NORBERT TOMÁŠ

Tak vidíš, řekla mi kamarádka, která – navzdory svým zkušenostem – stále ještě dojemně věří na to, co je černé na bílém, vlastně černobílé, tak vidíš, jak je u nás kritika nezávislá a smělá; nesklání se ani před největšími jmény. A hodila mi na stůl měsíčník Host, únorové číslo ročníku 2016, rozevřené na stránce 81, na níž pan Zdeněk Staszek pod názvem Pokus o blog, Naivní povídka rozředěná na novelu doslova popravil NULTÉ ČÍSLO (Argo, Praha 1915; originál vyšel téhož roku v Miláně) poslední knihu Umberta Eca, který právě toho měsíce – 19. 2. 2016 – v Miláně zemřel.

Hostu se tak podařilo překonat jinou rychlou, neméně smělou a před velkým jménem nesklánějící se známou popravu celoživotního díla Františka Halase; ta se konala v lednu 1950, Halas umřel 27. října 1949 a s velkými poctami při tryzně v Praze a pak na náměstí a nad hrobem v Kunštátě byl pochován začátkem listopadu. Halas byl podobně jako Eco, řečeno Staszkovými slovy o Ecovi, „busta a celebrita“, což až dnes má jednoznačně pejorativní význam, a měl být zpochybněn.

Jaký to nyní obrovský pokrok: tvůrčí osobnost, zamíchána mezi opravdu pochybné busty a celebrity, zpochybňuje se nyní daleko pohotověji, už když umírá a nehrozí už její břitká odveta.

Pan Staszek přiznává, že prezentace Nultého čísla jako události, jako díla nezvyklé (nevelké) délky, literární přístupnosti a o „současném tématu: hochštaplerství novinářů“ – je výstižná; knížka je podle jeho soudu „opravdu krátká, svižná a týká se převážně mediálního cynismu“. A hned dodá: „Ale není dobrá.“

Vše další, dvě třetiny Staszkova článku jsou už toliko výčet nesčetných smrtelných hříchů Ecova románu: „Eco tentokrát selhal v disciplíně, v níž ve všech předchozích knihách exceloval, totiž ve schopnosti strukturovat text a budovat funkční románové koncepce.“ „Eco pohodlně roztáhl nápad na jednoduchou povídku do délky novely, kterou zaplnil mluvícími hlavami, pověstnými ‚věšáky na teze‘, které by jakýkoli debutant dostal sežrat při redakci.“ Ještěže je tu p. Staszek, který to dává sežrat bustě, kterou razantně kácí.

„Italský sémiotik zřetelně nechtěl vyprávět příběh, nýbrž podat zprávu o stavu společnosti, konkrétně žurnalistiky (…), a snad jen z povinnosti doplnil milostnou pletku a paranoidně konspirační historku o Benitovi Mussolinim přeživším válku (…). Postavy spolu mluví nebo spí spíše na autorův povel než z vnitřní nutnosti.“ „Všechno by mohlo být v pořádku, kdyby Ecovy úvahy o médiích a žurnalistice byly nějak nosné nebo zajímavé.“ „Rychle se střídající kapitoly jsou (…) jediným povrchním sdělením: novináři jsou cyničtí manipulátoři, kteří mají zájem na polarizaci společnosti, rozviřování kontroverzí a očerňování kdekoho…“

Když přece jen „někde probleskuje Ecovo ceněné spisovatelství“ (…), je to jen „pouhý střípek, jakoby vypadlý z jiné knihy, který svou přítomností podtrhuje prachbídnou úroveň podivného slepence Nultého čísla, jež ve výsledku více připomíná naštvaný blog erudovaného důchodce než esej-román globálního intelektuála“.

Když Nulté číslo vyšlo, četl jsem je jedním dechem, a ač jsem možná mladší než p. Staszek, vůbec mi nenapadlo nic z toho, co jemu, nevadilo mi, pro co má jen hanlivé pojmenování a opovržení, co však podle mého mínění činí z Nultého čísla poslední vrchol Ecova díla.

Divím se, že si p. Staszek nepoložil otázku, není-li Nulté číslo autorův testament, už svou krátkostí, spádností a nadhledem obdoba prozatím posledního brilantního románu Slavnost bezvýznamnosti, La fête de l´insignifiance Milana Kundery, dílo resumující celoživotní zkušenost a poznání.

Rozlíceného popravčího Nultého čísla netrklo, proč autor až neuvěřitelně erudovaný a požívající světového renomé postavil do středu příběhu autora sice vzdělaného a nadaného, ale soudobé společnosti i sobě se jevícího jako beznadějně bezvýznamný ztroskotanec mezi ztroskotanci, a s jakou obrovskou empatií vystavěl jeho příběh.

Eco nejen chtěl „podat zprávu o stavu společnosti“, jak míní p. Staszek, ale taky ji podává, a soud, že „jediným povrchním sdělením“ Ecovým je, že „novináři jsou cyničtí manipulátoři…,“ zcela se míjí se zřetelným a pozornějšímu čtenáři naprosto jasným smyslem románu: příběh nikdy nepromovaného „doktora“ Colonny a šestice nanejvýš toliko lokálních novinářů naverbovaných do redakce nultého čísla časopisu cynicky nazvaného Zítřek (časopis nikdy neměl vyjít, nultá čísla měla být jen nástrojem výnosného vydírání) je příběh obětí společnosti, jež kolem sebe zuřivě kope ve své poslední fázi.

