MILAN BLAHYNKA

Redaktorka Lidových novin Jana Machalická, zaručeně nepodezřelá ze sympatií k čemukoli, co ohrožuje nebo mohlo by ohrozit panující poměry, nastolené po listopadu 1989, zastala se 8. srpna Karla Gotta, jehož označila čtveřice členů „celkem nedůležitého spolku“ Asociace spisovatelů (Kahuda, Borzič, Lipár a Hůlová) za celoživotního oportunistu, za „synonymum beznázorového prospěchářství a pokleslého masového vkusu“, za pěvce, jaký nesmí a nemůže reprezentovat českou kulturu, byť si ho – spolu s Dagmar Peckovou, Martou Jandovou – pozvali k vystoupení němečtí pořadatelé koncertu. Reprezentovat českou kulturu, jízlivě komentuje jejich petici Machalická, „mohou jen oni – neochvějní ve svých názorech a stateční bojovníci za svobodu z větší části narození kolem roku 1980“. Jen „oni mají jasno: děje jsou buď černé, nebo bílé. Mezitím nic neexistuje“. Na rozdíl od nich Machalická soudí, že Gott sice „věru není symbolem odporu vůči totalitě a skutečně přežil všechny režimy. No a co má být, je romantický tenor a tomuto zaměstnání se po celý život věnoval. Měl snad přestat zpívat své cajdáky a požádat Plastiky, aby ho vzali mezi sebe? Nebo jít do kotelny?“

Jen čtyři dny předtím si v Orientaci Lidových novin – ve stejném duchu jako principiální čtveřice proti Gottovi – vyjel Karel Piorecký (ročník 1979, tedy vrstevník autorů antigottovské petice) na básníky a prozaiky, jimž se dařilo intenzivně publikovat v desetiletích před listopadem 1989, a nazval je „Husákovými zbrojnoši“. Provinili se tím, že psali a publikovali v době, v níž zlatý Slavík Gott nezpíval špatně, byť „své cajdáky“, a je dnes právem hájen. Škoda, že oficiální kulturní politika ÚV KSČ neměla nějakého Pioreckého, který by těžký osud autorů v posrpnové nemilosti nazval pouhým „odchodem z publikačního prostoru“, jejich odkázání na samizdat opsal jako osvědčenou cestu „pro literáty, kteří se z centra naráz přesunuli na periferii soudobého písemnictví“ (jako by se přesunuli sami a nebyli přesunuti!), a tak mohl tvrdit (jak to píše o „Husákových zbrojnoších“ nyní dnešní pan Piorecký), že ti „(pseudo)disidenti žádné perzekuci vystaveni nebyli“; to přece jen ti praví disidenti „museli – v době, kdy si Sýs a ostatní budovali s oporou své stranické legitimace své literární kariéry – opustit veřejný literární prostor, své zaměstnání“, zatímco Karel Sýs „svou redaktorskou profesi nikdy neopustil“. I tak se dá zamlčet, že byl z Kmene vyhnán hady, jež si hřál na prsou, stejně jako byl Jaromír Pelc vyhozen z nakladatelství Mladá fronta, takže jim nezbylo než pokusit se živit publikací pod pseudonymy a redigováním a zakládáním soukromých periodik bez oficiálních dotací a grantů.

