STANISLAV ZEMAN

Poručík předstoupil před jednoho ze dvou mužů v tmavých oblecích. Zasalutoval a oznámil mu, že přivedl odsouzeného k vykonání trestu. Muž otevřel desky, které dosud měl pod paží a přečetl, jakým způsobem bude trest vykonán. Pak poručíkův pomocník ukázal odsouzenému, aby se postavil zády ke zdi na dřevěný můstek zakrývající otvor v podlaze. Můstek byl spojen dlouhým táhlem s pákou, ukrytou za stěnou, rozdělující celu na dvě části.

Zatímco muži se odebrali za stěnu, pomocník nasadil odsouzenému na krk oprátku a mírně ji stáhl. Potom poručíkovi zahlásil ukončení přípravy k vykonání trestu. Poručík udělal čelem vzad a také se odebral za stěnu. Pomocník se postavil ke dveřím cely. Poručík ještě vyhlédl z okénka ve stěně a pak prudce přitáhl páku k sobě. Zároveň s tím se sklopil můstek a za okamžik zůstalo tělo odsouzeného bezvládně viset na oprátce.

Na pokyn druhého muže, lékaře, pomocník sundal tělo z oprátky a položil je na zem. Vzápětí vyběhl ven z cely a za chvíli přinesl s dalším pomocníkem rakev. Potom lékař konstatoval smrt odsouzeného a svolil k uložení těla do rakve. Nato muži podepsali protokol o vykonání trestu. Dali jej podepsat i poručíkovi a rychle se vzdálili. Za nimi se vydali pomocníci s rakví. Poslední opustil celu poručík.

Pomalu kráčel za rakví úzkou chodbou spojující celu s vězeňským nádvořím. Tmavá chodba mu připadala ještě delší než jindy. Jako by tentokrát neměla mít konce …

 

XXX

 

Morava nastoupil do továrny hned po vojně. Krátce poté se oženil a pár dní před protektorátem se mu poštěstilo nastěhovat do obecního bytu. Za nějaký čas se u jeho ponku zastavil mistr.

„Moravo,“ oslovil ho příjmením, jak měl ve zvyku. „Nepotřebuješ pro začátek do bytu nějaký starší nábytek? Něco jsme zdědili po rodičích a nevíme kam s tím.“

„Za kolik, pane mistr?“ nedalo Moravovi, aby se nezeptal.

„Stačí, když si to odvezeš,“ mávl rukou mistr. „Můžeš už dnes po šichtě. Káru si půjčíme u nás v sousedství od pekaře.“

Morava vděčně poděkoval. Peněz neměl nazbyt a podle toho jednopokojový pavlačový byt s kuchyní vypadal. Kromě postelí, stolu a lavice byl prázdný.

Hned jak směna skončila, Morava se vypravil s mistrem domů. Neměli to daleko, mistr bydlel blízko továrny.

„Slyšel jsi to?“ začal cestou mistr. „Ve fabrice budeme vyrábět zbraně pro wehrmacht.“ A aniž čekal na odpověď, nepokrytě začal nadávat.

Morava se přidal, ale pak beznadějně pokrčil rameny.

Mistr si toho všiml.

„Nesmíš hned házet flintu do žita,“ povzbudil Moravu. „Přece není všem dnům konec. Kdybys měl zájem pomoci dobré věci, tak za mnou někdy přijď. Ještě tě ve fabrice moc neznají, mohl bys být užitečný.“

Morava tázavě pohlédl na mistra, který mlčky zamířil k pekařství.

 

XXX

 

„Jste pan Morava?“ nenápadně se zeptal neznámý muž.

„Jsem a co má být?“ odpověděl Morava, pospíchající domů z práce.

„Musím s vámi nutně mluvit,“ zastavil ho muž.

„Mluvte,“ vybídl ho Morava.

„Nechoďte domů.“

„Proč?“ nechápavě se zatvářil Morava.

„Hrozí vám zatčení,“ zašeptal muž.

„Nic jsem neprovedl,“ odsekl Morava. „A kdo vůbec jste?“

„Na tom teď nezáleží,“ přešel muž otázku. „Jenom vás prosím, věřte mi. V noci odvedli mistra.“

Morava se zarazil. Uvědomil si, že mistra dnes v továrně neviděl. Nejistě namítl: „Nevím, kam bych šel.“

„Zavedu vás do bezpečí,“ uklidnil ho muž.

