ZDENĚK HRABICA

Svoboda vyznání, stejně jako svoboda myšlení mi vyhovují, pokud se necitlivě nedotýkají i mé vlastní osoby. Pokud nenadřazují svým učením cokoliv proti mým životním zásadám. Přijímám je – ale jenom do jisté míry. Jsou-li zvoleny s taktem, s uznáním lidského rozměru.

Ale jsou-li šířeny s notnou dávkou vulgarity, urputnosti, požadavkem poslušnosti a končí-li jejich představa o svobodě s dubovým klackem nebo i s křížem či kopím a štítem v rukách, bráním se. Zažil jsem pohoršení z kazatelny, když nás děti otec v roce 1945 po návratu z nacistického vězení nechal vyškrtnout z církve. A panáček nás měsíc pro výstrahu jiným četl z kazatelny chrámu Jakuba Nejvyššího. Zažil jsem něco podobného, když jsem se přes svůj kladný vztah k sovětským národům a kamarádům nepodvolil aktu internacionální pomoci bratrských armád po 21. srpnu 1968 a byl jsem v KSČ ztrestán důtkou s výstrahou. A nejenom moje jméno se objevilo v dokumentu Některé otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí, což bylo jakési svazácké Poučení. Prý jsme napomáhali pravicovému oportunismu. Kdo to zažil, ví, o čem je řeč. Skoro jako pozdější Cibulkovy seznamy.

Zavěsili nad námi Damoklův meč – nad velkou většinou národa, která se narodila včera. Už tím jsme se skoro každý provinili. Zfalšovali a dále falšují historii. Už nezaškrtávají redisperem a tuší nevhodné odstavce. Stačí, když popírají pravdu.

Nebýt tenkrát ruského medvěda, myšky by mne dávno sežraly.

Politický systém v naší zemi, který měl nahradit vládu jedné strany, se dostal po roce 1989 do rukou odhodlaných bojovníků, kteří vyjeli do útoku, hlava nehlava, jako řimbabové, kteří se neohlížejí na nikoho.

Otvírali brány i pro nestraníky. Jiným přisuzovali dědičný hřích. Přijímali Bohumínská usnesení. Převlékačům kabátů a svědomí udělili generální pardon.

Na počátku všeho bylo Občanské fórum. Kázalo z pražského Špalíčku. Třeba o slušovických estébáckých nitkách, když likvidovali Františka Čubu.

Strany jsou tu pro straníky, OF je pro všechny.

Návyky pro získání moci a oveček zůstaly pro ně do mrtě stejné nebo hodně podobné tomu, čemu se vyučili.

Z politických stran se navíc téměř od počátku staly akciovky a eseróčka.

Bojují mezi sebou nejenom o prostor na Zemi a pod sluncem, ale stejně tak i o nadvládu nad námi všemi. Často bojují o majetek, i o ten, který jim nepatří. Jindy o koryta. Ve sloučené podobě, kterou předznamenávají pravou nebo levou orientaci, způsobují odklon od bývalé, tradiční podoby politické strany.

Své voliče vyhánějí do jiných hájemství existence, než jakou si sami chtěli pro sebe vymezit.

Mluví pořád stejným jazykem, přestože dokonale ovládli i novou terminologii, a opět si myslí, že vládnou. Prý napříč politickým spektrem! Jak odporně znějící postulát. Zkapitalizovali se a zapomněli nejenom za odvedenou práci slušně platit – ale i poděkovat. Někdy se podivuji – jaký je rozdíl mezi vydřidušským kapitalistou a zkapitalizovaným ukomunistou? Opravdu jen malý. Zato odpornější.

Vyprodukovali – často za vydatné pomoci zvenčí (z USA, z Německa) – Havla, Topolánka, Nečase, Skalického, Ježka, Philipa, Sobotku, Sládka, Němcovou, Hermanna, Bělobrádka, Kalouska – těch už bylo.

Až na jednu výjimku – tou je osoba Mesiáše, dlouho opečovávaného – kterému dali od prezidentství až po státní pohřeb placet hrdiny a velikána. Tomu, kdo v kongresu USA v roce 1990 meldoval, že splnil svůj úkol. Kongresmani vyslechli projev vestoje.

