JAKUB STEIN

Ještě než se pověstně pohotovému personálu slavné kavárny Louvre podařilo přispěchat s otázkou, co si pánové Roubíček a Kohn, štamgasti podniku, budou tentokrát přát, pánové vytáhli, každý zvlášť, vytržený list z neméně pověstných Lidových novin a zasmáli se; oba si přinesli stejný článek a podivuhodně se sřekli:

– No není to záhada?

Pan Kohn jako první přerušil dojemnou shodu:

– Záhada, proč pan Piorecký sepsal ty Husákovy zbrojnoše.

– A daleko větší záhada, proč je sepsal tak lajdácky, tak nepřesvědčivě, dodal pan Roubíček.

– Jakoby z musu.

– Jako by mu to někdo přikázal a jemu se do toho vůbec, ale vůbec nechtělo.

– Jako by chtěl, aby to bystřejšímu čtenáři neušlo.

– Kdyby se té záhadě podíval na zub pan Motl, autor důkladných pátrání Stopy fakta tajemství, jistě by se dopátral nadšeného článku Karla Sýse o knize Kateřiny a Karla Pioreckých Praha avantgardní. „Fantastická kniha,“ chválil Sýs to dílo, napsané stylem „padni komu padni“. Líbilo se mu, že „skoro z každé druhé strany na nás hledí Nezval,“ a ještě víc, že „Nezval v knize vystupuje v celé své velikosti, nepopliván a neostouzen.“ Sýs tuto „první vlaštovku“ uvítal jako znamení lepších časů: „Ne že by písaři a pisálkové v dnešních literárních dějinách, přehledech a seznamech opomínali uvést toho či onoho předválečného, či – běda – poválečného ideového hříšníka, ale neopomenout ho ani opatřit dehonestující nálepkou.“ Sýs si zkrátka dovolil postavit knihu Pioreckých nad zavedený způsob vyrovnávání se s levicovou minulostí české kultury.

– A to si dovolil příliš a Pioreckým vlastně uškodil, dodal pan Kohn, zvláště panu Pioreckému. Ženám všecko projde.

– Už to slyším, pokračoval pan Roubíček, jak mu říkaj: – Ty ty ty,

– svazáci všech zemí si tykaj a v zemích, kde se na tykání nezmohli, nahrazují to křestním jménem…

– na ja, tedy Karle, Karle, co máš s tím zatraceným pekelníkem Sýsem, že ti tak maže med kolem huby a plete ti tvou jinak jistě pravou hlavu?

– To je na pováženou. Vzpamatuj se!

– A protože nikdo kromě Hospodina na nebesích není bez šéfa, i zástupce šéfa je jen zástupce, není radno se lišit a čnít. Ale to třeba fantazíruju, pomyslel si pan Roubíček, třeba šéf pana Pioreckého vůbec neřek Karle, Karle, to podle podlé zásady, ať se Karel v tom vymáchá, ať to schytá od jiných, aspoň mi nebude dýchat na záda; třeba nic takového ošklivého, třeba pan Piorecký šel sám do sebe, pochopil, že je třeba právě nyní zpražit toho Sýse, hlasitě se od něho odtáhnout a zamaskovat to ocejchováním i jiných, zkrátka ozval se v něm samém šéf nad všecky šéfy…

– snad nemyslej Svědomí, ušklíbl se pan Kohn…

– …co jich to napadá, Svědomí? Dneska? Přece nejvyšší šéfem jsou ambice, je Ctižádost vyniknout nad okolí. Stát se hrdinou nejméně té velikosti jako naši udatní vojáci v misích. Prostě se vyznamenat a vykoledovat si vyznamenání.

– A to je pak lehké sepsat článek, který se zalíbí hlupákům, kteří mají rádi nálepky, a poskládat článek z nálepek evidentně nedržících, schválně průhledně směšných…

– takže časem, až zas čas oponou trhne, může z něho být velký hrdina čtvrtého odboje,

– bude moci se směle za něho vydávat. Amen.

Pánové zaujati možnou hvězdnou kariérou pana Pioreckého, až znovu čas oponou trhne, vůbec nevnímali, co si objednali, co jim taktní obsluha přinesla, co jedli a pili ve slavné kavárně Louvre, kde byl v časech Prahy avantgardní založen český PENklub, a ani pisatel těchto řádků neví, jestli nezapomněli zaplatit, nežli se vydali na rozpálenou Národní, jejíž žár nedosahoval stupně pekelné výhně soudobé české kultury.