RUDOLF HEGENBART

V měšťanské škole v Herálci byli naši učitelé vlastenci. S velikou úctou seznamovali nás žáky s velikány našeho národa z oblasti kultury, vědy, politiky. I když naznačovali, že k tomu či onomu mají výhrady, nikdy nepropadli k formám urážky, ponižování, zneuctívání. Uznávali je jako osobnosti našeho státu, které v každé konkrétně historické době pracovali pro národ. Mezi velké osobnosti řadili i prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše. Ve škole zavládl smutek dne 3. září 1948. Tehdy nám četli, v hlubokém pohnutí, oficiální zprávu, že prezident Beneš zemřel. Konstatovali, že zemřel klidně, bez smrtelného zápasu, spíše jakoby v hlubokém spánku, v kruhu své rodiny. Dnes už nevím, kdo tehdy napsal smuteční verše, který si dodnes pamatuji: „Dne 3. září čas vyslovil, co bylo bázní vysloveno. Viděl jsem, jak zesmutněli kronikáři a do mramoru vryli jeho jméno. Šel tiše. Šel za svým učitelem. Šel jak vždy chodil. S kabátem přes rameno, lehce usměvavý a hlas: Buďte zdrávi!“

Při výuce vlastivědy nám byl připomínán citát z jeho projevu 21. prosince 1943 v Moskvě po podpisu sovětsko-československé smlouvy. „Tato cesta je mi samozřejmým důsledkem, logickým závěrem a vývojovým dokončením naší politiky celého století. Smlouvou prohlašujeme společně trvalé přátelští našich národů pro budoucnost, přátelství, které bude hned po této válce započato rozsáhlou spoluprací hospodářskou. Náš stát také hospodářsky a sociálně přijme řadu změn: přijme pro svou politiku a své hospodářství systém plánování a já sám budu usilovat o to, aby celá naše poválečná rekonstrukce byla provedena velmi rychle podle předem připravovaného programu naší soustavné dobře promyšlené a vědecky připravené první pětiletky.“

Učitelé doplnili citát svými slovy. Děti, my a vy budeme stát za jeho slovy. Budeme pracovat, aby velká jeho slova, velké jeho ideály demokracie, svobody, lidskosti a sociálního pokroku byly v naší vlasti uvedeny ve skutek, který nebude již nikdy zvrácen.

Bohužel po listopadu 1989 se vše zvrátilo a prezident E. Beneš je nejednou některými zastánci monarchie a bývalé německé říše vystavován silné kritice a neuctění.

Při vzpomínce na výročí jeho úmrtí zalistoval jsem v publikaci E. Beneše, kterou vydalo ministerstvo školství a osvěty v roce 1920 pod názvem Povaha politického stranictví. Jeho myšlenky psané v době, kdy nebyl ještě prezidentem, se mi zdají aktuální i dnes.

Hned v úvodu píše: „Nemáme politické kultury. Je žalno a stydno vážnému člověku při pohledu na náš veřejný život, při pohledu na to rozdrásané, zpustošené, nekulturní, mrzkými vášněmi a špinavými, malichernými zájmečky ovládané naše prostředí… A ten, kdo cítí dnes stud a bol nad našimi poměry, musí se zamysliti nad tím vším a žádati už rozhodně, aby tomu byl konec: je konečně nutno vybudovati u nás trochu té politické kultury… Co je demokracie? Demokracie je společenská soustava, kde se musí každý živiti poctivě prací svých rukou. Feudalism, absolutism, monarchism právě naopak dával jedněm možnost žíti na útraty druhých… A dále v demokracii vedle institucí musí býti lidé, kteří jsou proniknuti ideály demokracie: nežíti na útraty jiných, nýbrž k dobru sebe i jiných… Že problém dnešní demokracie je problém mravní, je nejlépe patrno na politickém stranictví. Pro řízení a organizování dnešní společnosti vytvářejí se politické strany, jež se snaží vzájemným vyrovnáním rozporů a zájmů jednotlivých tříd národa dáti takové řády a instituce, aby společnost slušně mohla žíti. A tu pak nastává ‚osudný problém‘ demokracie: co znamená míti vliv a býti vůdcem v demokracii? Jak vůdce a vlivný činitel je a může býti pravým demokratem? V politice a ve veřejném životě může býti vedení a ovládání dvojí: hmotné a mravní… Hmotné ovládání… není obohacování se, vydírání peněz, zneužívání ovládaných k svým prospěchům; je to jedním slovem poctivost. A vedení mravní? Jistě odpověď je těžká. Ale problém bude jasný hned, otážeme-li se: jak vede a vykonává vliv vlivný umělec, vědec, básník? Politik-demokrat je a má býti právě takovým vůdcem, jakým je tvůrčí básník, umělec, vědec. Pracuje právě tak jako oni. Rve se se životem, prodírá se jím a denně řeší každé sebemenší běžné události v denním styku s tisíci a tisíci různými lidmi problémy a konflikty, do nichž přivádějí ho nejrůznější situace… Tvoří svým denním životem, svou praxí, svým bojem, svými vítězstvími sám nad sebou…“

