tak diplom vysoké umělecké školy v Bostonu (1993) a přes deset let vyučoval na takzvané TUFTS univerzitě (taktéž Boston), na Massachusetts College of Art a na New England Institute of Art. Ještě než byl Státní bezpečnostní vypuzen z Československa, podepsal jako příslušník druhé kultury Chartu 77. Bydlil několik let v Rakousku, ale pak získal americký azyl. Ze Spojených států se nicméně vracívá – do Francouzské 41 v Plzni – a mnohé mi o něm za dlouhých večerů vyprávěl někdejší ředitel Galerie tohoto krásného města (té na rohu Náměstí Republiky) magistr Václav Malina.
Ještě víc jsem však čítal v novinách o Kohoutových performancích a prostudoval jsem jednou i jeho autobiografický román Proveď vola světem, volem zůstane (2011). A taky chrabrou knihu Vztek (2017). A o ní mi dovolte říct pár vět v čase, kdy brojitele Kohoutova typu potřebujeme, kdy je chceme stále víc a víc a víc.
Nebo ne? Jste naopak názoru, že stačí „klid na práci“, jak říkávali někteří komunisti? Sám jsem na vahách a vidíte i vy to spektrum fazet, které mě a Milana i vás prostřednictvím světa obklopilo, a buďme si vědomi neviditelnosti bublin, v kterých každý člověk v jistém věku spočine. I já okolo svého ega našel bublinu, i když z ní často a zaujatě vystrkávám parohy, nos a uši. Píšu, někdy. Ale Kohout, ten je skutečnějším. Bublifuk mu přímo trčí z ucha a bublinu okolo těla svého opět a opět trhá i prolamuje. Borec, tyran, Herkules. Vystupuje z ní jako oživlá sosna, nechává se zraňovat a vstřebá nejen tragédie veverek z lesů. Píše jinak než Thoreau, nicméně taky o lidech. O nás. A teprve poznamenán. Už s cejchem. Někdy to ze sebe sype formou bublající prózy, ale jindy veršem. Nezvalem sice není, ale ani jím nechce být – a ve Vzteku je dvaapadesát básní a jedenatřicet prvních náleží kontinentu známému jako Amerika a teprve jedenadvacítka těch dalších je Evropou. – A teď ocitujme báseň M. K.
Staly se z nás živé bytosti
V supermarketech si lízáme mozky
Hledáme zapadlé dobro
abychom ho mohli prodat bankám
Bitvy nás lákají
protože nám sílí kolena
Odkládáme pohlazení na dobu
splacených dluhů
Bez komunit jsme lepší
než naivita touhy
Ocelové sloupy ekonomik
mají právo na naše názory
a podpírají most
nad blátem a louží
Umřel pod závalem komodit
Na stránce 65 jsem našel jinou báseň.
Lidský ksindl
Strč hlavu do bedny
která je menší než tvá pravicová lebka
máš na to právo
jsi přece antikomunista
vláčíš pole zeměkoule tvrdou prací
jsi ztělesněná svoboda
od kolíku ke kolíku vymezeného prostoru
soukromý majetek je strom tvého podnikání
ptáci na tebe neserou
dědický nárok je louh slova
tvůj děd byl také Ježíšovým synem
a kdo zpochybní právní stát
chce zabíjet bohoslovce
zdráhání je odklad nevyhnutelného konce dějin
dokonáno jest
milý světe
amen je kámen
A jistěže, po dočtení vstávám, a to okamžitě a od psacího stolu… a podávám přihlášku do komunistické strany!
Nicméně víc než její vyřízení mě zajímá, jak Milan vidí mé i své rodiště, a totiž Plzeň.
Hlavní město kultury
Asi jsem tam neměl chodit
do přítomné minulosti
tváří bývalých přátel
v centru rodného města strnule nasměrovaných k pódiu
kde hrál blues bílý člověk házející hlas do hloubek černošské zkušenosti Ameriky
prý tam pobýval asi rok a uklouzl s kytarou napěchovanou smutkem
který nikdy neprožil
ale v Plzni se už vyzná a je tak bluesový
až je mně na zvracení
z maloměstského předstírání světových výšin a stylů černochů
zavřených v klecích evropské pokryteckosti
v lidských zoologických zahradách
na které se chodily koukat miliony rodin a dětičky prostrkovaly
klacíčky skrz mříže a ječely:
Tatííí on se ohnal!!!
Sedím a pálí mě vnitřnosti narůstajícím vztekem uprostřed
chladu lidské masy
pak upouštím ventileček
jen kohoutek přetlaku
aby to nebylo slyšet
a ptám se vedlesedící polomrtvoly citů:
Není ti divné
že jsou všichni diváci i muzikanti bílí a posloucháte černošskou
hudbu a přitom černochy nenávidíte a ženete armádu na
hranice svého strachu z neznámého
aby vás chránila před uprchlíky jiných tváří?