„A co manželka, potřebuje mě. Je v osmém měsíci.“

„Nechtěl jsem vám to říct. Také ji odvedli. Před polednem.“

Moravovi se zatmělo před očima a zapotácel se, až ho musel muž podepřít. Za chvilku se vzchopil, otřel si rukávem kabátu zpocené čelo a odevzdaně řekl: „Tak pojďme.“

Po slabé půlhodince rychlé chůze se dostali do vilové čtvrti na druhém konci města. Prošli ulicí mezi vilami, která končila u vysokého lesa a přecházela ve strmě stoupající pěšinu.

Morava šel několik metrů za mužem. Snažil se odhadnout čas. Hodinky u sebe neměl. Na to, aby je nosil do továrny, byly pro něho příliš cenné. Teď by je potřeboval, napadlo ho a vzpomněl si na manželku, která ho nutila nosit hodinky pořád u sebe. Měl ji poslechnout, připustil si a vzápětí se ho zmocnila úzkost. Co asi s manželkou je? Neměl by se vrátit a dobrovolně se přihlásit? Možná, že by ji pustili, když je v očekávání. Zastavil se a bezradně hleděl za vzdalujícím se mužem. Náhle se v něm cosi vzbouřilo a rozkřikl se: „Dál nejdu, vrátím se.“

Muž tomu nevěnoval pozornost. Morava chvíli vzdorovitě stál a potom opět vykročil za mužem.

Teprve nyní se muž otočil a promluvil: „Chápu vás, ale návratem nic nezměníte,“ jako by četl myšlenky Moravy. „Manželku nepustí a vás zatknou.“

„Co tedy mám dělat?“ zoufale se zeptal Morava.

„Už jste se rozhodl.“

Vtom se z lesa vynořila postava s namířenou pistolí. Morava se lekl a než se vzpamatoval, stál před srubem zamaskovaném větvemi.

„Jsme tady,“ s úlevou poznamenal muž a naznačil Moravovi, aby vešel do srubu.

Morava vstoupil a nejistě se rozhlédl. Pod zavěšenou petrolejkou u nízkého stropu byl stůl s dvěma lavicemi. Na jedné z nich kdosi seděl nad rozloženou mapou.

„Přivedl jsem jenom jeho, veliteli,“ oznámil muž místo pozdravu a ukázal na Moravu. „Zastihl jsem ho ještě u fabriky, ostatní sebrali i s rodinami dřív, než jsem je stačil varovat.“

Velitel vstal, zamyšleně kývl hlavou a oběma nabídl místo.

„Vítám, tě,“ oslovil přitom Moravu a podal mu ruku. Pak se posadil naproti němu a prohrábl si rukou vlasy: „Předně vám, ve fabrice, musím poděkovat. Udělali jste pro nás hodně.“

Morava překvapeně pohlédl na velitele. Doteď nevěděl, komu bylo všechno, co vynesli z továrny, určeno. Skromně špitl: „To nestojí za řeč …“

„Stojí,“ nenechal ho domluvit velitel. Bohužel vás prozradil konfident. Jeho zradu jsme odhalili pozdě, až když začalo zatýkání. Známe toho člověka a neujde trestu.“

„Kdo to je,“ neudržel se Morava.

„Dozvíš se to po přísaze,“ s pochopením podotkl velitel. „Počítáme s tebou v oddíle. Vrátit se nemůžeš.“

 

XXX

 

Několika údery kladivem Morava uvolnil skoby upevňující kolejnici k pražcům a zbylí tři muži ji heverem nadzdvihli. Chystali se totéž udělat s protější kolejnicí, když vzduchem zasvištěly střely. Moravu ostře zabolelo v pravém boku. Chytil se za něj a pomalu se sesunul ze železničního náspu. Na kolejích zůstala ležet tři těla. Morava se k nim chtěl vrátit, ale bolest v boku mu v tom zabránila a ztratil vědomí.

K životu ho přivedl až známý hlas. Otevřel oči a zachroptěl: „Co se stalo?“

„Stráž nám vpadla do zad,“ zašeptal velitel.

„Co je s ostatními?“ namáhavě ze sebe vypravil Morava.

„Dostali je hned první dávkou,“ odpověděl velitel. „Když sebou nepohneme, dostanou i nás.“

„Tak na co ještě čekáš? Utíkej,“ těžce vyhrkl Morava. „Zdržím je.“

„Rozkazy zatím tady ještě vydávám já,“ rázně se ohradil velitel.

