KAREL SÝS

Oldřich Hostaša je součástí básnického mládí naší generace. Objevoval se na tehdy hojných setkáních mladých i nejmladších kandidátů básnické existence. Vždy dokonale oblečený, usměvavý a sebevědomý. Poezii miloval až nadbytečně, lze-li to tak říci. Nejenže napsal sonet, ale hned věnec sonetů, formu, o které jsme ani tenkrát moc nevěděli a dnes myslím patří mezi zapomenutá tajemství básnického řemesla.

Nyní mi tedy Oldřich přinesl svou sbírku CHVĚNÍ ČASU s tím, že požaduje „přísnou recenzi“.

Knížka je vázaná, s barevnou obálkou a černobílými fotografiemi Františka Tylšara. Vydalo ji nakladatelství Nová Forma v Týně nad Vltavou, ve městě, jež pod jménem Vltavín proslavil jiný básník – Karel Dewetter. To bylo ovšem dávno, za časů Malého čtenáře, na jehož stranách jsem hltal Dewetterův román na pokračování Drahokam z hvězd. Psáno ovšem s hvězd.

Pokud mne paměť neklame, toto vltavotýnské nakladatelství pečuje o další básnické debutanty, což je už samo o sobě na medaili!

Oldřich po mně chce, abych byl přísný, a to já opravdu nemůžu. Neříkám, že knížka je špatná, naprosto ne. Není ani vynikající. Prostě je, je na světě a povzbuzuje ostatní – méně i více nadané – k chuti psát verše.

Ostatně posuďte sami:

Hřívu koně Svatého Václava

zlobí vítr,

slunečná paní

zlatí kopule Národního muzea,

Svatý Václav se usmál,

sestoupil z koně,

pomalu jde k Můstku,

jen se diví,

tohle není rodný jazyk.

Zasmušile nasedl do sedla

a jeho mysl bloudí staletími.

Kde jsi má země,

můj národe?

Praha mlčí,

jen krev cizích měst proudí jí žilami.

A na jeho tváři je slza,

slza smutku.

Dobrý den Praho,

dobrý den, Svatý Václave!!

Co myslíte, máme tolik básníků, kteří se ještě berou za češtinu? Za Prahu? Za poezii?