Je to bravurně komponovaný příběh o tom, jak bystřejší z ubožáků postupně prohlédají faleš a pokrytectví panující moci strachující se o svou moc a neštítící se žádného zločinu. Příběh kapitolu za kapitolou sytě vykresluje trpké osudy členů pitoreskně poskládané redakce, kteří nikoli do nekonečna teoretizují o médiích, „aniž by kdy byli konfrontováni s praxí“, ale právě naopak, mají už praxe v médiích své doby až po krk a pošetile si představují, že v Zítřku tomu bude konečně jinak. Je to i příběh naivní duše utíkající se před poznáváním drsné reality pod masku autismu. Co se p. Staszkovi zdá jako „z povinnosti“ do povídky (natahované do délky novely) jenom doplněná „milostná pletka“, je úchvatný příběh proměny původního flirtu v pevnost lásky, v které se po čtvrtroční „práci“ na nultém čísle Zítřku, zítřku bez budoucnosti, najdou a zachrání domnělý ztroskotanec Colonno a původně prostá redaktorka ženského časopisu Maia.

Příběh redakce absurdního fiktivního nultého čísla opírá svou hodnověrnost o organické vsazení do událostí, které na počátku devadesátých let otřásly Itálií a Evropou a došlo k odhalení existence a praktik přísně utajené organizace Glaudio. Mít za zlé Ecovi, že se „nevěnuje žádné konkrétní otázce, ani vztahu médií a státních složek, roli odposlechů a moderních technologií, mechanismu korupce a mediální masáže“, je – bezděčné?, účelové? – nedorozumění; jednak všecko toto v Nulté hodině je, tvoří zřetelné a děsivé pozadí příběhu redakce, druhak (jak říká Martin Reiner a jiní) a hlavně to prozrazuje, jak si kritik plete žánr románu a hru na investigativní žurnalistiku a jak odvádí pozornost od vysledování sítě zločinů začátku devadesátých let až do závěru druhé světové války a pašování válečných zločinců z Evropy.

Popravčímu Nultého čísla nedošlo nebo je jedno, jak se nespočtem aluzí na Musila („oba jsme muži bez vlastností“), Poea („opičák jako v Rue Morgue“) nebo Dumase otce („budete můj nègre. Když ho měl Dumas, nevidím důvod, proč bych si ho nemohl dopřát taky“) aj. Ecův román jasně hlásí a řadí k velkým humanistickým dílům světové literatury.

V závěru své „recenze“ p. Staszek dokonce Eca sprostě uráží (Nulté číslo prý „připomíná naštvaný blog erudovaného důchodce“). Ta silácká slova prozrazují absenci argumentační síly a zakládají důvodné silné podezření, že jde o povyk potrefené husy.

Potrefený je tu ovšem „mediální cynismus“; p. Staszek však nevidí a nechce (možná ani sobě) přiznat, že Nulté číslo se netýká – jak píše – „převážně“ cynismu jen mediálního, ale že zoufalé poměry v médiích jsou obrazem a servisní součástí systému cynické panující moci. Nulté číslo to zavilou recenzí odneslo za všecky vroubky, které si u svatouškovských strážců stejně zločinecké jako pokrytecké „civilizace“ nelítostné konkurence a maximálních zisků Eco nadělal.

Dokud psal o středověku nebo o Foucaultovu kyvadlu, o Ostrovu včerejšího dne nebo když restituoval „fascinující obraz druhé poloviny devatenáctého století“ intrik, agentů, podvrhů, dokud přicházel s výpravnými Dějinami krásy, Dějinami ošklivosti a uváděl do Bludiště seznamů, hlídacím psům formální demokracie nedocházelo, o čem vlastně píše. Naopak, byl slaven, vyznamenáván, panující moc se ráda chlubila jeho věděním i uměním poutavě vyprávět, přímo nadšena výkyvy jeho pozoruhodného kyvadla k esoterismu, mystice, k tomu, co u jiných odvádí pozornost od povážlivého stavu světa, a kritické dobové narážky pomíjela jako přípustný ventil a nepřipouštěla si, že autor Skeptiků a těšitelů naprosto není těšitel; že svými příběhy i studiemi čtenáře nechlácholí, ale probouzí k neradostnému poznání.

Běda, když to Eco nyní shrnul, svým Nultým číslem dnešnímu světu, který se stále ubezpečuje, jak je nejlepší možný, nemilosrdně otevřeně spočítal – a došel k nule.

Není to nula absolutní, nula beznaděje. Od zániku nultého čísla příběhu začíná v knize láska, která se světu samého kalkulu, podvodů, spekulací, lží a zločinů jediná vymyká. A proti lásce má p. Staszek (loutka na niti ze známé písničky a hlavně z pěveckého sboru ód na svět, kde slabší má padáka) okované boty, které všecko pěkné rozšlapou; vůbec není s to ji poznat a drze ji nazývá doplňkovou „milostnou pletkou“!

Pěkný „kritik“ to hostuje v Hostu!