Naletěli. Vyvolený Masarykovi nedosáhl po kotníky.

Znatelně se vzkřísila dobou a tradicí nejzkušenější síla – církev, zejména katolická.

Církve svaté i nesvaté jsou na vzestupu. S nimi se nemůže měřit žádná z existujících pák doby. Dosažené výsledky však tomu neodpovídají. Národ stále myslí hlavou.

Církve mají nad současnými stranami sice malou převahu, ale dobývají krok za krokem pro své poslání i všestranné a vhodné podmínky do budoucnosti. Církve při svém myšlení – hlavně pro sebe – však na své cestě neberou v úvahu, že pod útlakem nebyly zdaleka samy. Byli tu ještě zlikvidovaní malí živnostníci a rolníci. Často věřící!

Církve mají oproti všem početný a vzdělaný klérus, církev má v ruce Bibli a kříž, má kostely, má fary, má pole a lesy, má už občanské farní rady, leckde otevírá kavárny, pivovary, knihkupectví. Má již i své Noci v kostelích. Koná mládežnické a salesiánské sportovní festivaly. Církev má své domy politického vzdělávání v podobě klášterů, škol, má rozhlasové i televizní vysílání. Má své poutě a procesí. Má v Armádě České republiky své kaplany. Zatím nežehnají jako jejich dávní předchůdci zbraním.

Církev má oproti politickým stranám a spolkům pevnější duchovní rozměr, má mnohem striktnější mravní a etické, často i prospěšné zásady, dokáže v určitých ohledech kultivovat, má Desatero, má Bibli – jiní mají Korán, každá má své vyhraněné Písmo.

Káže: Pomodleme se! Všichni bez rozdílu!

I církve mají své odrodilce, hříšníky a provinilce. Kážou vodu a pijí víno. Fízlují a sledují, nejenom sebe sama, když kněží porušují celibát. Podle posledních informací z polských médií se hříchu v tomto ohledu dopouští každý třetí polský katolický kněz, kterých je i u nás nadbytek. I oni na sebe donášejí a udávají. Církev jako nikdo na pozemském světě má všude nastražené citlivé uši. Zpovídá v nevídané míře a v nevídaném počtu své věřící – při zachování církevního tajemství. Dozvídá se daleko více než polovědecké výzkumy, sondy, ankety, než stále více se množící vetřelci do soukromí – sítě kamer a utajených a nestřežených odposlechů. Špiónů v nás.

Zatímco světská moc přešlapuje kolem církevních institucí a jevů jakoby stydlivě a chodí jakoby po špičkách, kardinál, světící biskup a náboženský teolog vyplazují na politiky své čertovské jazyky.

Vraťme se však k odrodilcům.

Nemysleme si, že i politické strany nemají stejné odrodilce a přeběhlíky, jako je mají církve. I ony mají své odrodilce – KSČ měla do roku 1990 1 800 000 členů. Když čas oponou trhnul, většina vzala do zaječích.

Ve Znojmě po 17. listopadu 1989 postavili na tamním Václavském náměstí popelnici na členské a kandidátské legitimace KSČ a naplnili je po okraj.

Pak jejich pokračovatelé a přeběhlíci chtěli zbourat skvělé sochařské dílo – pomník rudoarmějce se samopalem v ruce. Modus vivendi – rozvěsili vedle něho na čtyřech stožárech vlajky – Česka (ne Slovenska) – ne Česko-Slovenska, Velké Británie, Ruské federace (ne SSSR) a USA. Je to lepší než tabulky u pomníku Zdeňka Nejedlého v Litomyšli: „Zasloužil se – ale i škodil.“ Podobně jakou chystají v Praze 6 se svým povedeným starostou u pomníku maršála I. S. Koněva: „Osvobodil, ale i okupoval.“

Znojmo bylo osvobozeno v květnu 1945 Rudou armádou v součinnosti s vojáky 1. rumunské královské armády a za jeho osvobození položilo životy 31 rudoarmějců. Osvobozeneckému tažení předcházelo opakované dubnové bombardování Znojma letouny North American B-22 Mitchell. Byly oběti na lidských životech.

Němec vyhnal během nacistické okupace ze Znojma 5000 Čechů. Ještě než do města zavítal Adolf Hitler.

