FRANTIŠEK UHER

Dávno pradávno, ve starověkém Římě, napsal Marcus Tullius Ciceron historia magistra vitae. Po našem: Dějiny jsou učitelkou života. Na té prosté pravdě se za celá tisíciletí nic nezměnilo. Základem historie má být pravda. Věcná, třeba drsná, nelichotivá, ale nezkreslovaná politickým či náboženským přesvědčením, případně konkrétním zadáním. Právě v tom však vězí kámen úrazu. S ničím se nemanipuluje tak snadno jako s historií. I poznatky relativně nedávné, zaznamenávající události posledních šedesáti let, jsou mnohdy líčeny v krkolomných kotrmelcích. Nemělo by tomu tak být, ale platí tady přísloví, že každý má tu svou za jedinou… Pravdu. Třeba zamlženou, zmanipulovanou, překroucenou, tendenční. Případně zkreslovanou z neznalosti. Respektujeme právo na vlastní názor, ale nesmí být vnucován ostatním jako definitivní! Pamětníci, jichž zákonitě ubývá, mají často dojem, že dotyčný žil v jiné době, v jiné zemi, dokonce snad na jiné planetě.

Proto je nutno ocenit knihu, postavenou na životních příbězích a poznáních muže, který prošel kus světa, potkal řadu významných, známých i téměř neznámých lidí, jejichž cesty se rozličným způsobem křížily a ovlivňovaly. Kniha je originální i formou. Jedná se o monolog dvou osob rozdílného věku a rozdílné profese, slovenského novináře středních let a zkušeného muže s minulostí korespondující s událostmi, které pohnuly ekliptikou života poválečných generací a bezprostředně se dotýkaly osudů naší země. Událostí, které již převážně náleží do kapitoly historie, ale hovoří k dnešku, jsou zdrojem poznání, námětem k zamyšlení a mementem zároveň. Jsou přibližovány otevřeně, věcně, padni komu padni, s nadhledem nad jalovostmi a malichernostmi, někde s nevídaným taktem, shovívavostí a tolerancí, ale především zasvěceně. To je největší předností knihy.

V některých pasážích se najdou žijící lidé, nejednou dosud společensky aktivní. Někteří možná nebudou líčením běhu věcí právě nadšeni. Zejména ti, kteří jen prospěchářsky přisluhovali nebo si stále osobují podíl na významných událostech, ačkoli již přišli k hotovému. Taková dilema však přináší každá doba a každá kniha literatury faktu, k níž nesporně náleží na Slovensku vydaná publikace NEVIDITELNO s podtitulem Rozhovory o odvrácenej strane sveta (nakl. Sofian Bratislava, 2018, 563 str.) autorů Tibora Eliota Rostase a Miroslava Polreicha. Jedná se o druhé rozšířené vydání, po prvním se jen zaprášilo. A není divu. Kdo se do obsáhlé publikace začte, bude ji číst jako nejnapínavější příběh. O to působivější, že jeho protagonisty jsou široké veřejnosti známí lidé, přední osobnosti celého světa, jichž jména vstoupila nebo vstoupí do učebnic. V dobrém, v horším. A nejedno už má nakročeno do propadliště dějin.

Pro základní orientaci poznamenejme, že Rostas klade otázky slovensky, Polreich odpovídá česky. Název Neviditelno je symbolický, autoři definují „neviditelno“ jako zónu, ve které se odehrávají nejzásadnější události našeho světa mnohem dříve, než vyjdou na veřejnost. Kniha totiž zasvěcuje čtenáře do skrytých metod práce rozvědek a diplomacie (zejména těch československých, potažmo českých a slovenských) v rámci globální politiky a snah vyvolat konflikt či katastrofickým událostem zabránit. Polreich vychází z přesvědčení, že (parafrázuji) jiné myšlení než kritické neexistuje a proto se každé originální myšlení stává nebezpečným. S tou ideou přistupuje k tvorbě svých knih a formulování postulátů.