Morava se tomu ironicky usmál.

To se velitele dotklo a rázně zavelel: „Vztyk!“

Morava se pokusil vstát, ale zavrávoral a musel se posadit.

„Takhle to nepůjde,“ uznal velitel a poklekl zády k Moravovi: „Chyť se mě pod krkem.“

„To je šílenství,“ bránil se Morava. „Zhebneme tady oba.“

„Nerozumíš rozkazu?“ výhružně se zeptal velitel.

Morava uposlechl. Velitel uchopil jeho nohy, postavil se a vykročil do tmy. Prodral se ostružím nad tratí a vydal se k základně. Asi po hodině namáhavé chůze lesem se zastavil a dlouho poslouchal. Potom opatrně položil Moravu na zem, odhrnul mu svetr i košili, škrtl zápalku a prohlédl si jeho zranění. Nato roztrhal svou košili, cáry z ní svázal a pevně je omotal Moravovi kolem zraněného boku. Pak opaskem připoutal Moravu k sobě a znovu vykročil.

 

XXX

 

„Promiňte, spletl jsem si patro,“ omluvil se Morava a chtěl odejít.

Starší žena, která mu otevřela dveře, ho zdržela: „Koho hledáte?“

„Paní Moravovou.“

„To jste tady správně. Pojďte dál, prosím.“

Morava prošel malou předsíní do kuchyně. Posadil se na nabídnutou židli a než se stačil v bytě rozkoukat, měl před sebou hrnek s meltou a mísu koláčů.

„Berte si, jsou čerstvé. Přivítala jsem jimi svobodu,“ dobrosrdečně prohodila žena a rozpovídala se. „Každý to štěstí neměl, aby se jí ve zdraví dožil. Jako paní Moravová, na kterou se ptáte, a její manžel. Ačkoliv jsem je vůbec neznala, musím na ně pořád myslet. Dostala jsem po nich tenhle byt, když Němci si udělali kousek od naší vesnice cvičiště a všechny nás vystěhovali…“

Morava vzrušeně přerušil ženu: „Co se přihodilo manželům?“

„Jak mi řekli sousedé,“ hlasitě vzdychla žena, „chudinku paní odvezli v požehnaném věku k výslechu a už se nevrátila. A manžel? Po něm se slehla zem.“

Morava beze slova vstal a vypotácel se z bytu. Starostlivě volající ženu, aby si vzal na cestu koláč, nevnímal.

Zamířil na náměstí. Lidé tady zpívali a tancovali. Na druhý den k ránu, když oslavy nebraly konce, pochopil, že sem se svým osudem nepatří. Opláchl se na náměstí v kašně a vydal se směrem, odkud včera ráno přišel. Základnu našel opuštěnou.

 

XXX

 

Praskání větví Moravu neznepokojilo. Byl na něj zvyklý od zvěře. Zpozorněl, až když zaslechl volání. Pootevřel dveře srubu. Volání se opakovalo. Dokonce zaslechl své jméno. Z opatrnosti dveře zavřel a zastrčil závoru. Potom vylezl na seník a přikrčil se k otevřenému vikýři. Znovu zaslechl své jméno a poznal volajícího. Rychle slezl ze seníku, uvolnil závoru u dveří a otevřel je. Proti němu stál velitel.

„Přišel jsem ti pomoct,“ řekl zostra.

„Jak mi můžeš pomoct?“ bez zájmu se zeptal Morava. „Všechno pro mě už skončilo.“

„To vidím,“ kývl hlavou velitel. „Stala se z tebe troska. Málem se za tebe, jako tvůj bývalý velitel, stydím.“

„Taky se stydím,“ odsekl Morava. „Ale ne proto, co myslíš ty.“

„Pro co tedy?“

„Že jsem přivedl rodinu do neštěstí. Neměl jsem se tenkrát ve fabrice do ničeho míchat. Stejně to bylo k ničemu. Buď nás pozavírali a povraždili, nebo zahnali do hor. Válka by skončila i bez toho.“

„Určitě by někdy skončila,“ souhlasil velitel. „Ale pro nás hůř.“

„Co horšího mě ještě mohlo potkat?“ rozkřikl se Morava. „Smrt by byla pro mě vysvobozením.“

