KAREL SÝS

Kdyby Milan Blahynka nebyl, museli bychom si ho vymyslet.

Tu a tam se najdou tací, co sami nenapíšou ani řádku, zato vytrvale sčítají cizí zásluhy. Blahynka je v každém čísle, není přeblahynkováno? Uhranuti jménem recenzenta, neobtěžují se přečíst, o jaké knize právě Milan Blahynka píše. A bylo, je a bude jich nepočítaně. Bez Milana Blahynky si nelze vydávání Obrysu-Kmene ani LUKu představit.

Je to služba, těžká, většinou v první linii. My spisovatelé jsme lidé zvláštního ražení – nečteme jeden druhého, zato čteme rádi o sobě. Jsou spisovatelé a básníci trpěliví, nesměle čekající, až na jejich knihu dojde řada. A jsou spisovatelé, kteří by své jméno nejraději viděli každodenně. Na tom není nic špatného – literatura je řehole a řeholníci zkusí dost na to, aby mohli očekávat, že budou někým – i když ne vždy pochválení, tedy aspoň čteni.

Jak klesá inteligence národa, zvykaného na grilování vykouřených mozků blbců s příběhem, nelze dost ocenit jedny ani druhé – spisovatele i jejich kritiky. Pětina národa místo souložení vášnivě miluje nákupy. Spočítaly to už i režimní noviny a ještě si tragický fakt pochvalují. Já jen dodám, že zbytek má už zřejmě nakoupíno.

Milan Blahynka má nesmírně vzácnou vlastnost. I tam, kde na první ani na druhý pohled není nic, co by stálo za pozornost, prosévá text tak dlouho, až přece jen objeví zrnko zlata, i když nemá právě dukátových 24 karátů. V úsudku je přesný, nikoli však nesmiřitelný. Ví, že kdo jednou přičichl k literatuře, ocitl se v pasti, z níž není úniku. A že potřebuje nejen pevnou, ale občas i něžnou ruku.

Díky této vlastnosti je rozsah Blahynkovy činnosti neuvěřitelný. Zatímco autor, který má netušené štěstí, že nežije v Praze, ale považuje se za předem degradovaného venkovana, Milan Blahynka už o něm píše. Neboť je také lovec, lovec talentů, který nalezne knihu zaklizenou v nejnedostupnějších regálech lhostejných knihoven. Nenechá se strhnout hvězdným jménem autora, pokládá si za čest i za povinnost vytáhnout na světlo boží knihu z periferie, podobně jako kdysi Skupina 42 pohrdla Václavákem a objevila krásu Holešovic, Nuslí, jichž se oficiální akademici a prófové štítili.

Je přející, rád povzbuzuje. Kolik talentů objevil, nikdo nespočítá a nač taky. Jsme v Čechách a vděčnost nepatří mezi naše národní vlastnosti. Z vlastní zkušenosti mohu sdělit, že když jsme v roce 1987 s Jaromírem Pelcem založili v Mladé frontě edici Ladění, její autoři nám hned po převratu zuřivě vyrazili po krku. Čas oponou trhá, ale český svět se nemění. Závist, nepřejícnost, pomluva, to je výbava dodávaná snad už novorozencům.

Milan Blahynka si užil již tolik urážek, že je spodivem, že ho láska k literatuře nepřešla. Kdo a jak ho ocení? Uvedu jen tři příklady. Co udělal pro Vítězslava Nezvala, který se z národního pěvce stal v popřevratové literární žumpě vyvrhelem. Co učinil pro násilím zapomenutého Miroslava Floriana. A co udělal pro naši generaci sepsáním knihy Byla jednou jedna…, myšleno generace „pětatřicátníků“.

Milan Blahynka je a vždycky bude vyvolán jménem!