VĚRA BERANOVÁ
Národní galerie uspořádala v prostorách Veletržního paláce sice ne zvlášť rozsáhlou, ale přesto, jistě zajímavou výstavu, nazvanou Konec zlatých časů. Je tím asi myšlen konec jedné významné etapy ve vývoji evropských dějin, a tím je konec rakousko-uherské monarchie, tedy rok 1918. Zároveň je toto datum spojené s rokem úmrtí dvou významných vídeňských malířů Gustava Klimta a Egon Schieleho. Nás však z hlediska možné dramaturgie Národní galerie asi více zajímá vztah těchto významných osobností k našemu prostředí. Právě tyto osobnosti se bezpochyby zapsaly do našeho výtvarného života, do vývoje celého 20. století a jejich tvorba bezesporu sehrává svou roli dodnes. Z tohoto hlediska se k nim řadí i další významná osobnost, a tou je Oskar Kokoschka. O známosti, a to i v nejširších kruzích, svědčí i sám fakt, že výstava je uspořádána přímo z bohatého fondu Národní galerie.
To, co právě tyto tři jedinečné umělecké osobnosti spojuje a co by si český divák měl v plné míře uvědomit, byl vztah k našemu prostředí, i když u každého z nich se vyvíjel poněkud jinak.
U Gustava Klimta to byl mimo jiné původ; jeho otec pocházel z Travčic u Litoměřic. Vliv otce na mladého Gustava se v podstatě odrazil v jeho celoživotním uměleckém nasměrování, byla to znalost zlatnické řemesla. Právě práce s takovým materiálem, jeho řemeslná zručnost byla pro Klimtovu vrcholovou tvorbu tak typická. Tento přístup mu umožňoval jedinečný malířský výraz ve volné tvorbě i práci v rámci architektury. Spoluzaložil ve Vídni v roce 1883 umělecký dekoratérský ateliér, který se podílel na spolupráci s významným vídeňským architektonickým ateliérem Fellner a Helmer. Právě tento ateliér stavěl řadu divadelních budov v mnoha evropských městech, například Národní divadlo v Bratislavě, Mahenovo divadlo v Brně nebo Státní operu v Praze. Byly to také divadelní budovy v Karlových Varech a Liberci, na jejichž výzdobě interiérů se Klimt podílel. Pro liberecké divadlo vytvořil dodnes sloužící malovanou oponu. Vztah ke Gustavu Klimtovi je v našem prostředí stále živý. Poctu této významné osobnosti složily dokonce i České dráhy, které po něm pojmenovaly vlakový spoj z Grazu do Prahy.
Další významnou výtvarnou osobností, kterou představuje Národní galerie ve Veletržním paláci, je Egon Schiele. Jako žák Klimtův sdílí s ním i jistý, i když u každého jiný, vztah k Čechám. Jejich výtvarný názor se dost odlišoval, i když každý z nich byl specifickým odrazem své doby. Zatímco vrcholná díla Gustava Klimta jsou spojena se secesí, u Eugena Schieleho je to expresionismus. Námětově snad nejznámější, které Schielemu dokonce přinesly řadu společenských komplikací, jsou provokativní ženské i mužské akty. Když jsme se zmínili o jisté podobnosti v životních osudech Klimta a Schieleho, upozornili jsme na jejich vztah k Čechám. U Schieleho to byl jeho rodinný původ, jeho matka pocházela z Českého Krumlova a on sám zde často pobýval a také tady vytvořil řadu pohledů na město. Český Krumlov jako poctu této osobnosti otevřelo již před 25 lety Art Centrum Egona Schieleho. Právě v letošním roce připomíná toto centrum sto let od Schieleho úmrtí bohatým uměleckým programem, nazvaným Pohled ženy 2018. Od raného mládí byl Eugen Schiele přesvědčen o svém výtvarném poslání, které přes řadu překážet naplnil, i když po krátkém studiu na Vídeňské akademii školu opustil. Hledal další cesty svého výtvarného uplatnění a uznání, což se mu i proti nepřízni konzervativního publika podařilo. V památném roce 1918 mu bylo pouhých 28 let, kdy zemřel. To je také to, co jej bohužel spojovalo s Klimtem. Nejen rok úmrtí, ale také příčina smrti – španělská chřipka, které podlehlo víc lidí, než bylo obětí první světové války. Mezi například i Bohumil Kubišta.
Větší životní štěstí, budeme-li je měřit délkou života, než Klimt a Schiele měl Oskar Kokoschka. Nebyl jen malířem, grafikem, ilustrátorem, ale také dramatikem a spisovatelem. Jeho tvorba obsáhla jak vídeňskou secesi, tak německý expresionismus a fauvismus. Jeho portréty mají silnou expresivní výpověď, stejně jako pohledy na Prahu. To, co Kokoschku spojuje se dvěma předcházejícími autory, není jen Vídeň, ale i vztah k naší zemi. V roce 1934 emigroval z Vídně před nacismem do Prahy, která v té době byla považována za ostrov demokracie. Byly i osobní důvody, které ho pojily k naší vlasti, získal zde řadu přátel a dokonce se zde seznámil se svou budoucí ženou Češkou Oldou Palkovskou. Za jakýsi hold Československu můžeme považovat jeho portrét prezidenta T. G. Masaryka a také řadu pohledů na Prahu. Tyto obrazy se bezesporu staly součástí našeho výtvarného dědictví. V pražských panoramatech je zašifrován neklid, obava z následujících událostí. Praha je viděna Kokoschkovýma očima dramaticky, ne idylicky, tak jak ji většinou viděly celé generace malířů, grafiků. Jsou to sice tradiční pohledy na Hradčany, Karlův most, Malou Stranu, Staré Město, ale pojaté expresivně, kdy autor prostřednictvím zachycené architektury chce vyjádřit dramatičnost doby, předzvěst blížícího se nebezpečí. Bohužel jeho vize se naplnila.
Za svou jedinečnou uměleckou, ale i společenskou angažovanost získal Oskar Kokoschka československé státní občanství. Jako jeden z prvních umělců krátce po Mnichovské dohodě 16. října emigroval do Anglie.
Výstava ve Veletržním paláci je nejen ukázkou vyspělosti a jedinečnosti tvorby malířů vídeňského okruhu, ale připomíná nám propojenost rakouského malířství s naší domácí tvorbou. Krátce jsme se tak zastavili u výtvarníků, malířů, kteří bezesporu podstatně obohatili dějiny našeho výtvarného umění a to nejen konkrétní tvorbou, ale i osobním vlivem.
Kurátoři výstavy: O. M. Urban, Z. Novotná, O. Uhrová, P. Šámal.