ZDENĚK HRABICA
Kolik šmoků se opakovaně pokusilo v posledních desetiletích zcela zašlápnout prof. Zdeňka Nejedlého. Čím vším byl užitečný a čím byl především ostudný. Kolik dobra – avšak hlavně kolik zla se dopustil.
Skoro se to podařilo – nejenom v jeho případě.
Až se zjevila zčista jasna svým obsahem a rozsahem skvělá kniha Jiřího Křesťana s příznačným titulem: Zdeněk Nejedlý politik a vědec v osamění“ (Paseka 2012).
Čtenář ji marně shání v české nebo moravské knihovně, zmizela z knižních pultů od Aše až po Jablunkov. Kdo ví proč?
Hledám srovnání, našel jsem je.
Polistopadová kulturní revoluce nastavila zrcadlo všem velkým osobnostem české a slovenské historie. Mnohé smetla až do základů jejich práce. Žádná z nich nemohla a ani nesměla zastínit velikost Velikána, tvář nastupujícího vítěze – se zcizeným citátem Mahátmá Gándhího o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.
A vzápětí sám majetkový převrat nominoval osobnosti a jejich pořadí podle svého gusta. Sáhnout na Masaryka však nedovolil a nikdy nemohl, přestože význam jeho díla neakceptoval.
Podobně, jako se to stalo se Zdeňkem Nejedlým, se odehrálo se zcela jiným dílem, s nesrovnatelně jinou a ještě více rozporuplnou osobností.
V češtině vyšla kniha – z pera ruského historika, prof. Svjatoslava Rybase Stalin. Krev a sláva (Ottovo nakladatelství 2015) v překladu Miloše Hodače; v ruštině vyšla pod titulem Stalin. Osud a strategie“ (Molodaja gvardija 2007). Vždyť u nás až dodneška upřednostňujeme krev před osudem a strategií.
Z úvodu PhDr. Jiřího Křesťana ke vzpomenuté knize o Zdeňku Nejedlém mne upoutala závěrečná autorova myšlenka:
Usiloval jsem o „znovuprožití“ životních okamžiků jednoho z nejnadanějších a nejrozporuplnějších intelektuálů konce 19. a první poloviny 20. století, ale nemohu se podívat na svět jeho očima, pocítit totéž, co pocítil on. Neboť nejsem Zdeněk Nejedlý. (str. 18)
Friedrich Nietzsche vévodí Křesťanovým řádkům o Nejedlém, hned na první stránce:
Má se to s člověkem jako se stromem. Čím více chce do výše a jasu, tím silněji tíhnou jeho kořeny země dolů, do temna, do hlubin – do zla.
Z úvodu prof. Svjatoslava Rybase k již připomenuté knize o J. V. Stalinovi mne upoutala myšlenka:
Jestliže se čtenář domnívá, že tato kniha je oslavnou poemou na Stalina, mýlí se. Omylem by také bylo hledat zde obvinění a prokletí. Domnívám se, že slov chvály a hany už bylo dost… Ve světě již vyšlo mnoho Stalinových životopisů. Je proto na místě zodpovědět otázku, v čem se tato práce od nich odlišuje. Nejvýznačnější odlišnost spočívá v tom, že se na Stalina snažím pohlížet jako na velkého člověka, nikoliv jako na odsouzeníhodného zločince. Domnívám se, že všichni velcí politici jsou zároveň i velkými zločinci, to však nesnižuje jejich význam.
Ohlasů na jednoho – na Nejedlého i na druhého, na Stalina, i když jsou nesrovnatelní – je v české kotlině přehršel. Oba byli zařazeni v době, kterou žijeme, mezi tyrany a mezi hrobaře – ten první, stejně jako generál Ludvík Svoboda, přišel ve druhé světové válce o své syny, o skauty, o Mirka a o Vítka. Nejedlý navíc ještě o zetě MUDr. Miloše Nedvěda a málem o dceru prof. MUDr. Zdeňku Nedvědovou v KT Auschwitz-Bürkenau. Třetí v řadě – Džugašvili – o něj přišel také – v německém zajateckém táboře, a nevyměnil jej za Fricka. Byl krutý.
Nyní již mají všichni dohromady na svých rukou krev.