Pan Piorecký „myslí“, že je „dobře pochopitelné“, proč „autoři publikující pouze ilegálně neměli chuť vidět své texty například na stránkách Kmene, kde se jim šéfredaktor tohoto časopisu Karel Sýs z plna hrdla vysmíval a urážel je, viz článek Vymknuta z kloubů (Kmen 1988, č. 21): ‚Rituální tance slepých kolem jednookých jsou směšné, ale tanec vidoucích kolem jednookých – to už je pro okounějící historii přímo k popukání‘“. Jakoby na důkaz tohoto soudu je dvojstránka Kmene se statí Vymknuta z kloubů v článku Husákovi zbrojnoši reprodukována s komentářem, že si v tom článku Sýs „nevybíravě vyřídil účty s tehdejší literární garniturou v nemilosti“. Protože reprodukovaná dvojstránka se nedá přečíst ani s lupou, má jen čtenář, který si Kmen 21/1988 vyhledá, šanci ověřit, co ten Sýs tím článkem vlastně spáchal. A užasne. Stať o patnácti částech není žádným vyřizováním účtů, ale je to pásmo údivných glos nad tím, jaké milostné scény píše ve svém Mementu Radek John, který ani náhodou nebyl v nemilosti; nad tvrzením, že „společenská objednávka“ se údajně přežila, jako kdyby třeba Michelangelo nevytvořil „bezmála všecko na zakázku“; nad počínáním soudobého režimu, který se připravil o československou účast na Mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO, protože režijní poplatek byl zvýšen na 300 dolarů, zatímco „kupuje náš tabákový průmysl licenci na cigarety Marlboro“ – nevyřizuje si tu Sýs účet spíše s režimem? Sýs se dále diví nad kritiky, kteří se „ještě nedávno rozplývali nad Malou zemí“ Brežněvovou, ale už „unisono pějí nové chorály“; nad lidmi, kteří poťouchle pomlouvají a „místo čelního nárazu volí buzar“; nad nadšenými ctiteli samizdatu, kteří ovšem nečtou Kmen, neboť „kam by člověk přišel, kdyby četl všechno“; nad kritikem, který se diví, když si ho dovolí někdo podrobit kritice; nad fámou, že „mladá literární generace je pod kontrolou a v rukách generace střední,“ ačkoli ta „lóže“, ti, co „všecko obsadili“, tiskne i tvrdé kritiky na své dílo (kdo nevěří, ať si zalistuje ve Kmeni 1987) a jenom se dovoluje bránit. A je Sýsovi platno a dá se mu přičíst k dobru, že nikoho nejmenuje, nechtě zkazit „slibnou kariéru přistřiženého bouřliváka“? Dá se mu prominout, že má za vymknutou z kloubů dobu, která „fialkovým zářením televize“ hodila rukavici literatuře? Dá se Sýs omilostnit, že se vysmíval soudobé cenzuře bdící nad mravy (kupodivu méně přísně) než viktoriánská i postviktoriánská Anglie, ve které byl slavný Milenec lady Chatterlyové zakázán do roku 1960? Opravdu je hrozné, že se Sýs podivil nad čtenářem, který mu na jaře 1987 vytýkal, že Hrabal není ve Svazu spisovatelů, a na podzim téhož roku naopak zaútočil: „Hrabala jste vzali do Svazu, abyste si vylepšili profil.“

Sýs se ovšem trestuhodně provinil tím, že ocitoval nenávistně příkré paušální Peckovy odsudky celého díla Bohumila Hrabala psaného po jeho údajném „pokání“, jen prý „aby mohl oficiálně publikovat“, knih Milana Kundery, který nesvoloval k uveřejňování v českém samizdatu, a Formanova Amadea; ten pan Pecka vyřídil jako „na kasamač vykalkulované filmové veledílo“, jež prý„vyznívá jako perfidnost vůči evropskému pojetí Mozarta, jako parazitismus na něm“.

Jak je doba roku 1988 vymknuta z kloubů, nejnázorněji Sýs ukázal nad naříkáním Františka Kautmana, že jako signatář Charty 77 „nesmí publikovat už bezmála dvacet let“. Dá se označit za „vyřizování účtů“ s autorem (v takovéto nemilosti) ocitování statí, v nichž Kautman soudil Halase za „morbidní lyriku“, jíž se „vybíjí v zoufalých obrazech, do nekonečna kupě nejrůznější příměry zkázy a zmaru, docházející až k perverzním obrazům“? Bylo „vyřizováním účtů“, když Sýs ocitoval Kautmanovu recenzi na Pilařovu sbírku Radost na zemi? V ní sice Kautman shledal „několik opravdu dobrých básní (jako například Stalin, Za pravdou Lenina, Traktoristka aj.)“, ale postrádal „jediný básnický obraz boje proti venkovskému boháči“ a tepal básníka také za to, že „nenašel dost hněvivých slov k vyjádření celé síly a hloubky nenávisti našeho lidu k americkému imperialismu“. Měl Sýs tiše strpět Kautmanův pokus ho očernit povytrhováním pouze jeho výhrad proti nekritickému uctívání autorů, v jejichž knihách Sýs nalézal „kromě nádherných, zářivých míst“ i „místa uslzených sentimentálních stesků“?

