JAKUB STEIN

– Jistě, pane Roubíček, pravil pan Kohn, když se pánové uvelebili na chvilku u stolku v kavárně Louvre, – jistě už slyšeli nejnovější hádanku.

– Myslej záhadu, kdo na té šachovnici v Singapuru vyhrál? Bílý Trump, anebo černý, totiž nažloutlý Kim? Nebo na pražské simultánce podle Aloise Jiráska?

– Že by V cizích službách?

– To třeba taky, ale hlavně Proti všem. Všech proti všem. Ale co jich nemá, usmál se pan Kohn, myslím na hádanku Mají majitelé tele? Na to se jich snad ještě nikdo neoptal?

– To vědí, že ptal. A já zas jich: Jací majitelé? Majitelé majetků, před jakými sedí média zbožně na zadku? Majitelé těch médií? Páni domácí, majitelé svobody zvyšovat nájemné až do alelujá? Podnikatelé a majitelé fabrik a neomezeného práva vyhazovat z práce po libosti k nelibosti vyhazovaných, protože majitelé nemohou být na rozdíl od nemajitelů škodní? Majitelé moci cokoli pořídit a zařídit i policejní a soudní stíhání na objednávku?

– Ještěže zatím ne stínání, pokusil se vmísit do vodopádu otázek pan Kohn, ale pan Roubíček chrlil dál.

– Majitelé všech agentur zkoumajících veřejné mínění, majitelé veřejného mínění, majitelé jediné, totiž své, jejich absolutní pravdy? Tací majitelé?

– Ale pane Roubíček, co jsou to za řečnické otázky? Dobře vědí, že tací majitelé tele mají. Jsou to přece krávy. Ne posvátné a krásné krávy z Indie, ne z reklam na alpskou čokoládu, ale krávy z poctivého českého argotu. Krávy, které bučí v domnění, že národ učí. Krávy, které neradno dojit, nedávají mléko, ale žluč.

Pan Roubíček kývl na personál a objednal kávu s mlékem, nikoli se žlučí, a oplatil panu Kohnovi hádankou.

– Kdo myslej, že je kandidát na majitele letošní největší pravdy?

Pan Kohn se ani příliš nerozmýšlel a vystřelil:

– Něco těžšího nemaj? Přece kandidát před časem dokonce na prezidenta. Ten matematik, co se prozatím vždycky přepočítal, ten ajťák naprogramovaný na kejhání za záchranu kapitalismu, ten pán truchlivého vzezření, myšlení a neúměrných ambic?

– Tak to jsme zajedno. Taky jsem jedním dechem četl v Hospodářkách jeho triumfální odhalení Co Karel Marx nepochopil, samozřejmě na rozdíl od něho. On přece velkodušně pochopil, že chudáka Marxe, který prý snad (stejně jako u nás jeden neposlušný) „nahrazoval racionální argumenty svůdnými bonmoty“, poznamenaly „rány osudu“ jeho rodiny a blízkých natolik, že „ze svých traumat si vybudoval jistou zatrpklost k dobovému uspořádání lidské společnosti“, jak pan Jan Sokol eufemisticky nazývá nelidské poměry, které nastolil kapitalismus, lhostejný, přímo bezohledný k osudu člověka, jehož a jehož děti slavně osvobodil z feudálních poměrů, ale zato alibisticky nepřímo odsoudil k „dobrovolnému“ otročení někdy i víc než dvanáct hodin den co den ve fabrice.

– Na ja, taková maličkost přece podle chápavého pana Sokola jistě nezakládalo žádný důvod zatrpklosti k dobovému uspořádání lidské společnosti…

– on ten ubohý Marx neměl vidět v té „zásadní proměně“, s níž přišel kapitalismus, „jen podvod, útisk a vykořisťování“, ale radovat se, tak jak se nyní raduje myslitel gigant pan Sokol, že dělník přece mohl „i ze své sebeskromnější mzdy přece jen volit a vybírat“, totiž jestli se svobodně rozhodne otročit za hladovou mzdu. Ty „tisíce pracovních příležitostí“, nabízených průmyslem, jimiž pan Sokol hauzíruje, nenabízely jinou mzdu než hladovou…

– anebo jako slavně svobodný člověk prostě i s rodinou hlady umřít hlady.