Je zarážející, že oba zmínění autoři se již zase cítí jako v disentu. A rozhodně nejsou sami. Oficiální cenzura neexistuje, přehlížení, ignorování a škatulkování ji dokonale nahrazuje. Jak však ukazuje vyprodané první vydání, čtenáři vědí, jak na to. Navzdory jakékoli „vrchnosti“ si touha po poznání vždycky najde cestu. V Čechách s tím máme zkušenosti z dávných časů, kdy přechovávání nepohodlných českých knih bylo tvrdě trestaným hříchem. A konečně, netřeba se ohlížet až tak daleko.

Diplomata, publicistu a vysokoškolského učitele Miroslava Polreicha není nutné obsáhle představovat. Značnou pozornost vzbudily jeho knihy Utajená zákulisí a Špioni v diplomacii, jakož i grafická novela Marty Morice Rozvědčík, napsaná a nakreslená podle Polreichovy životní pouti, zabývající se převážně skutečnými událostmi z dob studené války. V knize Neviditelno se čtenáři dočtou o pozadí řady událostí, které jsou dosud rozdílně interpretovány, ať již se jedná o Katyni a Varšavské povstání, zničení newyorských dvojčat, Libyi, země bývalé Jugoslávie či Ukrajinu a další oblastí, v nichž to dosud vře. V minulosti jsme ledacos četli a slyšeli, okatě tendenční proklamace v nás často vzbuzovaly intuitivní pocit nedůvěry. V jeho oprávněnosti nás utvrdil v knize několikrát zmiňovaný havlíčkobrodský bezpečnostní analytik Jan Schneider, který napsal, že zpravodajská služba je vyšší poschodí diplomacie, lidé nemají informace o tomto propojení, třebaže něco tuší.

V podobných publikacích obvykle hledáme filosofický podtext. Něco jako poučení. Kniha Neviditelno ho naznačuje nepřímo: Největším nebezpečím pro lidstvo jsou hlupáci. Třeba vzdělaní a relativně vlivní. Platí ve vysoké politice, platí to na úrovni komunální. Namátkou vzpomeňme, jakým zástupným argumentem byla obhajována likvidace památníku osvoboditelů z konce války v jednom městě na Vysočině: Údajně není známo, kolik sovětských vojáků tam leží! Zda vůbec! Kdybychom akceptovali tento postoj, muselo by dojít k likvidaci pietního hřbitova letců, zahynuvších v bitvě o Anglii, v mnoha obcích bychom museli odstranit památníky, věnované občanům, kteří padli v první světové válce. Bez rozdílu, na které straně fronty. Ono se to někdy ani spolehlivě nevědělo. Pod těmi památníky nikdo neleží zcela určitě. Pieta a elementární slušnost se vytratily.

Především české čtenáře upoutají pasáže, v nichž Tibor Eliot Rostas osvětluje některé aspekty současné slovenské politiky a nejnovějších událostí, které nenápadně, ale výrazně ovlivňují peníze ze zahraničí a spojení části předních politiků s jejich zdroji.

Události obestřené nejasnostmi lákají. V Polreichově podání nedospějí vždycky ke konkrétním, přesně vysoustruhovaným poznatkům, k neměnným závěrům. Autor je příliš zkušený na to, aby čtenářům cokoli vnucoval. Sděluje stanoviska, k nimž dospěl, svěřuje se s obavami a jiné vyvrací s logickým zdůvodněním. Můžeme věřit, můžeme pochybovat, hrstka zasvěcenějších může v něčem oponovat. Patrně to však raději neudělají ti, kteří nejsou vzpomenuti v nejlepším světle, příliš hlasitá obhajoba budí pozornost a vzbuzuje nedůvěru. Mnozí čtenáři se možná ke knize časem vrátí, aby obsah porovnali s novějšími poznatky o historických událostech. Třeba po odtajnění dokumentů, dlouhé roky ukrývaných v pečlivě střežených trezorech.

Konfrontovat je s Polreichovými závěry bude zajisté pozoruhodné. Jako je pozoruhodná a neobyčejně přínosná celá kniha.