Skoro celá naše pražská ulice byla od svého vzniku v té velké straně. Další, ti co nebyli, sloužili režimu, jak ten kázal. Naše ulice nese jméno komunisty popraveného za 2. světové války. Ale to už nikdo nepřipomíná. Komunista = zločinec.

S převratem jako když do vrabců střelí.

Ti, kdož v 90. letech XX. století prchli, ve většině žrali a většinou již dneska jenom mlaskají. Někteří se strachy sice probouzejí ze spánku, ale žijí a užívají si.

Dneska tam žijeme jako sirotci. Ti, co zvedli kotvy, namísto „Čest práci!“ vykřikují provinile už zdaleka: „Zdravím!“ Koho vlastně zdraví, to ví jenom ďábel.

I jméno boží berou nadarmo. I ten, co včera mával největšími a nejčtenějšími novinami, se zachoval stejně. Nejprve svůj státem přidělený byt pronajímal, ale nakonec se od nás zbylých na sídlišti odstěhoval do příbytku v ulici, kterou pro své nejvěrnější spoluvystavěla na konci své vlády KSČ, tedy dnes zatracená, avšak kdysi i jeho rodná strana.

Tam si lebedí pohledem z okna do okna svého kolegy, nalézajícího se ve stejném hnízdě. V něm se uhnízdil i plavec po velkých sovětských – ruských řekách, válečný reportér, brusič pěticípé hvězdy a rusožravec, europoslanec – jehož jméno se rdím vyslovit.

A tak nezbývá než přičinit, že mezi těmi, kdo vzali do zaječích, byli i ti, kdo měli včera na růžích ustláno.

Slovenská spisovatelka a svým rozhledem a zkušeností i slovenská politička Gabriela Rothmayerová si v krásné knize Ako mládnú muži (2017) vzala k ruce citát Karla Jana Schwarzenberga z roku 1989:

„Čtete-li články v novinách z první republiky, máte dojem, že jsme tu republiku dobyli… Po roce 1918, jak známo, každý boural Rakousko, i když ještě před několika dny si nechal připnout Řád Františka Josefa a bez mrknutí oka souhlasil se jmenováním za dvorního radu… Je mi líto sovětského velvyslance v Praze a pana Jakeše, protože netuší, jak rychle se jim lidi obrátí… Jen počkejte několik let, a zjistíte, že v Čechách bylo ve straně jen pár osamocených individuí, s nimiž sotva naplníte jednu mrňavou kavárnu.“

Do svého slovníku si mnozí sametoví aktéři vepsali pohrdlivou nadávku – „bolševik“ a „komouš“.

Jim nebo už jejich potomkům patří tento svět.

Z cizího krev jim netekla ani v podivných a divokých devadesátých letech.

K čemu bylo obrozené ministerstvo financí s nejlepšími ministry v Evropě, třeba s národně frontovým lidovcem z pražského Mitasu? K čemu byl imperativ Igora Němce „Majetek KSČ a SSM do rukou všeho lidu“? A k čemu byla a je církevní výzva „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“?

K čemu byl Fond národního majetku a jeho privatizace?

K čemu byl Nejvyšší kontrolní úřad?

K čemu byly tyto převodové páky při transformaci, k čemu byly, když se tunelovalo československé národní hospodářství?

Nezřídka v nich byli silnými aktéry bývalí ukomunisté, stoupenci tzv. Pražského jara, s nimiž se posrpnový režim nemilosrdně vypořádal. I s jejich rodinami. Posléze i ten sametový režim s nimi zatočil, leč mnozí si stačili nahospodařit.

K čemu byli rychlokvašení prezidenti a prezidentky?
Koho bude trápit svědomí nad transformací, při které se „na minutu zhaslo“?

Co bylo vytunelováno, musí být vráceno!

Byla to zlatá horečka po česku! Klondajk podomácku!

Byli informovaní u pramene z domova i zahraničí. O národním bohatství se u stolů rozhodovalo pod dohledem amerických expertů. Věděli po čem sáhnout, co rychle a v tichosti beze stopy rozkrást. Pokud neskončili v Orlickém jezeře.