Podle spisovatele a někdejšího nakladatelského redaktora Pavla Kosatíka byl Zdeněk Nejedlý Pan Důležitý a ozdobil své řádky o něm perexem:
Do dějin se nakonec zapsal jako jeden z hlavních hrobařů české demokracie – přesto mu i místo mezi těmi, jež pomáhal svrhnout, patří; podobně jako o všech padlých andělech platí, že nepřestávají být syny ani formálními dědici nebes. (Kosatík, P.: Čeští demokraté, MF 2010, str. 183)
Na barevnou obálku jeho výpravné knihy se ani známková Nejedlého fotografie nevešla, zato Havel v pořadí předstihl TGM, Kramáře i Štefánika.
To u nás nyní hojně vzpomínaný Winston Churchill vysekl Stalinovi kompliment hned po prvním setkání v SSSR a následně v projevu v Dolní sněmovně 8. září 1942, když na jeho adresu řekl:
Je veliké štěstí pro Rusko, že má ve své pohromě tohoto velikého, houževnatého válečného vůdce v čele. Je to člověk mohutné, výrazné osobnosti, vhodný pro ponuré a bouřlivé doby, do nichž jeho život byl vržen; člověk nevyčerpatelné odvahy a síly vůle a člověk přímý, ba neomalený v řeči, ovšem mně, vychovanému v Dolní sněmovně, vůbec nevadí, když také sám ledacos řeknu. Především je to člověk s tím zdravým smyslem pro humor, který má vysoký význam pro všechny lidi a veliké národy. Stalin také ve mně zanechal dojem hluboké, chladné moudrosti a úplného nedostatku jakýchkoli ilusí… Premiér Stalin mi řekl, že ruský lid je od přirozenosti mírumilovný, ale hrozné krutosti, jež mu způsobili Němci, jej pozdvihly k takové zuřivé nevoli, že se změnila celá jeho povaha. (Churchill, W. S: Konec začátku. Fr. Borový, 1947, str. 250–251)
Nejedlý se nechal strhnout kampaněmi politických procesů a zločiny v padesátých letech, Stalin se nevyhnul trestání nevinných a k jejich odsouzení s chladnou hlavou, Churchill se nerozpakoval zvednout ruku pro trest vyhnání Němců ze všech území, které nacisté okupovali. V rozhovoru s československým ministrem zahraničí Janem Masarykem v Londýně se nechal nahlas slyšet, že za zločiny, které spáchal Adolf Hitler, musí být němečtí muži navěky vykastrováni. A Honza Masaryk si to nenechal pro sebe.
Nejedlému nedávno chtěli zbořit pomník z dílny ak. soch. Jana Hány v rodném městě Litomyšli. Nakonec své sochoborectví změnili v nápis do kamene:
Odmítám ty, kdož se rozhodli pro oslavu člověka, stejně jako ty, kdož se rozhodli jej tupit… mohu dát za pravdu jen těm, kdož v úzkostech hledají.
B. Pascal
Zdeněk Nejedlý
/1878 – 1962/
Rozmnožil i poškodil kulturu českou. Přinesl poctu i úhonu rodnému městu, jež oceňuje dobré a zavrhuje špatné jeho skutky.“
Churchillovi v Praze po předchozím zboření sochy prezidenta Antonína Zápotockého, dělnického spisovatele „s krví na rukách“, postavili v přítomnosti „železné Lady“ Margaret Tatcherové zbrusu nový pomník. Stalina nad Prahou jedné noci střelmistři odstřelili.
Bum bác, třesky plesky, třísky a granitové a pískovcové kameny létají vzduchem, vítězové mají vždycky pravdu.
Zvedají V – véčko k obloze a korporativně se v milionovém shromáždění modlí na Letenské pláni.
Věda se ke společné i mé radosti konečně vrací více k realitě, ke skutečnosti, k větší pravděpodobnosti, než jakou ji chtěli vnutit primitivní, málo kvalifikovaní a málo znalí věroukové nebo jimi vytvořené instituce.
Zase to ale trvalo téměř třicet let. Nebylo to v našich, nyní již i komiksových novodobých dějinách poprvé.