„Nemyslel jsem jenom nás dva.“

„A koho jsi myslel? Ty ve městě, co byli první den po válce schopni vypít i kašnu na náměstí?“

„Třeba.“

„Ty nás nikdy nepotřebovali,“ smutně se usmál Morava. „Poradili si i bez nás, jak přežít válku. My jsme jim v tom spíš překáželi.“

„Nevím, jestli máš ve všem pravdu,“ věcně zapochyboval velitel. „Jedno ale vím jistě. Takovéhle řeči ti chuti do života nepřidají. A přitom je tě potřeba. Otevírá se kurz pro bývalé odbojáře, kteří mají posílit velitelské sbory ve všech ozbrojených složkách. Tam je tvoje místo.“

„Co bych tam dělal?“ mávl rukou Morava. „Jsem řemeslník, dělník, nemám školy.“

„Máš zkušenosti z odboje, trval na svém velitel. A to je teď víc než škola.“

 

XXX

 

Náčelník se postavil před nastoupené frekventanty kurzu a hlasitě pozdravil. Sborově zahřměla odpověď a náčelník pronesl krátkou řeč. Pak začal frekventanty jmenovitě vyvolávat k sobě a předávat jim diplomy o ukončení kurzu. Když přišla řada na Moravu, vystoupil z řady a pochodovým krokem zamířil k náčelníkovi. Tři kroky před ním se zastavil a vypnul jako struna. Náčelník Moravovi předal diplom a při podání ruky mu sdělil, že s ním počítá pro službu se zvláštním posláním a víc že se dozví v kanceláři.

Jakmile skončilo předání diplomů, ohlásil se Morava u náčelníka.

„Jak víte z novin,“ uvítal ho náčelník, „začaly soudy s bývalými okupanty, zrádci a kolaboranty, z nichž někteří jsou odsouzeni i k nejvyššímu trestu. Jeho vykonáním musí být pověřeni čestní a spolehliví lidé. Proto vás do této služby navrhuji.“

Morava opustil kancelář s hlavou plnou otázek, nad nimiž probděl noc.

 

XXX

 

Krátce před koncem služby se Morava zastavil v soudním archivu. I když to nebyla jeho povinnost, před vykonáním nejvyššího trestu pokaždé využil možnosti služebního přístupu ke spisu odsouzeného. Důkladně se s ním v archivu seznámil, aby si vytvořil o odsouzeném konkrétní představu.

Aniž si to přiznal, pořád hledal podobu vraha své ženy, i když se nejvyšší tresty časem netýkaly jen válečných zločinů.

Zaklepal, vešel do archivu a vyplnil žádanku s pořadovým číslem spisu, o nějž měl zájem. Jelikož se jednalo o spis z neveřejného přelíčení, neznal předem jméno odsouzeného. Když mu archivářka vydala spis, sedl si s ním ke stolu u okna a se zájmem v něm začal listovat.

 

Náhle se mu zatajil dech. Nebylo pochyb, že odsouzeným je jeho bývalý velitel z partyzánského oddílu. Obžaloba ho jako diplomata vinila ze spolupráce s nepřátelskou rozvědkou. Tím se dopustil, stálo ve spisu, zvláště nebezpečného trestného činu vlastizrady. Morava byl z toho zdrcen. Člověk, který tolik znamenal v jeho životě, zradil.

Myšlenku okamžitě zahnal. Copak něčeho takového by byl velitel schopen? Vrátil spis a chvatně opustil archiv. Kapitána ještě zastihl v kanceláři. Dovolil se, může-li s ním promluvit a spustil:

„Žádám o vystřídání ve výkonu nejvyššího trestu …“

„Důvod?“ skočil mu kapitán do řeči.

„Osobní.“

„To mi nic neříká.“

„Odsouzený je můj bývalý velitel z partyzánského oddílu.“

„Jenom to?“ chladně se zeptal kapitán.

„Vděčím mu za záchranu života a také nejsem přesvědčen o jeho vině,“ doplnil Morava.

„Ještě něco?“

„Ne.“

„Lituji, ale vaší žádosti nelze vyhovět,“ učinil kapitán závěr. „Důvody, které uvádíte, nejsou natolik závažné, aby mě opravňovaly k změně rozkazu o výkonu služby.“ Odmlčel se a pak dodal: „Znám vás, poručíku, jako schopného a spolehlivého příslušníka. Nerad bych se v tom zklamal.“