Zalistoval jsem i v další jeho publikaci s názvem Nesnáze demokraci“. Byla vydána v roce 1924 nákladem Svazu národního osvobození v Praze. Mj. píše: „Demokracie moderní se rozšiřuje v svém pojmu ve všech směrech: rozšiřuje se co do obsáhlosti a početnosti institucí, do nichž proniká, nenechávajíc takřka žádnou instituci politickou nedotčenu; rozšiřuje se však do hloubky, poněvadž začíná pronikat i do ostatních sfér veřejného života: do institucí sociálních, hospodářských, kulturních. Rozšiřuje se konečně i ideově v tom smyslu, že se stává celým filosofickým názorem na život, filosofickým a sociálním systémem, životní koncepcí, která proniká veškeren život ve všech směrech těch lidí, kteří se stávají věřícími v novou víru demokratického náboženství… Jsou dva druhy nesnází demokracie: 1. Nesnáze plynoucí ze sporných otázek o institucích demokracie a o různých možnostech organizovat tak či onak tyto instituce. To jsou běžné sporné problémy demokracie. 2. Jest to nesnáz zásadní a podstatná: systém demokracie jako takový staví do diskuse podstatný princip každé vády: princip vládní a státní autority. Tj. zdali se má rozhodovat po dohodě s ovládanými či bez dohody s nimi a jakou cestou k dohodě té se má dojít. To je právě hlavní charakteristikou systému demokratického: v tom je největší nesnáz demokracie, v tom je napadána, v tom je celá její slabost, v tom je také problém jejího eventuelního vítězství: zdali otázku státní a vládní autority dovede rozřešit tak, aby stát a národ ve svém celku netrpěl… Socialism sám předpokládá důsledně provedenou demokracii politickou, neboť ta sama by už znamenala praktické uskutečnění veliké části socialistického programu. Socialism je však více nežli politická demokracie: tvoří úplný obraz a systém budoucí společnosti s celou stavbou, zejména hospodářskou; musí tudíž řešit těžké organizační problémy ryze hospodářské a finanční a s tím související některé těžko řešitelné problémy etické – současně v teorii i v praxi – které se přímo idejí demokracie nedotýkají; např. jak cenit práci, jak spravedlivě odměňovat větší a menší schopnosti jednotlivých individuí, a přitom nezničit teoretické předpoklady svého systému… Přesto však socialism ohromně přispěl k vítězství demokracie; kryje se s ní do značné míry, své vlastní vítězství dával k dispozici ideám demokracie a zase naopak. Čím vice tedy společnost podléhala praktickému vlivu socialismu a dělnických stran, tím více demokracie vnikala automaticky v problémy života hospodářského… Jedním z faktorů demokracie je věda…Věda je hledání pravdy, a tak pravda, tj. poctivost, přímost, počestnost, upřímnost ve veškeré politické činnosti, nehledě ani na mravní podklad filosofie demokracie – neboť to jsou charakteristické známky každé opravdové vědy a pravdy – jest a musí býti dalším faktorem nezbytným a zásadním každé demokracie… Z toho plyne, že demokracie má bojovat proti politickému intrikářství a záludnosti. Demokracie jest a priori proti machiavelismu a jezuitství v politice; demokracie je proti politice dvou a více želízek, pokládajíc to správně za politiku cynismu, bezcharakternosti a nemorálnosti… V demokracii není sporu mezi politikou a mravností, demokracie nezná a nemůže znát zásady, že špatný čin, podvod a lež se dají ospravedlnit vlastenectvím a tzv. zájmy národa… Demokracie touží po lepších a dokonalých lidech. Podkladem její filosofie je lidství, demokracie je apotheosa lidství, je to více než demokracie, je to anthropokracie, jak řekl Masaryk. Demokracie jako filosofie humanity, lidství, není ani anarchie, a ne slabost. Filosofe humanity je apotheosa lidství, je také jediným a skutečným opravdovým odůvodněním vřelého, hlubokého vlastenectví. Demokracie je a dovede být silně nacionální, protože staví svůj cit národní na hluboce zažitém lidství a na nejvyšším respektu lidské individuality. Je to jediná filosofie a jediný systém, jenž dovede a může mravně ospravedlnit a obhájit existenci státu a národa malého proti velkému a bránit se násilí mocných… Věřím v demokracii, věřím v demokratického člověka a v demokratické vůdce; věřím v demokratické lidství, v demokratickou humanitu. A nepochybuji, že ideál tento zvítězí.“

Tolik jsem vybral se spisů prezidenta dr. E. Beneše. Zamyšlení nad jeho slovy při připomínce jeho úmrtí nám může pomoci i při orientaci volební. Věřme v demokratické lidství a podporujme ho, pracujme pro něj!