TAŤÁNA KRÁLOVÁ

Čekárna

Otázka Proč právě já

nemá své místo v přeplněné čekárně,

kde by si ani smrtka

neměla kam sednout,

ani její brousek by nepropadl

a přes šum dechů, hlasů a šoupání nohou

nejsou slyšet padat

ani špendlíky velmi dlouhých chvil.

Zeměkouli nezastavujeme –

Máme zpoždění,

mlýnek jen chroustá nový příděl kostí –

počkáte si – Nejste tady sama –

a do té doby se neptejte, nepředbíhejte

a Neklepejte, sestra vychází.

Chemo

Jehla si naštěstí

pořád může vybírat

z nepoučitelně důvěřivých žilek

v pergamenovém hřbetu ruky,

pak se uplatní vlastnost pístu,

poté pravidla gravitace –

a už průsvitnou kanylou

do mě nerušivě kane

životodárný jed.

Městem mě tlačí

píst jen na dvojí kolbiště.

Na Václaváku jde o chleba.

Na Bulovce o život.

Jablíčka

Každý by tu měl fasovat

koňské klapky,

aby neviděl po stranách

lákadla lačných pohřebáků –

Příjem šatů zde –

musím dát kostým do čistírny,

naučit se všechny schody –

špitál je rozsázen v kopci –

zvlášť ty vydrolené,

na kterých těžký zimník ohýbá šíji

až k odevzdávání krve,

ale má štěstí,

ještě dočká se své čistírny,

vystřídání za tričko

i dozrání tří kouzelných jablíček

v houští za okny ordinace.

Ještě jsou tam?

Pro dnešek vyhráno!

Rašení

Není čas čekat

sto let na novou trávu,

v zrnku každého dne

je zlato nové úrody

a do roka a do dne

mi raší i nové vlasy.

Statistika

Na počet dnů,

kdy nosím v kabelce deštník,

by stačily prsty jedné ruky,

a na prstech té druhé se dá spočítat,

kolikrát v roce vážně promoknu.

Někdy zacházím s prozíravostí tak daleko,

že si zapisuji hesla jako šifry

a zase jinam šifry k těm šifrám,

a jindy neřeším, nepřepínám,

nechávám to být,

tedy jen někdy jindy,

statisticky skoro nikdy,

jen když se náhodou povede

vypnout všechny kontrolky,

nejen si nenechat hlásit nutnost deštníku,

ale vytěsnit i existenci deště.

Oheň

Svázat tak do otepí

obavy, které se do puntíku potvrdily

a teď už vyjdou nastejno

s těmi, které se ukázaly liché,

zapálit vatru –

fakule hltá tmu,

jiskry přepalují zauzlení paměti –

Pozor, spouští se restart –

a z popela nám vyvstanou

slaďoučké jahody.

Míza

Jediné zatřesení

stačilo shodit všechny předpovědi,

co by je nechávalo,

když byly suché!

Nevíš, že spousta mízy

se tlačí do větví?

Jasně, není ji slyšet

jen pouhým uchem.

Déšť

Bylo ticho.

Jak před deštěm,

kdy na nebi

se čeká v koloně,

kočkám se ježí srst

a na větvích jsou nastražené uši.

Kočičí hřbet

se nechvěl,

lístky nehnuly,

když závoj živý vláhou

v okamžení se stočil

do klubka blahodárného pramene.

Halušky

Hlasovou schránkou chrastí

průvan jak prázdnou sýpkou.

Uložím si tvé číslo.

To bych ráda,

ale nikdo mi neuvěří,

že jsem zapomněla,

jak se to dělá.

Mám plnou pusu

rozžvýkané pšenky,

protože jsem zapomněla,

jestli mi kvetla,

že se zrní mele,

že se z mouky vaří

a jak se vrátit ke klásku

šustotem vymletých obilek.

Neuložím si tvé číslo.

Ještěže ty znáš moje

a už pro mě vaříš halušky.

Den

Dnešní den se sytí

lehounkým vánkem tvého hlasu

a plní svými starostmi.

Kolik jich má?

Právě tak dost,

aby každá odhozená přítěž

nás s trhnutím poponesla výš

a ukázala nám

z náhledu větší kus,

jako když kurzorem

klikneš na mínus.

Chleba

Chleba je ještě žhavý –

Nechte ho vydýchat,

musí směnit své teplo

v smluveném kurzu se vzduchem,

jen tak zůstane duší chlebem,

a ne plackou,

o což i my se denně pokoušíme

pod příklopem obvyklé inverze.

Mezzogiorno

Tady mají své stálé mezzogiorno,

na jihu Itálie,

v regionu Apulie

v zahradách vidím velké bílé kameny,

jaké mám objednané u nás v kamenictví

na místo vzpomínání na mé rodiče,

později i na mě (je dobré vědět, do čeho jdeš),

ale italský dodavatel už prý dlouho nereaguje.

I další z mých chvályhodných záměrů –

navrhnout si sama

(když vidím ty hrůzy v nabídce)

předem parte –

vypařuje se pod věčným sluncem.

Až se všech vod

slízneš mi poslední slané zrnko

z čela nad hladce zastlanými starostmi,

zbyde ta druhá možnost –

teď tady ještě žít

mezzogiorno.

Koktejl

Ve všech dobrých nebeských bárech

se hodí zručnost

připravit koktejl tak,

aby jednotlivé vrstvy zůstaly nad sebou –

hříchy oddělené od dobrých skutků,

život od smrti,

smutek od radosti –

bez promíchání.

Dlouhým cvikem osvojená dovednost

se teď podezřele často hodí i mně –

třeba když večer počátkem února

volá mi z Havlíčkova Brodu bratr

zprávu o smrti sestry našeho tatínka –

Teta Jiřina umřela –

a vzápětí vyzvání telefon znovu

a volá bratrova dcera z Prahy –

o pratetě ještě neví –

Zvu vás na naši svatbu.

Teď ta radost –

a ze smutku do ní

ani slůvko nepřidat,

neprotřepávat,

nemíchat.