Právě uměním diferencovat vyniká Sýs nad Kautmana i nad Pioreckého, pro něž je každý jen bílý, nebo černý, a vše je jen bílé, nebo černé. Básníci však mají sloní paměť a pamatují si i to, co při své zvědavosti zjistili o době a předchůdcích, kteří se rádi obracejí na čtyráku a soudí jiné. A tak Sýs ve stati Vymknuta z kloubů nezaváhal připomenout o Františku Kautmanovi, rozčilenému, že nesmí publikovat: „On to byl, kdo vyřazoval z edičních plánů Seiferta a Holana… Právě tak jako ti ‚docenti a doktoři‘, co zneužili poválečné euforie k likvidaci tehdejších doktorů, docentů a profesorů (a čerta se starali o to, jestli půjdou mýt okna anebo z nich vyskočí), jakož i básníků, malířů a vůbec těch, co celý život bojovali (a to doslova), za mnohotvárnost života i umění…“ V závěru stati Vymknuta z kloubů si Sýs neodpustil citovat veršované slátaniny žalu nad Stalinovou smrti od čtyř později úctyhodných básníků, jejichž „autory byste dnes asi neuhádli“ (byli to Kohout, Mikulášek, Hořec a Skácel), a dodal: „Ano, byli mladí, nechali se svést a zneužít. A také sváděli a zneužívali druhé.“ To že by bylo nějaké osobní vyřizování účtů s literární garniturou v nemilosti?

Nebyla to spíš snaha o pochopení? Sýs ty básníky ohleduplně nejmenoval.

Za velice inspirativní mám vysvětlení pana Pioreckého, proč nechtěli někteří (ve skutečnosti nemnozí) autoři publikující jen ilegálně publikovat v týdeníku, který řídil Karel Sýs, jemuž přičítali a vyčítali pravý opak jeho vstřícnosti a jeho skutků. Když jsem v roce 1977 četl Chartu 77, říkal jsem si, že s ní namnoze lze souhlasit, i když zbytečně přehání například tvrzením, že „žádný politický, filozofický či vědecký názor nebo umělecký projev, jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky, nemůže být zveřejněn“. Nebylo tomu tak, mnohé z toho, co jsem psal nebo jako editor připravoval k vydání, vymykalo se víc než jen trochu z úzkého rámce oficiální ideologie či estetiky. A nevymykala se tomuto úzkému rámci téměř všecka lyrika básníků Sýsovy generace, Žáčkova satira, skoro celá inspirace rockem a nejinvenčnější divadelní tvorba, někdy se prosazující s obtížemi, ale prosazující se?

Jestliže někteří autoři nechtěli mít nic společného s Kmenem a je to podle pana Pioreckého pochopitelné, pan Piorecký jistě pochopí, proč tolik básníků, spisovatelů, výtvarníků, hudebníků, divadelníků a filmařů nechtělo mít nic společného s Chartou 77, jíž na důvěryhodnosti nepřidaly známé svazácké a stalinistické firmy z přelomu čtyřicátých a padesátých let jako Jiří Brabec, František Kautman nebo Pavel Kohout. A jen tak mimochodem: oprávněná nespokojenost Charty 77 s tím, že „desítkám tisíc občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních“, potichu skončila hned v listopadu 1989, po němž nejenže mnoha občanům bylo odepřeno pracovat „v jejich oboru“, ale najít i takové zaměstnání, které perzekvovaní po roce 1969 považovali za těžkou diskriminaci. Lká-li ještě nyní pan Piorecky nad autory, kteří za tzv. normalizace museli opustit své zaměstnání, je to už směšné, vždyť maximální flexibilita se má za přednost, a kdo lpí na uplatňování v oboru, který vystudoval a v němž se dosud rozvíjel, je politováníhodný zpozdilec.

Autoři vydávaní za „Husákovy zbrojnoše“, byť spíše brojili proti poměrům, které Husák chtě nechtě reprezentoval, než aby je hájili (trestuhodně hájili jen svou vizi spravedlivé společnosti), nepochopili, že si vlastně nemají nač stěžovat, a podařilo-li se jim se i nadále uplatňovat, je to taky špatně, pan Piorecký jimi opovrhuje jako „obchodníky“, kteří se dali cestou „literární komerce“, jako kdyby byla jiná alternativa k výnosné, granty oficiálně dotované a velkými médii vynášené konjunkturální produkci.

Prostě ať dělají, co dělají, nejsou do smrti hodni publikovat a být. Měli by se jen a jen omlouvat oblíbeným rčením Jiřího Čutky „promiňte, že ještě žijem“. Obdivovatelé světa, který se rád chlubí slovy „mám to pod kontrolou“, podezírají domnělé „Husákovy zbrojnoše“, že nabízeli literárním adeptům publikační příležitosti jen proto, aby je měli pod kontrolou. Udělali vůbec něco dobrého? To se dá připustit, ale podle zákona zachování různě nabytých privilegií a pozic podle základního vzorce tohoto zákona to lze snadno odbýt: dělali to prohnaně obmyslně, jenom naoko, jen aby zakryli nelidskost režimu, a není tedy vlastně nic, co by se jim dalo připsat k dobru. Zkrátka „za dobrotu spravedlivý trest.“