IVO FENCL

„V podstatě veškerá přijatá rozhodnutí vedou ke zhoršení stavu, ale z pohledu organizačních jednotek a jejich rozpočtů se postupuje efektivně. Všichni zvyšují rozpočty, což se daří, a to je jejich hlavní cíl. Mezitím se hroutí civilizace. Hroutí se stále rychleji, ale z toho se výplatní pásky nepočítají.“

Už několikrát jsem registroval, že odněkud vytěsňovali prý kontroverzní bestseller jistého Petra Hampla, zatímco on se vždycky nepeprně ohrazoval, že jen umísťuje do pravých souvislostí standardní sociologické poznatky. Jsa sociologem. A jistěže to dělal. Ale odkudsi jej vykopli. A znovu. To mě zaujalo. Od samého začátku jsem nicméně nevěřil, že by Petr Hampl mohl být pouhý provokatér; asi jako stejně dobře vím, že pouhým provokatérem není ani Michel Houellebecq se svým románem Podvolení (a nejen s ním). Ale proč tedy Hampla vyhazují ze školní knihovny a bojkotují jeho pořad? O čempak PROLOMENÍ HRADEB hovoří?

Odpovím jen částečně a nemá smysl převyprávět zde veškeré Hamplovy (hutné) úvahy. Nesporným přesto zůstane, že je Prolomení hradeb i o tom, proč dnes elity nechávají opakovaně vítězit úpadek, průměr, podprůměr a byrokraty udržovanou destrukci.

I o tom, proč Evropu čeká ve výsledku kolaps. Hamplova kniha je však rovněž o našem polovědomém pohrdání těmi morálními hodnotami, která už prověřila četná století.

Jako by hodnoty popraskaly, popukaly a ztratily kredit a Petr Hampl nám v téže souvislosti osvětlí, že hlavy lidí jednoduše NEJSOU na zbrusu novou situaci stavěny. Jak to? Nikdy předtím je neatakovalo nic podobného. Žádný příliv utečenců, ani žádná apatická zrada elit.

Snad jen s elitami ve Francii (před tamní nejznámější revolucí) by to bylo možné srovnat a Petr Hampl navíc ví, že mozky většiny z nás jaksi již automaticky GUMUJÍ veškeré příznaky katastrof. Ano, ano, jest to tak – a pštros tu trčí s hlavou v písku. A to jsme my. A elity dělají jako že nic a prosazují takovou propagandu, podle které je každodenní zabíjení a prosazování islámského práva (dejme tomu) přirozené a v souladu s drsnou přírodou.

Co však horšího? Historie je falšována tak moc, jak nikdy předtím nebyla. A dějiny této kotliny? A husitské násilí? Lze si mnohé idealizovat, ale to je jen hra, a krutá realita hovoří jinak. Ví o nenávisti za všech časů i o tom, že každý Rus je zločinný.

Co však hůře, i Čech je zločinný, a to jen Němec se stále častěji stává obětí.

Ach, Sudety. Řoň slzy. Ach, divoký odsun. Ach, zabíjení těsně před samým koncem války. Ach, ach, ach. A takřka nikdo si neuvědomujeme, že podobnou rekonstrukcí prošly i dějiny předchozí, že ty už jsou dávno upraveny a překuty a odpovídají chystané zkáze naší MASOCHISTICKÉ Evropy.

A ještě něco.

Když už lidé začnou mít názor, rádi se v něm dál a dál kolektivně utvrzují, ač může být scestný. Ne snad? Tak třeba v hospodě či na Facebooku ono utvrzování probíhá; i zeptejme se jen zdánlivě odtažitě: „Skutečně má mít každý právo přijít do EU?“ A odpověď zazní: „Jistěže ne.“ A maně upozorněme, že vegetujeme ve světě, v němž se Turecko či Indonésie nevyzpytatelně vracejí ke zrovna takovému islámu, jaký byl před staletími.

Spějme však dál a rychlostí Pendolina. V osmé kapitole Hampl kritizuje školství, které den ode dne letargičtěji rezignuje na vzdělávání, a svěřence pouze chrání; často před jejich vlastní psychikou.