Jen lehce otočím hlavu a zírá na mě močůvka očí
ječící vztek rasy vyvolených:
Ty vole
odvětí hlava s dírami na uši tónů blues
Negři sou jako cigoši a parazity tady nechceme
Zavírám kohoutek
Hudební parazit na pódiu se uklonil a tleskot bílých rukou je mu odměnou…
„Milane,“ napsal jsem Kohoutovi. „Až opět přiletíš z Ameriky, navrhuju, abychom se prošli Plzní. Ale ty musíš jít úplně nahý a já Tě budu držet na vodítku. Budu dělat, jako bych na Tebe zapomněl a jako bych přemítal v tratolišti lidského mraveniště o přílišné benevolenci k homosexuálům.“
Tento dopis se – možná – dočká odpovědi. Ale zrovna tak mohu být už den předtím utopen v jedné z plzeňských kašen, a to právě Pavlem Kohoutem, chci říci Milanem Kohoutkem, ne, zase chyba, Kohoutem. A toť vše.
Ale ne! Ještě básně!
Přátelská cenzura
Nad kočárkem se svojí dcerou
nahnutý k porozumění
poslouchám přítele z dávných dob nerozlučnosti
vysvětluje mně cenzuru opravdovosti
cenzuru citů poddaných jinému myšlení
cenzuru nutnou k podpoře nového ducha doby
cenzuru vztahů
kterým už nediktuje přátelství
ale přesvědčení zbavující se lásky ke starému
a měnící lásku v zatvrzelou odevzdanost davu
sroceného v pevném šiku
Chlapče
oddanost je nutná
říká
jinak nedosáhneme kýžené pomsty
nesmíme brát ohled na matky ani otce
bývalej režim nenávidíme
ohnul nám totiž život
a chtěl
abychom drželi hubu a krok
přátelství se stalo minulostí zla
náš vůdce je teď antikomunismus
protože nikdo nic lepšího nevymyslel
všechno předtím zkrachovalo
můj milý!
už není vyhnutí
nemáš na vybranou
musíš se přizpůsobit věčné svobodě!
jinak tě tady v Plzni nechceme
Děťátko usnulo a sní o nevyhnutelnosti hnití
Závěrem upoutávky na temnou perelínu jen udánlivě malé knihy z redakce slavného básníka Jana Těsnohlídka bych rád vzpomněl na Kryla. Na toho Kryla, kterému se přihodilo to neštěstí, že až moc brzy vstoupil do čítanek, aby poněkud zcepeněl. Pro mnohé. Ale… Ale kdo ví, možná ne, skoro určitě se mýlím a je mu příležitostně nasloucháno. Rovněž Milan Kohout mu ostatně asi chtěl připsat poslední skutečnou báseň své nejnovější své publikace.
„Národ“ sobě
Česko hnědne
solidarita hnědne
hovna se rozlévají Českem
Česko je žere v záchvatech hladového sobectví
sebestředně líže hranice své prdelní díry
vysírající výkřiky vyvolenosti našich hoven
obrácených naruby s povrchem plyše
hebkosti a něžnosti národa milých sviní
bělostně vyšisovaných jednotou krve
rasy uhrů na ksichtech zlých očí
zaflákaných maltou zaprděnosti
ušitou na kozy blondýn
chechtajících se nad růžovými zblitky
hrdého vlastenectví ještě větších koz Libuše
vystrčených nad Prahou
očekávajících národosoběuzurpovaná divadla
prořízlá trapně kvílícími symfoniemi unášenými
podél tekoucí smrdutou stokou
přivlastněnou a nuceně stočenou do kruhu
vody patřící jen nám úžasným vrcholům lidské rasy
žvanícím nabodeníčkově háčkovou hatmatilkou
vytvořenou v laboratoři prvních závanů nacismu
vyššího člověka znějícího jako zvíře
z hub smradlavých nacionalismů kamenných prdelí
sedících na křeslech Palackého nábřeží
nad nezadržitelně plynoucí vodou skrz naše zadrátované
území
českých krys a krtků v kalhotkách
žeroucích chutné cizí červy natahané do smradlavých děr
české půdy
ale z nich do nebe volajících o pomoc a záchranu národa
potomků skutečného praotce Čecha
učícího nás
že:
– malý vztek zákeřnosti se povyšuje na mocnou pěst
– malá láska bezohlednosti se lísá k velkým citům
– malá solidarita nenávisti k cizímu nabobtnává v evropský princip lidství
– malá pravda se dá zabetonovat do gigantického bloku nevědomosti
– malou masku svobody lze napěchovat ksichty skrývajícími zklamání z prázdnoty
– a malá komůrka pro tloustnoucího cardovního xenofoba sedícího u kamínek sebezáhubného hrnečku vař
chrlícího svoji kaši až k prasknutí prostoru
se může převtělit ve vesmír
kde vědomí předchází bytí…
Vzbuď se
český bratříčku a sestřičko
nebo se zadusíme!!!
Musíme otevřít vrátka!!!
Titulní „číslo“ knihy, dodám už jen, objevíte na straně 41.
Spadá tedy ještě do „americké“ části, právě z níž jsem ale zcela záměrně a ani stopově necitoval.
Milan Kohout: Vztek. Ilustrovala Blanka Dvořáková. Redakce Jan Těsnohlídek. Vydal Jan Těsnohlídek – JT‘s nakladatelství. Krucemburk 2017. 92 stran. 197 Kč. ISBN 978–80–905633–5–3