PETR ŽANTOVSKÝ

Heslo z titulku jsem si vypůjčil z jedné repliky amerického filmu Alf. Tento chlupatý mimozemšťan se táže svých (vojenských) průvodců oním pro něj tak často nepochopitelným labyrintem světa, co přesně ve vojenské řeči znamená povel „Neptat se, nemyslet!“ Přesně stejně by se mohl ptát kterýkoli všímavý světoobčan dnes, když by se rozhlédl po mediálně-politické krajině vůkol. I pro ni totiž platí naoktrojovaná a jako písmo svaté vynucovaná povinnost držet se předepsaných pravd, tedy „neptat se, nemyslet“, neboli, jak se odjakživa v našich zemích hezky poeticky říká: držet hubu a krok. A právě tak nazval svoji knižní analýzu naší současnosti významný slovenský publicista Ĺubomír Huďo – DRŽTE HUBU A KROK! – s podtitulem O čem musíme povinně mlčet.

Snad mi pro jednou odpustíte, že recenzuji knihu vydanou již před třemi lety, ale dnes se to má tak, že slovenskou knihu u nás neseženete, zejména a dvojnásob, když jde o knihu autora přijímaného mnohými negativně, autora nepohodlného a mainstreamem ostrakizovaného. Jak ale na dané knize vidíme, měli bychom si víc a aktivněji všímat toho, co se děje – a píše – za řekou Moravou. Jednak kvůli ujištění, že „v tom“ nejsme sami a Slováci řeší velmi podobné problémy jako my, jednak pro inspiraci, jak některé jevy nahlížet a hodnotit. Huďo je ve svém hodnocení až chirurgicky přesný a přísný, a to je dnes v té kombinaci hodnota nad jiné vzácná.

Huďo ani v této knize neopouští svou základní názorovou dimenzi. Asi nejjednodušeji by se dala shrnout takto: mocní tohoto světa manipulují realitou a jejím obrazem v myslích obyčejných lidí, které tak zneužívají ke svým sobeckým profánním a mocenským zájmům. Vcelku důsledně se na ploše této knihy pohybuje v terminologii představené už před mnoha desítkami let Georgem Orwellem v jeho erbovním díle, románu 1984. Tak i pro Huďa jsou klíčovými pojmy, kolem nichž se zde vše točí, termíny „ideozločin“ a „ideopolicie“. Protože o to jde: mocenské elity se bojí o své postavení, a proto vytvářejí novou mytologii o nebezpečí, ohrožení, nepřátelství, nálepkují ony případné či zcela virtuální „nepřátele“, vykosťují je z veřejného prostoru, neboť se dopouštějí „ideozločinu.

Huďo nabízí přehlednou orwellovskou strukturaci dotčeného dění a jeho aktérů:

usměrňovači společenského vědomí, politické atmosféry, názorové orientace – političtí představitelé, vysoce postavení pracovníci médií, NGO-isté v rámci systému podporovaného sítí organizace z prostředků Kongresu USA, katedry společenských věd na vysokých školách a univerzitách (zde bych si dovolil přípodotek: „některé“ či možná i „většina“ takových kateder. Z vlastní praxe však ještě znám několik poměrně svobodných pracovišť toho druhu, ale je fakt, že se jejich počet spíše zmenšuje, než naopak – pozn. PŽ).

Obhájci v duchu ideopolicie – mediálně prosazované osoby z různých institutů a společenskovědních organizací, bloggeři a aktivní účastníci diskusí na různých fórech a serverech, kteří schvalují momentální ekonomicko-společenský systém, považují ho za správný, prosazují neomylnost jediné světové velmoci/policajta a koordinovaně útočí na jakákoli zpochybnění a snahu o radikální změny systému a jeho zahraničně-politických vazeb.

Ignoranti, strachopudi, mlčící většina – odmítají jakékoli komplikování prostoduchého přežívání, spokojení s konzumní existencí v rámci zábavy, požitků a základních potřeb, uvěznění ekonomickými podmínkami, které mohou ohrozit kvalitu jejich života v případě projevení odporu, pasivně vyčkávající na případný vývoj událostí se snahou nepokazit si svoji pozici při změně poměrů.

Metaforu toho celého svinstva nám nabídne citací z dávného satirického filmu Woodyho Allena hned v úvodní kapitole knihy. Cituje zde hrdinku filmu Banány, která duchaprostě pronáší důležitou, ba klíčovou větu: „Myslím si, že pan Mellish je zrádce této země, protože jeho názory se liší od názorů pana prezidenta a jemu podobných. Rozdíly v názorech by se měly tolerovat, ale ne tehdy, pokud jsou velmi rozdílné, potom se z člověka stává podvratný živel.“
Ano, klíč ke všemu je v tom nenápadném vágním slůvku „velmi“. Kdo posoudí, kdy je váš disentní názor odlišný „velmi“ a kdy „jen trochu“, tedy tolerovatelně? Nemusíte dlouho bádat. Náplň onoho „velmi“ se samozřejmě rozšiřuje, až se promění v absolutně veškeré projevy byť sebemenšího nesouhlasu či kritiky vůči moci. Tedy stav, který tak dobře známe jak z minulosti (praxe ost-bloku), tak dneška (praxe west-bloku).

Huďo tuto základní tezi aplikuje a dokládá na mnoha velmi konkrétních situacích a souvislostech. Jmenujme aspoň ty hlavní – Americké angažmá v Libyi, Sýrii, Gruzii atd., protiruská hysterie, vytváření umělých ikon (od Matky Terezy přes Nelsona Mandelu po Václava Havla). A ovšem multi-kulti rasismus naruby, zavírání očí před některými úkazy v politické a policejní praxi Ukrajiny či Izraele, stranou nezůstane ani téma tradiční rodiny a kobercového náletu homolobby na ni. Zde všude je Huďo, byť patrně vnitřním určením levičák (obdivuje Chomskyho, opovrhuje Zakaríou, kritizuje Lippmana a Lasswella), v podstatě velikým a statečným zastáncem konzervativních hodnot jako jsou svoboda, odpovědnost, tradice kulturní, rodinná, společenská atd. Tedy to všechno, co je solí v očích tzv. liberálních demokratů, na nichž ovšem není téměř nic liberálního, a už vůbec ne demokratického. Jsou to přívrženci a preceptoři elitokracie, založené na přesvědčení o vlastní předurčenosti stát v jejím čele.

Huďo přichází s pojmem, jejž bych velmi doporučil k obecnějšímu zažití a užití: je to pojem „mediální hnutí odporu“. Jak vidíme z dnešních bojů o svobodný internet, za ta tři léta, která nás dělí od vydání knihy Držte hubu a krok v tomto směru zaznamenalo značný krok vpřed. Mediální hnutí odporu se rozšiřuje – a reakce přitvrzuje, což se dalo čekat.

Co bude zítra, nevíme, ale díky Huďovi a podobným autorům umíme pojmenovat, co bylo včera a je dnes. To není málo.

 

Ĺubomír Huďo: Držte hubu a krok, Bratislava: EZEN 2015, ISBN 978-80-971492-2-2)

Převzato z Literárky.cz