ROMAN BLAŠKO

Rád se s vámi podělím o něco trošku jiného, než byste očekávali. Chci vám přiblížit svět mně kdysi velmi tak blízký. Trošku zjednodušenou formou zasvětím čtenáře do říše včelího společenství. Odpusťte mi, pokud by to bylo pro vás příliš poučné nebo únavné.

„Hledej. Ani včela nenajde nektar v každém květu.“

Valeriu Butulescu

„Aforismus je jako včela obtížená zlatem a vyzbrojená žihadlem.“

Carmen Sylva

Jak jsem se zamotal do včelího světa

Často se mi stává, že to, po čem jsem netoužil, nebo si myslel, že „tohle“ mne nemůže v životě potkat, mě nakonec potkalo. Z ničeho nic to přišlo a já se nenadál a byl toho součástí. A tak tomu bylo, když jsem potkal včelí ráj. Po politických změnách jsem přišel jako mnozí o práci. A krásná náhoda chtěla, že jsem před 27 lety dostal nabídku pracovat jako včelař, abych se nakonec stal včelmistrem.

Viděl jsem včelu snad jen jednou v životě, když mě píchla do rtu poslední den prázdnin a já druhý den šel s oteklými rty do školy. Vlastně jsem včely v danou chvíli nenáviděl. Ale se splasknutím odešla i nenávist.

Nastoupil jsem do Výzkumného včelařského ústavu DOL v Libčicích nad Vltavou. Není včelaře, který by tento ústav neznal. Tam bylo a stále je ředitelství, ale já nastoupil na detašované pracoviště Prostějov a rovnou dostal funkci včelaře. Zprvu jsem koukal jak v Jiříkově vidění.

Nejvíce jsem měl strach z bodnutí. Říkali mi, bodnutí se neboj, to tě potká tak jednou za rok. A bác ho, hned první den jsem sklidil ostré bodnutí bez jakéhokoli varování a přímo pod oko. Hezký začátek! A to sezóna teprve začínala. Prý to byla nějaká hodně naštvaná včela.

Začal jsem přemýšlet, proč lidé včelám přisuzují lidská podobenství. Po čase jsem začal nejen teoreticky studovat včelí život, ale vůbec hmyz, který do té doby pro mě byl tak obtížný. Doslova jsem tomu propadl.

Včelky jsou snad jeden z mála druhů hmyzu, který si člověk pokusil domestikovat. V dnešní podobě existovaly včely již před asi 15 miliony lety. A před 15 000 lety ve španělské jeskyni u Bicorpu namaloval člověk nástěnnou malbu, která prokazuje úzké propojení člověka se včelami. Pravděpodobně medvědi a jiná zvířata způsobili, že med se stal základní potravinou tehdejšího člověka.

Po 18. a 19. století dospělo včelařství k průmyslové výrobě. USA a SSSR to dotáhly až na samotný vrchol. Zejména v USA se však nenaučili včely chovat. Samotní Američané, kteří se nám smáli, jak neefektivně hospodaříme se včelami, mají eminentní zájem o naši včelu medonosnou kraňskou, kterou jsme si už od středověku vychovali tak, že se s ní dá pracovat běžně i bez ochranných pomůcek. Vždy jsem byl na tohle moc pyšný. A věřte mi, že je to krásný pocit pracovat se včelami bez ochranných pomůcek za pěkného jarního či letního počasí.

Albert Einstein kdysi řekl, že kdyby vymřely včely, lidstvo vyhyne do čtyř let. Včelky jsou nejdokonalejšími opylovači na světě, jsou k tomu nejdokonaleji přizpůsobeny. Za miliony let evolučního vývoje využily opravdu vše, co je součástí jejich těla i sociálního chování. Včela je vegetarián a má krásnou vlastnost, která se dnes nenosí – věrnost květům. Začne-li včela navštěvovat například jabloň, létá na ni i nadále a nenavštěvuje květy jiných rostlinných druhů.