Ve třinácté kapitole se Hampl dotkne i slavné aféry se Satanskými verši a pokračuje fascinujícím příměrem Evropy k městu: „A teď si představte situaci, že ve městě bylo dlouho bezvládí, nikdo se nestaral o obranu. Takže otvírači bran ovládli radnici, soudy, média, chrámy i školy. Část nepřátel už je uvnitř města a může zrádcům poskytovat vydatnou pomoc. Mechanismy sociální kontroly začnou pracovat obráceně. Už není trestána zrada, ale statečnost. Popravuje se za hájení hradeb, do vězení se zavírá za kritiku zrady.“

V podle mě diskutabilní 15. kapitole srovná pak Hampl (přehnaně!) Hitlerův vztah k Židům se současným protibělošským rasismem. A jsme snad vinni?, dodá. A jsme-li částečně ti špatní, nebude snad odčinění možné? Máme snad spáchat sebevraždu spolu s Evropou?

„Nikdo nevyčítá Mongolům děsivé krvavé nájezdy Čingischánových hord. Nikdo nevyčítá Turkům otrokářskou minulost.“ A proč ne?, dodá autor. Turecko by si to líbit nenechalo a především ani nemá elitu, která by pocity viny vyvolávala.

Sociální třídy se dnes bohužel nenávidí a Petr Hampl jemně, ale vážně upozorňuje, že mezi Židy se každý kdysi snažil přežít (a rozumně spolupracovat s nepřáteli), ale ač to třeba v koncentrácích dělali, nepřežil nikdo.

Nemůžeme snad i my zde dopadnout podobně? Kdo ví. Snad by přežili aspoň ti nejhrubější, uvažuje díky citaci i politolog Petr Robejšek. A jen ti by prý měli šanci. A zužitkovali by ji, byť zcela bez zábran.

Už mírně nadbytečná mi ovšem připadá kapitola poslední, v níž se autor „očišťuje“ od vlastního židovství. Je to trochu šok, avšak uznávám, že i Hamplova soukromá věc. A pokud ví, židovské předky nemá. A přece či proto spekuluje o možnostech „židovského spiknutí“.

„Ale to, co může možná působit jako existence centrálně řízeného spiknutí, je ve skutečnosti přirozeným důsledkem růstu byrokracie a nové aristokracie,“ vede dál svou. Z hlediska obrany civilizace je přitom podobný stav horší. A víte proč, „děti“? Protože neexistuje žádné centrum, jehož zničením by byla civilizace zachráněna. I dodejme už jen, že v každé z jedenadvaceti kapitol objeví čtenář odkazy na další relevantní literaturu. - A autor?

PhDr. Petr Hampl, Ph. D. (*1969) je sociolog, spolupracovník Institutu Václava Klause a ředitel České společnosti pro civilizační studia. Články píše asi od roku 2005. Posléze začal vystupovat v rozhlase a televizi, což je vlastně i důkazem, že není Václav Klaus sám.

Hampl pořádá besedy po celé zemi a několik let přednášel na Vysoké škole ekonomie a managementu. Na Univerzitě Karlově víc roků působil jako výzkumný pracovník, specializovaný na alternativní formy lidského kapitálu, ale většinu předchozího života měl běžné komerční zaměstnání, takže i v čase psaní Prolomení hradeb pracoval ve výrobním podniku. Kdož ví, třeba právě to mu nechalo nohy pevně zabořené v hlíně a prostě na zemi.

Poslední čtvrtina Hamplovi knihy je věnována možným scénářům dalšího vývoje a do jisté míry i krokům, které snad někteří dokážeme udělat.

Ale poté, co se Hampl postavil proti přijímání migrantů, ustalo pozvání do médií. „A pokud narazíme na fakta, která by ukazovala k něčemu hodně neobvyklému, mozek je gumuje,“ dodává zkušený autor. „Ale skutečnosti ještě předloni označované za naprosto nemožné, jsou dnes označovány za běžné a normální; nebo snad ne? Řádění bojovníků Islámského státu v ulicích Paříže či Londýna není od nás vůbec daleko!“

Petr Hampl: Prolomení hradeb. 2. vydání. Předmluva Jan Keller. Nakladatelství Naštvané matky. Olomouc 2018. 312 stran. ISBN 978-80-906573-1-1