KAREL SÝS

Přicházely paní Marii Červinkové, pořadatelově babičce, od roku 1947 až do období těsně před básníkovou smrtí v roce 1958. Do Slovanské ulice v Plzni. Po letech je Petr Cetkovský uspořádal do půvabné knížky s prostým názvem DOPISY PETRA BEZRUČE jako neprodejný tisk vydaný zřejmě vlastním nákladem.

Zázrak za zázrakem, tahle kniha. Bezruč je dnes zapomínán, podezírán, obviňován, v nejlepším případě mumifikován. O jeho „červený domek“ se přetahují demoliční čety. Jednou je moc červený, podruhé jaksi nevyužitý, potřetí vzhledem k „vyčpělému“ významu svého obyvatele příliš pompézní. No řekněte, nějaký básník, o němž se ani s jistotou neví, jestli si nepřivlastnil cizí verše! A dále: kniha je krásně vypravena. Faksimile, fotografie, krásný papír. A poslední zázrak: neprodává se, nýbrž rozdává milovníkům poezie!

Ale zpátky k meritu věci.

Paní Červinková, narozená v roce 1909, pracovala jako úřednice na dráze. Za okupace přišla o manžela, Němci ho popravili pro účast v odboji. Po 2. světové válce dostala od hudebního skladatele Jiří Srnky Slezské písně podepsané autorem. Napsala básníkovi děkovný dopis, který ho zaujal natolik, že se rozvinula korespondence. I s dcerou Evou později „starého ještěra“ několikrát navštívila. Teprve kdo ví, jak byl básník nešťastný z laviny dopisů a přání, z návštěv dobře míněných i účelových, z faktu, že se stal živou modlou, ocení toto vzájemné pouto mezi bardem a ctitelkou ze vzdáleného města.

Kniha obsahuje faksimile dopisů, ale většina z nich je pečlivě vyluštěna (ano, místy editor vskutku potřeboval detektivní nadání) a přepsána. Petr Cetkovský tak zpřístupnil badatelům i poezie chtivým čtenářům málo známé nebo dosud vůbec neznámé epizody básníkova života. Říkám epizody s přesvědčením, že život se nejmarkantněji projeví v maličkostech.

Sluší se uvést pár citátů.

„Hospodin se zlobí furt, chladné deště.“ Krásná meteorologická metafora!

Na první pohled poněkud záhadná poznámka z roku 1950:

„Chtěli jsme vydat šest povídek, knížka byla zabavena. Nebylo by se stalo ani za Rakouska, ani za I. republiky.“

Vzápětí ale píše:

„Knížka byla proti našim intencím drahá – papír a kresby! snad, snad bych Vám ji mohl zaopatřit za 200 K – ve skutečnosti stála více!“

„Že kniha tolik stojí, dokazuje přiložený list bibliofilie: v subskripci stála 500, mimo subskripci 650 K- Na tu cenu jsem neměl vlivu – chtěl jsem, aby povídky vyšly na levném pápěří za 20 K. Ale nejjasnější cenzura zakročila!“

Knížka tedy vyšla, ale o jaké povídky se jedná? A kdo byl cenzorem?

Zvědavý čtenář si sám vyluští řešení z úplného faksimile dopisu.

Nepozorný čtenář se aspoň částečnou pravdu dozví teprve 15. března 1951. Po obvyklé stížnosti ani ne tak na chatrné zdraví jako na urputné mučitele v bílých pláštích Bezruč naznačuje vysvětlení:

„Jeden felčarský chtěl choru ledvinu vyříznout, druhý se brání – a já se bráním též…

S těmi šesti povídkami je to tak. Syn vyvoleného národa S. je konfiskoval pro urážku lidu vyvoleného a teraz sedí za mřížemi. Povoleno bylo jen 500 neprodejných výtisků, konečná ceny byla 550 K k mé zlosti. Ale my jsme u Pokorného také časem tiskli přes udaný počet, snad – snad se to stalo též v Praze z opatrnosti.“

Vypadalo by to na zásah Rudolfa Slánského, kvůli několika místům v textu, jež ve shodě s mnoha i prvorepublikovými kritiky považoval za antisemitská. Nepochopil, co pochopit měl – že Bezruč nebyl antisemita, vykořisťovatele lidu pod Těšínem tepal třídně, nikoli rasově, padni komu padni. Jenže nesedí datum – Slánský byl zatčen až v listopadu 1951.