Pan Roubíček si povzdechl:

– Ba ba, člověk, který se „zasnoubil se sestrou konzervativního pruského ministra vnitra,“ ten „brilantní stylista s účinným až jedovatým jazykem agitátora“, zneužívající dobový pokles nároků na „logickou konzistenci“, neměl si dovolit připomínat, že kapitalismus je v jistém smyslu ještě horší, než byl už nadále zcela nesnesitelný feudalismus. „Logicky konzistentní“ pan Sokol z toho s logikou absolventa pomocné školy odvodil, že zaslepený Marx „zřejmě nepochopil povahu a smysl modernizace, společenský význam směny, trhu a peněz, protože nepochopil a nepřijal ani rozdělení majetku jako podmínku svobody…“

– No právě, rozdělení majetku, ony trvale a stále víc se otvírající nůžky mezi pohádkovým bohatstvím menšiny, která tyje z práce, invence a iluzí většiny; a situací většiny, právě to donebevolající nespravedlivé dělení zisku z technického pokroku pan Sokol prohlašuje absurdně za podmínku svobody…

– sladké svobody bohatých a mocných…

a z odporu k jejich aroganci prohlašuje Marxe za člověka „zarytého odporu k modernitě“.

Pány Roubíčka a Kohna jaksi přešla chuť konzumovat, zůstali při kávě a při politování toho majitele pravdy, který si myslí, jak mravně vysoko ční nad spoluautorem Manifestu, když se úvodem rozhodl „také připomenout Marxe jako člověka, manželka a otce pronásledovaného policií i tragickým osudem“ a závěrem prohlásit „omyly“ spoluautora Manifestu a autora Kapitálu s velkorysou benevolencí za „možná omluvitelné“, samozřejmě jenom „v polovině 19. století“.

Ještě než pánové zaplatili za kávu až neuvěřitelně silnou, asi díky momentálně slibně šlapající ekonomice, odpověděli si na hádanku, jakou je otázka páně Sokolova ideálu občana a filozofa, který na rozdíl od Karla Marxe vše pochopil. Kde našli odpověď? Přímo u pana Sokola, který nad drzého „mladého Karla“, opovažujícího se napadat „cenzuru tisku, neúčast občanů ve vládě, náboženskou diskriminaci i obecnou chudobu“, a nad stejně romanticky nerozvláté a nerozumné mladíky staví ty mladé hegeliány, kteří „studovali Heglovu přesvědčivou argumentaci pro tradiční pojetí práva a společnosti založené na svobodné vůli a majetku, objevovali přednosti měšťanské společnosti i faktické svobody loajálního občana. Byli upřímně hrdi na úspěchy pruského státu, na německou vzdělanost, vědu a univerzity, a fungující byrokracii, rozkvétající průmysl i rostoucí sílu země, samozřejmě závislou na loajalitě občanů ke spravedlivému panovníkovi.“

Ano, i pan Sokol je zřejmě obdivovatel společnosti založené na svobodné vůli a hlavně majetku, fungující byrokracie někdejšího pruského státu a objevitel „přednosti měšťanské společnosti i faktické svobody loajálního občana“. Ovšemže jen loajálního. Jako je on sám, spolehlivě loajální k „modernitě“, která během dvou století vyplundrovala nerostné bohatství země a v honbě za maximálními zisky rozeštvala všecky národy, vehnala je do dvou velkých světových a množství příšerných válek lokálních.

– Kdeže Svatý otec ve Vatikáně, pravil pan Kohn, když se pánové rozcházeli na rohu Spálené a Národní – už ne nějaký papež, natož ten současný, ale pan Sokol je neomylný a pochopil, co nepochopilo moře básníků a myslitelů, například jistý Umberto Eco, a radnice v rodišti Karla Marxe.