MILAN BLAHYNKA

Užuž vidím, slyším, čtu – pokud nedojde na kritiku (u)mlčením – že DOPISY PETRA BEZRUČE (neprodejný soukromý tisk, 116 stran, leden 2018), které zveřejňují, co psal básník v letech 1947-1957 své ctitelce a zřejmě spřízněné duši paní Marii Červinkové do Plzně, nestojí za pozornost. Úslužné mediální lokajstvo uhlobaronů dnešních i včerejších nemůže přece připustit, že Bezručův odkaz je stále živý a že čtenáře ještě nepropadlého zábavné pakultuře může zajímat i celoživotní zkušenost a názory básníka Slezských písní a Stužkonosky modré, který si dovolil psát proti uhlobaronům (co je „baví“ být uhlobaronem), psát „proti nám“, jak říká jeden takový v jedné pěkné hře. Zestárlý bard, jenž si věru nepouštěl kdekoho k tělu, ublížil si v očích svých dnešních inkvizitorů navíc i svým netajeným porozuměním pro tvůrce nejen „líbezné Schovávané na schodech“, ale i „líbezných Křídel“, „nádherné Manon Lescaut“ a „překrásných veršů“ věnovaných Halasovi a Bieblovi, „kmetík“, jemuž se „líbil i bratrsky vyčítavý tón k tomu nad Temží“, a který soudil, že „právem přišla Domovina do lektury mládeže“. Osobně poznal Nezvala až v roce 1952, kdy mu psal: „Překročíte-li zas někdy náš práh, jak budete rád viděn!“ Dnešní oficiálně nepřiznávaná, mediálně však pěstovaná nechuť k Bezručovi, jeho buřičskému odkazu a životnímu vyznání z jeho deseti posledních let snadno se dá svést k nevšímavosti nebo i k zatracení edice, která je až vyzývavě amatérská, z hlediska ediční kultury plná skutečných i domnělých chyb – a přece objevná.

Editor těchto pietně a splendidně vypravených Dopisů Petra Bezruče z posledních básníkových deseti let, Petr Cetkovský, svou profesí profesor medicíny na Karlově univerzitě, je, pokud jde o poezii, absolutní amatér, který nemá hlubší zkušenost s básníkovým rukopisem, nezamýšlí se nad chronologií vydávaných dopisů, jimiž nazývá i dopisnice, v přepise zamění Bezručovo nářeční „ni“ za „si“, Bezručovy joginy mění na jogíny, místo „felčarský ctitel chce“ čte „felčarský chtěl“, a kde se mu čtené slovo („citují“) nezdá možné (protože se už neví, že „citovat“ kdysi znamenalo i „povolat“, např. na úřad či k soudu), slovo vynechá jako nečitelné a nahradí třemi tečkami (ty si pak čtenář plete s třemi tečkami z pera básníkova), nevysvětluje, co po vysvětlivce volá, a netěží z jiných bezručovských edic; tak ve svém přepise vypouští básníkův nepříliš čitelný údaj, koho to cituje dvojverším „Snad byl jsem básníkem…“; to dvojverší ze Zpěvů pastýřských Publia Vergilia Mara citoval Bezruč rád i jiným, například v dopise Nezvalovi z listopadu 1955; ten je publikován v listáři Depeše z konce tisíciletí i s básníkovým odkazem: „Vergil, Bucolica, Lycidas-Moeris.“ Podobně jde většina nedostatků edice Petra Cetkovského na vrub a představuje rub počinu přiznaně amatérského.