Nebo že by šlo o Šlinga? Na ÚV měl ediční politiku na starosti Poly Reiman. Nebo knihu zakouslo menší zvíře?

Vraťme se k poezii.

Básník navenek uzavřený v korespondenci s plzeňskou ctitelkou roztál. Ten, který šetřil zbývající čas a odpovídal prostřednictvím sekretářky, krátce anebo vůbec, byl najednou ochoten zodpovědět každou otázku:

„Jméno Bezruč je husté na Těšínsku, značí ovšem člověka bezrukého, česká forma v království zní Bezrouk. Srovnej příjmení Beznoska.“

Na příliv korespondenční tsunami si stěžuje té, jíž alespoň písemně otevřel srdce:

„Prchl jsem do osamělé beskydské myslivny, abych se vyhnul pozornosti. Po návratu jsem našel 2300 listů, asi 300 knížek k podpisu a čert ví, kolik dárků. Neporobím to ani do roka.“

Básník byl více než běžně propojen s počasím. Zlobil se na přírodu, když mu nedopřála jednu z jeho velkých rozkoší: koupel.

„Letos mělo září tvář velmi nepřívětivou, dalo se koupat jen 8 dnů.“

Ani v roce 1951 nepřestal uvažovat o chybách minulosti:

„O tom, jak Pražská geniální politika Slezsku ublížila, bych musil napsat aspoň arch. Beneš vydal půli Těšínska Polákům, ač ten kmen za Olzou se zoufale bránil tomu připojení a všecko tam brečelo, když byly staveny hraniční sloupy. Plebiscit byli bychom vyhrali na ¾, ač je na Těšínsku 60 000 přistěhovalých Poláků z Haliče. A jak se namáhali v r. 1945, aby byli zase připojeni k nám!“

Nechybí ani rady spíše chlapské, pro ženské ucho nepříliš vhodné:

„Nevím, ale na Moravě a na Slovensku je jakýmsi zdravotním elixírem slivovice, pálená ze sliv. Bůh ví, že je. Měl jsem kolegu na poště, který si koupil litr slivovice a vylízl vždy před ranní službou kalíšek… Rodiče mu to vyčtli, načež se kolega bránil, že je to vlastně lék proti chorobám žaludečním, aby jen prubovali. A ejhle – od té doby měli tatíček i mamička furt jakési ujímání, které léčili synkovým prostředkem. – Též k nám chodívá dobrý rolník stižený žal. chorobou. Nepije ani piva ani vína – ale kalíšky vylízne baj 3. No a my s ním kalíšek vyblízneme, ač nám sveřepí felčaři zakázali alkohol.“

Z dopisů vysvítá básníkův fatalismus:

„Náš život je předepsán.“

„Jsem determinista.“

„Stará mašina se už těžko spravuje.“

Někdy dokonce zveršovaný:

„Hospodin povolil ještě jeden termín.

Abych to řekl řečí vázanou?

Starý ještěr z lože vstal (vlastně z divanu),

Hospodin mu milost dal.“

4. 11. 1954 se podepisuje rezignovaně:

„Prastarý PB.“

Korespondence však pokračuje. Až 3. dubna 1958 přichází dopis poslední, tentokrát však podepsaný paní Trnkovou-Pírkovou. Poděkování za projev soustrasti.

Jeden osud se uzavřel. Díky Petru Cetkovskému se můžeme dozvědět víc o básníkovi i člověku, který patřil k těm nejuzavřenějším a snad i proto nejzáhadnějším.