Výsledkem je vysoce produktivní opylování naší milované, krásné a pořád životaschopné země. Jsou i včelky, které se doslova upracují k vlastnímu zániku, jen aby nebylo ohroženo včelstvo jako společenství. Tato oběť je založena na instinktu přežití celku. Pro lidstvo mají včely jasně existenciální význam. Bez našich rozmilých a pracovitých včelek to prostě nepůjde.

Českoslovenští včelaři patří ke světové špičce, jen nemají takovou produkci jako v USA na panenské Aljašce nebo na netknutých sibiřských částech dnešní Ruské federace. Někdy se podaří v těchto oblastech vyprodukovat až neuvěřitelných 350 kilogramů medu na jedno včelstvo. To je na evropské podmínky nemožné.

V západním světě, kde se klade na důraz na efektivitu, matku po roce usmrtí i se včelstvem. A na jaře si prostě koupí nový oddělek a vychovají matku i včelstvo nové. Důvod? Vyjde to levněji než zakrmit cukernatým roztokem na celou zimu. Med si odeberou a vytěží, pak následuje utracení. Zatímco my včelkám med odeberme a nahradíme to právě cukernatou náhražkou a matku jsme tak schopni vytěžit v celém jejím životě.

O včelích produktech bych mohl vyprávět hodiny. Jen doplním, že zbožňuji výrobek, který z medu vyrábíme, a tím je moje milovaná medovina z Liptovského Mikuláše. Oni totiž na této stanici našeho Výzkumného ústavu měli jednu z nejlepších receptur. Ochutnal jsem jí opravdu mnoho druhů. Kde že loňské sněhy jsou…

Podobenství I.

Existence včelstva je závislá na každičké včelce, která je součástí včelího společenství. Je to složitý sociální mechanismus, strukturovaný jednotlivými společenskými postaveními, hlavně z titulu funkce a daných úkolů. A co je zajímavé: jednotlivci jsou charakterově jiní. Jejich chování a vlastnosti nejsou normativní a unifikovaný svět. Včely jsou dokonce i líné, neodbytné, jsou včely zlodějky, některé jsou i panovačné, útočné, ale i dobrosrdečné, vyrovnané a pracovité. Jsou včely kojičky, chůvy, uklízečky, ošetřovatelky, služebné, bojovnice, strážkyně a tak dále… A tak si říkáme, že nám jsou v něčem příkladem a máme se od nich co učit.

Zrození, život, nemoc a smrt

Začneme od včelí matky, které se dříve říkalo včelí královna. Představme si, že stará matka dosloužila a umřela, jak se správně říká. Včelstvo, aby přežilo, musí založit několik speciálních buněk – matečníků. Je to největší možná buňka, doslova malá komnata narvaná mateří kašičkou. Matka, která se vylíhne jako první z několika konkurenčních matečníků, se vydá vykousat ostatní matečníky a usmrtí opožděné nymfy (larvy). Pokud by to neudělala, včely by byly zmateny a uhynuly by. Někdy se stává, že ve stejnou dobu se vylíhnou matky dvě a svedou mezi sebou boj. Silnější a vítězná má právo stát se klíčovým elementem v existenci daného včelstva.

Aby mohla klást obrovské množství vajíček, musí mít svatbu. Přesněji svatební prolet s hejnem trubců, kteří se s ní spáří v letu. Trubci jsou vychováváni, krmeni, čištěni a různě rozmazlováni samotnými dělnicemi jako v bavlnce. Jsou z nich vypěstovaní včelí svalovci a krasavci. Ale až se vrátí dostatečně oplodněná včelí matka z proletu, budou krutě vymeteni, mnohdy usmrceni a vyhozeni z úlu pro nadbytečnost. Mohli by se totiž stát pro přežití včelstva zátěží. I vlastní koitus s matkou je pro každého trubce smrtelný a matka se spáří jen s šesti až deseti trubci, aby pak nakladla přibližně dvě stě tisíc vajíček za jeden rok. Trubec má pohlavní orgán tak velký a rozeklaný, že jej nedokáže vrátit zpět do útrob. A po chvilce sám docela nedůstojně uhyne. Vše pro budoucnost a přežití včelího celku.