Známe je jmenovitě, při opožděném prokazování svého původu křičí: „Byli jsme občany druhého řádu!“

Přestože tito aktéři byli i plukovníky, malými či většími bankéři, advokáty, diplomaty, vysokými funkcionáři KSČ a SSM, dekorovaní i bez medailí, či neskrývanými darebáky, kteří se neštítili a neštítí ničeho. Bývalí ředitelé nebo jen obyčejní šmoci.

Někdy vyvstává otázka otázek: něco přece dělat museli, nechtěli-li obrazně skončit pod mostem.

I slovutní ministři, kteří bleskově vyměnili saka a šli příkladem.

Již opět se bez nich neobejdeme. Bez komentáře.

Jedna taková neskutečně hamižná dvojice si svou touhu po majetku a po penězích vyřídila za bílého dne loni před Vánoci neskutečnou vraždou v jihlavské ulici.

Policie ČR případ odložila. Po jejich minulosti už neštěkne pes. Rozkradli, co se rozkrást dalo. Ve vzpomenutém případě vytunelovali například tradiční znojemskou firmu s okurkami.

Žádný soud, ani ten boží, to, o co se zasloužili tito lidé a jejich umělé instituce, neuvede stav věcí do bramborového řádku. Aby bylo nakonec všechno v pořádku.

Tuhle jsem v obdivuhodném ateliéru potkal umění jednoho umělce. Rozvíjí podle svých představ sakrální umění, restauruje zvoničky, boží muka, skleníkové i otevřené kapličky, sochy Jana Nepomuckého i svatého Floriána, ctí architektonické styly. Ale postěžoval si, jak jej v denní praxi odpuzuje zarputilost četných církevních hodnostářů, kteří se nejenom k němu chovají stejně, ne-li ještě děsivěji než včerejší urputní šiřitelé socialistického realismu.

Postěžoval si i na včerejšek, kdy mocí obdaření schvalovatelé z uměleckých komisí – jedné se říkalo Mánes – rozhodovali i o jeho uplatnění. Dávali razítko: co je a co není skutečné umění. A občas si udělali i kádrový rentgen samotného tvůrce. Položili si otázku, zda umělec je opravdu náš člověk, zda stojí na správné straně barikády.

A stejně se chovají ojedinělé posvěcené hlavy, zástupci Boha na tomto světě. I oni se pohybují jako ryby ve vodě v neviditelné ruce trhu. Derou se o majetek, jako by při přástkách drali peří. Ani myš jim neproklouzne pod chamtivýma rukama. Nemluvě o církvičkách, které přišly k majetku jako slepý k houslím. Nad takovými zvedá obočí i papež František.

Jeho podřízení halekají: Karel Marx prý rozložil rodinu. Pryč s Marxem, hanba Karlu Marxovi! Ježíš, nebo César?

Volte Jana Fischera za prezidenta, káže panáček z kazatelny.

Ani Vasil Mohorita se už nejmenuje jako dříve – je Vasco Meier, který si našel v Izraeli své kořeny. Dodatečně přiznává, že byl – asi z vyšší moci – povolán povalit nejhroznější režim na světě. Nyní píše, že je moc šťastný, protože svůj lid nakonec osvobodil. Podařilo se mu to. Estébáci a komunisté ho za to pronásledovali, dávali mu drogy, dohnali ho k mrtvici a schizofrenii.

Znovu opakuji a připomínám: „Bývali Čechové statní jonáci!“ Myslím tím i Slováky. Mám je z duše rád.

„Čo bolo to bolo! Keď sme strielali bolševikov. Čo to tarám – fašistov!“ Tak pravil Švandrlíkův major Terazky.

Je to k popukání, k smíchu a také k pláči. U Zdi nářků. Nebo při čurání proti větru.

V zápase o získání postavení jediné vládnoucí strany bylo ve velké církvi již úspěšně a bezkonkurenčně nakročeno.

Vliv roste. Zatím nejsme Polsko. Ale ani jeho zkušenost není k zahození.

Bůh tomu žehnej!

Čert, aby tomu rozuměl.

Není již čas zvonit – ani ne tak klíči od domů, od bytů v paneláku a od garáží, ani ne tak z kostelních věží a věžiček, ale ze zvonic, které jsme si sami pro sebe a pro okolí postavili a nechali jim požehnat, aby se jejich hlas táhl i nad závějí.