ALEXEJ MIKULÁŠEK

(Zamyšlení nad sborníkem prací z literární soutěže pacientů a zaměstnanců psychiatrických zařízení v České a Slovenské republice)

Je už tradicí, že ke Kouzelnému klíči je připojeno cosi jako doslov či kratinké hodnocení jednoho z editorů. Ani tento ročník nebude výjimkou, jakkoli se zdá, že je to zbytečné, že se sborníky od sebe až tolik neliší, snad jen že úroveň příspěvků má od prvního ročníku znatelně vzestupnou tendenci a grafomanství je vysloveně na ústupu. Liší se tedy ten letošní ročník od předcházejících (nebo předcházejících)?

Na první pohled asi rozsahem, nepamatuji si, že bych edičně upravoval knihu tak rozsáhlou (v rukopise více než 400 stran, finální podobu bylo nutné částečně krátit). S tím souvisí i jev, kterého jsem si možná v předcházejících letech nevšiml, ale právě letos mi vystupuje do popředí, a tím je široká, až mezní diferenciace žánrů, stylů, pohledů, témat a s ní rovněž spjatá polyfonie. Proti monologickému proudu jediné poetiky stojí více stylů, jakkoli konfesijní podloží přece jen převažuje – prvním adresátem jsou nejbližší lidé, možná také jen autor sám. Povídky, reflexe, pohádky, sci-fi, ohlasy, eseje, záběry reality, exempla, parodie a sarkasmy, písně, milostná lyrika etc. etc. Hlavním smyslem literárních prací je „vyznat se v sobě“ a odpustit jiným, bojovat s „démony v sobě“ a krotit jejich oheň, omluvit se sobě i blízkým, najít své místo v životě, v životě odpovědném a prospěch a potěchu přinášejícím. Ne náhodou je tématem mnohých textů láska, její hledání, nalézání a znovunalézání…, a jistě nikoli jen milostný cit. Ale právě cest k tomu, jak pochopit sebe sama, popř. vyjít ze sebe a hranic, jež nám vnucuje naše tělo a mozek, je nespočet, smyček, serpentin a různých zpětných pohybů ještě více. Také žánrové hranice se rozpouštějí, rozvolňují.

Z hlediska hodnoty básně je kriticky cennější ono „nenormální“, podivné, plné nezodpovězeným otázek, vybočující ze stereotypu vnímání a hodnocení, na první pohled nereálně a surreálné, vykolejené – ale pozor, „kořistí“ je zpětně rekonstruovaná normalita a spolupatřičnost jako přirozeně lidský prostor, prostor bez nemoci, úzkosti, hlasů, děsů, nutkavosti a závislosti. Přirozený pohled na svět okolo nás a na to, čemu se dlouho říkalo a ještě bude říkat „duše“. Ať už věčná, nebo umírající s tělem… Hledání spolupatřičnost, domova, reálného mentálního prostoru je nadále leitmotivem mnoha příspěvků, čímsi přiznaným i jen jako „spodní proud“ v textech přítomným. Stojíme před zrcadlem-autoritou, obrazu jsme kdysi řekli „Bůh“ nebo „Ďábel“ a tomu jsme se po dlouhá staletí klaněli a dosud klaníme: abychom však nebyli zklamáni, že nebesa (nebo hlubinné propasti) jsou prázdná, lhostejná, nebo i krutá: „Křičel jsem na oblohu / neslyšela mne. / Křičel jsem na zeď / nezachvěla se. / Modlil jsem se k Bohu / nevyslyšel mne. / Mezi lidmi darmo hledám / to, co v nich není.“ Odtud i mnoho tónů depresivních, přičemž se nabízí jediné řešení, a tím je skoncování se sebou samým: „Nemůžeme soudit temnotu. Nemůžeme soudit lidi, kteří nechtějí žít. Protože… nikdo neví, co je na druhé straně.“ Jsme to my sami, kteří nejdříve musíme opustit druhé, abychom poznali jejich cenu, měli bychom vyjít ze sebe, abychom se spatřili ve světle, které nás nikdy neosvětlovalo, v němž jsme se nikdy neviděli ani nebyli viděni. „Jaké to je prožít bytí, / když sebe v sobě zanechám?“ ptá se básník. Dvojverší „Musel jsem opustit tvou duši i tvé srdce, / abych tě našel v kmenech bílých bříz“ lze číst i se změněným zájmenem… To je asi cennější než smrt z vlastních nebo cizích rukou, při níž není cesty zpět, zpět z té „druhé strany“.

Přirozeným lidským prostorem není „hololezení“ a „plné břicho“, naplněné cizími tvory a produkty, chemické procesy v těle. Jsou konturovány jiné jeho hranice a obsah: „Radost je radost dát“, proto „začínáme krásné řádky psát…“, stojí v jedné básni, a možná trochu jednoduše, jistě nikoli nepravdivě. „Vymeť svoje kostlivce, ukliď si v sobě“, čteme v jiné básni, ale se stejnou dikcí… A do třetice: „Ľudia sú čudní vtáci. / Znova sa musia učiť žiť. / Žiť a tešiť sa z jednoduchých vecí.

Společně s básníky si také uvědomujeme, jak těžké, přetěžké je „být sebou i tebou i / vámi… / A stále kruh lačných úst lámat… / A plamenem přemostit póly / a pelyňkem požínat pláč… // Připnout si obruče namísto křídel - / vydržet napjatý luk touhy své.“ Za tyto verše by se ovšem nemusel stydět žádný mistr české poezie, poezie hodné toho jména…

Tematizované prožitky jsou silné, lyrické a dramatické současně, slova mají až magickou sílu, jsou podobna čarování, ale s hořkou pointou: „Políbila jsem oheň, políbila jsem vzduch, políbila jsem vodu, políbila jsem všechny přírodní živly, políbila jsem mámu, taky tátu, políbila jsem i tebe, políbila jsem uschlou, žlutou růži, políbila jsem vše, kde se mé rty zjevily, jenom ne sebe, sebe jsem nepolíbila, nemohla, nešlo to. Rty se zde nezjevily.

Psychiatr a psychoterapeuti radí, abychom nedělali „z klientů psychiatrie ‚nadlidi‘“, abychom je raději naučili „se svojí nemoci žít“. A mají ze svého pohledu pravdu. Jenže si současně musíme s „klienty psychiatrie“ opakovat: „V krůpějích křížů / bruslíme vlastní krví / po vlastních krocích. / Čekáme ve frontě na sny / a zdává se nám pravda.