Měl jsem štěstí, že naše detašované výzkumné pracoviště se zabývalo třemi základními výzkumnými úkoly: nemoci, účinky feromonů a inseminace včelích matek. Ano, čtete dobře: umělé oplodnění včelích matek. Měli jsme tehdy a myslím, že stále máme vynikající výsledky. Moje jemné ruce dokázaly mít vysokou procentuální úspěšnost právě při inseminaci. Řekněte, kdo se může pyšnit titulem „úspěšný inseminátor včelích matek“?

Celé to probíhá asi takto. Vybrané matky se uspí rajským plynem tak, že je necháte vlézt do kónické trubičky, a tam, kde má hlavičku, se napojí hadička s uspávacím plynem. A zadeček včelí matky se nechá trčet. Mezitím se u rovněž vybraných trubců odebere sperma. Bohužel, jinak než rozmáčknutím trubce to nejde. Tím tedy vystřelí jeho velký penis a malá šedá kapička se podtlakovou mechanickou pipetou odsaje. Pipeta se zavede do pochvy včelí matky a šroubovitým mechanismem se materiál od trubce vypustí v děloze. Následně vrátíte matku do její klícky s krmením a čekáte, jestli se probudí a hlavně po několika dnech začne kvalitně klást vajíčka. A hotovo.

Byl jsem na náš výzkumný ústav velmi pyšný. Jezdili k nám z ciziny, hlavně ze Švýcarska, a když vše viděli, nechtěli věřit. Jeden mikroskop, bomba s rajským plynem a na koleně takměř podomácku vyrobené inseminační zařízení. Skvělé jemné pipety od našich českých sklářů. Oni měli ve Švýcarsku laboratoře za miliony dolarů, ale výsledky nic moc, a tak se to jezdili a prý jezdí dodnes učit k nám. Krásné, že? A matky museli kupovat nakonec od nás. Nu a my jsme měli devizové prostředky na naše zahraniční cesty k výzkumu a návštěvám vědeckých kongresů a odborných seminářů.

Podobenství II.

Je tuze nádherný ten včelí svět. Obohacující, inspirativní a někdy až pohádkově idylický. Svět až s puristicky čistou harmonií, kde jedinec je závislý na společenství, ale zároveň i naopak. Společenství je závislé i na nejmenším jedinci, dokonce i zdánlivě bezvýznamném.

Tato harmonie je však přes veškeré podobenství lidskému světu čistě živočišná, závislá na základních instinktech evolučního vývoje. A vtom je hlavní rozdíl mezi lidskou společností a včelím společenstvím. Neboť člověk, jenž získal rozum, a v rovnováze s citem, je schopen a také povinen vybudovat svět na humanistických základech, na morálce, úctě k životu a všemu lidskému. To je to, co dělá člověka člověkem. Člověk, i když je také živočich, díky své inteligenci se nesmí chovat jako zběsilá smečka vzteklých šelem. Chraňme tedy každičký život na této zemi pro jeho jedinečnost a krásu. Život bez zbytečného zabíjení pro „pouhou“ moc ovládat svět.

Cestu známe a nemalé zkušenosti máme taky. A já odmítám, aby mi někdo dogmaticky tvrdil, že války vždy existovaly a že se s tím mám smířit. Že rvát se za každou cenu a o cokoli je lidstvu přirozené a tudíž zákonité.

Naopak, člověku je přece daná přirozená solidarita, empatie, zodpovědnost, která plyne ze samotného rozumu. A nenechme si namluvit pravý opak. Protože i říše včel, ač rozum nepobrala, to také nedělá, pokud není v nebezpečí. Přestože se řídí pouhými instinkty, používá útok jen jako nezbytnou nutnost pro přežití.

Homo sapiens sapiens, jestliže je předurčen být hospodářem na této planetě, nese za ni i za nás plnou odpovědnost. Ale zapojit se musíme všichni do jednoho…