MILAN BLAHYNKA

Kovkop slov zapomínaných a zapomenutých i naopak před ním nezrozených, básník Miroslav Kubíček dal své nejnovější sbírce název PNUTÍ (Oftis, Ústí nad Orlicí 2018, ilustrace Václav Smejkal). Ani Váša-Trávníček, ani devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého nemá pro pnutí samostatné heslo, PSJČ je uvádí jen jako podstatné jméno slovesné v hesle pnouti a k tomu substantivu žádný doklad. Od té doby to slovo našlo svou příležitost v medicíně, kde se bádá, publikuje a snad i úspěšně léčí pocit pnutí různých částí těla. Na konci hesla pnouti se v PSJČ se uvádí, že v poezii je to synonymum sloves napínati se, vzpínati se a příklad se cituje ze Šmilovského: „Ňadra se jí bouřlivě pnula.“ Kubíčkova poezie se nepne bouřlivě, jen: „pnutí nutí nejít pozpátku / vzpínat se a vznášet se…“ Básník má však rád slova, která jsou „jako bouřlivý klid“, a čeká / na báseň / na slova z perel a krve / žíznivě žízný život.“

Nečeká marně, jeho lakonické verše jsou ze slov vzácných jak perly. Silně aliterovaný verš „žíznivě žízný život“ náležitě ocení jen čtenář, který zná (nebo si v PSJČ vyhledá) přídavné jméno žízný, jež nemá nic společného se žízní, ale znamená plodný, úrodný. Podobně je tomu se slovem lejní v ironické glose na obranu dnes obětovaného léčivého ticha Taky kult: „všichni kolem mobilem / kdosi kdesi čeká nečeká / kdekoliv kdykoliv / jako by ticho nebylo // to doba lejní / všechno letí slova letí / máme tě rádi / mobile debile.“ Lejní? I to je vzácné staré slovo, synonymum slova kálí. Jemně vypovídá o době. A do třetice: „kopaniny kamení / souvěrně zkamení.“ To v Dolním Městě básníkova mládí, v kamenitém kraji, kde „kámen s kameny srůstá“ a „lom mol“ požírá „kameny i mozoly“, kameny zahanbují nedružná lidská srdce, zkamení souvěrně, což slovníky mají za synonymum slova důvěrně jakoby na důkaz oprávněnosti mínění Milan Kundery, že žádné synonymy vlastně nejsou; souvěrně je víc než důvěrně; víc o vědomí společného údělu.

Přitom se básník „pne“, vznáší nad dav, jehož je chtě nechtě součástí, naštěstí „nejsi však v davu sám“, i když je někdy „dav vábná květina“. Jako jeho rovesník, básník pod maskou prozaika Miroslav Stoniš v dosud rukopisném románě Marná láska a hejno sardinek, básník Kubíček ví, že „každý dav plný vad“. Dav-vad, lom-mol, žít-tíž a další zdánlivě jen hříčky jsou u Kubíčka nástroj básnického poznání i vzdoru proti nelítostnému času a světu. Kdo se dokáže s neúprosným stářím vyrovnávat jako Kubíček? Jako všem jeho vrstevníkem je i jemu dáno „žít tíž / tíž žít“, ale tak jako zmíněnému Stonišovi je mocnou oporou sen: „sen nes / nes sen / žít / třeba tíž.“ Ačkoli „tmí se v nás jako v bezlesí“, je tu sen, „snivost má vichřičná křídla /…/ z hloubi lesa vůňuje mech / vše rozplyne se v snivý vzdech.“ Příroda, les, vody (celý cyklus vyznání v próze Doprovod vod) dávají žít, dokonce šťastně, byť „tíž“. „V přírodě žádná zavřenost“ / v přírodě v nadšení křísivě / nemusím vrkat v davu…“ Zatímco „lidé v křeči / planou plané řeči“ a „v rozpolceném světě / stáda jdou od boha k bohu / ale kam? (Tento svět), básník „často mluví se stromy“, a tak je „jen zdánlivě všude ponurno / divný svět často divý“; je tu přece „krásné slovo“, slovo „neopustit nedopustit“; „jen nalezené slovo / tvoří i boří.“

Básník si nic nenalhává, jeho Náš svět je krutý, krutější než severní vítr ze známé písničky.

„Není doba básníků / filozofů / je tu jiný svět // nebude stačit bdít / bolí však žít // tolik na světě bohů / žádný netrestá zlobu.“ Nebojí se vyřknout v básni Tento svět chmurnou předpověď: „Než tento svět / bude zničen / než se zničí / básníku Holane / zmeškají lidé lásku / i slzy bolavé.“ Otazník by tu strašnou vizi trochu nadlehčil, ale Kubíček není z rodu chlácholitelů. Básní, ve které „kamení s námi kamení“, Kubíček přímo „souvěrně“ evokuje Holanovu sbírku Kameni, přicházíš… posledním veršem: „kameni přicházím.“ Nepřichází však sklesle. Ačkoli „tlí sliby / sliby tlí / lži mlží / mlží lži“ a „zatahuje se / jak před bouřkou“ a „mocní se o moc rvou“ (smysluplný rým přes sedm veršů!), stačí Jarní pnutí, „tlumený tlukot jara“ a „napolo zmládneš“, ale už předtím „stále v přírodě“; ta je mu věrnou kamarádkou, milenkou vášnivou: „šťastný klečím v kleči / stýská se mi horo.“

Statečná knížka, a krásná.