Filozofická fakulta UK vykročila blíže k pravdě
V dané chvíli největší soudobý znalec života a díla Zdeňka Nejedlého Jiří Křesťan promluvil na nedávno připravené výstavě fotografií ve vstupním prostoru Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Oslovil početnou skupinu příchozích spolu s přítomným děkanem FF UK a také pravnučkou Zdeňka Nejedlého dr. Kateřinou Markovou – s objektivním a snad nikým nečekaným nadhledem:
Zdeněk Nejedlý se vrátil na pražskou filozofickou fakultu. Může to budit rozpaky – ale je to nezpochybnitelná skutečnost, je přece úzce spjat s univerzitní půdou. Do Prahy přišel v roce 1896 jako student, později se stal zakladatelem oboru hudební věda na fakultě a učil zde až do roku 1948. O rok déle ještě přednášel na Pedagogické fakultě UK, kterou založil – odučil na univerzitě 37,5 roku. Po odchodu do exilu přednášel na Lomonosově státní univerzitě v Moskvě. V první Československé republice přednášel v Kaulichově domě na Karlově náměstí a v nedaleké Břehově ulici. Po druhé světové válce přednášel ve Velké aule budovy FF UK. Jeho váženými učiteli byli profesoři Goll, Hostinský, Masaryk, Pekař, přátelsky se stýkal s kolegy – pedagogy, historiky Zíbrtem, Kybalem Kroftou, Šimákem, s filozofem Fr. Krejčím. Nejedlého zásluhou byl získán pro výuku na Karlově univerzitě F. X. Šalda. Mnohopočetný byl seznam jeho žáků, k nimž patřili básníci Jiří Wolker a Vítězslav Nezval. Rozpaky dodnes budí Nejedlého politického angažmá, vždyť původní stoupenec Masarykovy pokrokové strany našel nakonec zalíbení v radikálních konceptech přeměny společnosti, do vlasti se vrátil z exilu v SSSR jako člen KSČ a ministr školství a osvěty. Zůstaneme-li na univerzitní půdě, Zdeněk Nejedlý se zasloužil o obnovu historického sídla Univerzity Karlovy – Karolína, budov spjatých s českými dějinami – Betlémské kaple, letohrádku Hvězda. V roce 1948, krátce po únoru, prosadil relativně moderní zákony o národním pojištění a o jednotné škole; posledně uvedený zákon pak hájil do roku 1953 před stoupenci sovětizace českého školství. Bránil také odkaz klasiků 19. století proti nihilistickým snahám kulturních úderníků. Na druhé straně nelze přehlédnout, že mlčel k čistkám na vysokých školách po únoru 1948. Ulehčil úděl jenom nemnohým. Na samé dno klesl v době politických procesů, jež propagandisticky podpořil, přestože věděl, že se děje bezpráví. Svěřil se historiku Františku Červinkovi: „My jsme byli vychováni v tradici právě římského, to, co se děje, děje se podle práva byzantského, kde lidský život nemá žádnou cenu.“
U příležitosti zcela ojedinělé výstavy a vydání zcela neobvyklé fotopublikace Hany Kábové a Petry Tomsové Zdeněk Nejedlý – známý – neznámý? byla názorně oživena jedna kapitola české národní historie ve světle, na jaké nejsme v posledních letech zvyklí. Vše vzniklo za podpory FF UK, Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Přítomní žasli nad zvoleným přístupem k výstavě i ke katalogu, prostým ideologické atmosféry naší doby. Fotoarchiv. Osobnosti. Rodina. Proměny životního prostředí. Všední den. Emigrace. Sport.
K večeři musel být vždy kromě chutné krmě připraven denní tisk a pivínko se chladilo za oknem!
Náš Vítek se narodil na nejdelší den v roce, v roce, 22. června 1912, za plného odpoledního slunce ve čtvrt na pět. Myslívala jsem si tedy, že bude šťasten a že bude mít jasno v hlavě. Druhé se splnilo. Co se prvého týče – osud ani neošidíš, ani nekoupíš.
(Marie Nejedlá ve vzpomínce na syna)
Nad politickou mlhou nyní skoro úplně zvítězil odborný pohled historiků.
Totéž však nelze říci o všech vystoupeních na vernisáži i na prezentaci fotoknihy. To se spíše v jednom vystoupení blížilo ke smutnějšímu období života a práce Zdeňka Nejedlého. Ale v žádném případě nemohlo vyvrátit úsilí o objektivní pohled, o nějž se zasloužily všechny pořádající instituce a dávno před nimi PhDr. Jiří Křesťan.
Takže díky, a vstříc podobným aktivitám v našem společenském konání!