Jenže amatér původně a často i dnes vůbec není ubožák právem přezíratelný profesionály, je to člověk, který často mnohé objevuje, protože nad tím, co miluje, pronikavě a nekonvenčně hloubá a zkouší i zdánlivě nemožné. Archeolog amatér Heinrich Schliemann učinil pro objevení Troje víc než soudobí archeologové z profese, i když se nedokopal až k ní. V Petru Cetkovském evidentně trvá dnes už zašlapávaná úcta k poezii, k básníkovi, k jeho slovu. Proto například nemění dnes už nezvyklé „září měl“ na „září mělo“ (září bylo původně maskulinum), ale hlavně si je vědom, že i to, co má i sám pro dnešního čtenáře za nezajímavé a zbytečné (co se např. týká spíš adresátky než básníka), co považuje „z dnešního pohledu“ za „nekorektní“ (např. poznámku o dvou typech nesympatických „židáčků“), a co proto ve zkrácených přepisech neuvádí, je pro poznání osobnosti básníkovy nepominutelné, a jeho edice to nezatajuje, ba naopak: myslivým zájemcům to předkládá – žhavé jádro jeho edice představují totiž úplná faksimile básníkových dopisů, dopisnic a pohlednic.

Dopisy Petra Bezruče jsou tak vlastně protějškem knížky Rukopisy Petra Bezruče z let 1899 a 1900, v níž Oldřich Králík uveřejnil roku 1950 základ pozdějších Slezských písní ve faksimile jejich znění z básníkových zásilek Janu Herbenovi; tu knížku Bezruč poslal paní Červinkové jako „velmi zajímavou“ pro literárního historika.

Úplná faksimile Bezručových listů a lístků Marii Červinkové jsou neméně zajímavá pro historika padesátých let i pro každého, kdo se snaží porozumět významu a zvláštnostem Bezručovy osobnosti. Ukazují básníka jako přísného kritika kulturně politické praxe poúnorových let, alergického na křivdy a neporozumění, a přitom stále zakotveného v hodnotovém a právním řádu národního obrození a první republiky, jak dokládá jeho naivní dohad, že cenzura 1950 „si netroufala zabavit knihu univerzitou vydanou“. Současně ukazují básníka úžasně empatického, k situaci bližních pozorného, až úzkostlivě skromného, taktního a poctivého.

Paradoxně (?) právě v tom, co zkrácený přepis básníkových dopisů a lístků vynechává, nalézá svůj průchod jadrnost Bezručova jazyka („je mi velmi líto, že jsem Vám svou poznámkou o té knize vyrazil z kapsy peníz jmenovaný“) i básníkův vědoucí humor (ke sdělení o tom, že všude – i v cenzurní praxi „jsou díry“, čteme ve faksimile navíc: „jimiž proletne chytrá rybička“). Tu mi dochází, že odsunutí částí textu do jakoby pominutelného bezvýznamna, může být, když na ně ukazují tři tečky, nástrojem zvlášť sofistikovaně rafinované ediční strategie: copak nás nepřitahuje, co se nám víceméně skrývá, co „nemusíme znát“ a z čeho čiší vůně víceméně zakázaného ovoce? Jestliže se až z faksimile čtenář dovídá, že citované verše jsou z deváté eklogy Vergiliových Bukolik, není v tom nepřímé zdůraznění básníkova zaujetí pro antickou kulturu v době, kdy byla latina vyhnána ze středních škol?

Každý rub má svou líc. Amatérské „nedostatky“ edice zvyšují nároky na to nejcennější v četbě, na spoluúčast čtenářovu na díle, spoluúčast, jaká čtenáři přináší často radost z objevů. Pozornějšího a přemýšlivějšího čtenáře samozřejmě zarazí, že v dopise datovaném v edici 15. 3. 1951 soudí Bezruč, že jeho knížku Je nás šest „pro urážku lidu vyvoleného“ konfiskoval „syn vyvoleného národa S.“, který „teraz sedí za mřížemi.“ Jak to, vždyť narážka sedící na Rudolfa Slánského nesedí do března 1951, kdy byl Slánský ještě mocným generálním tajemníkem své strany, který snad (podle básníkova dohadu? nebo měl o tom nějakou zprávu, které věřil?) předešlého roku rozhodl, aby knížka Je nás šest nevyšla v levném vydání pro široké čtenářské vrstvy a nenakazila je domnělým antisemitismem, ale knihomilsky v mizivém nákladu 500 výtisků za nekřesťanskou cenu 650, v subskripci 500 korun. (Tak se to dělá, když se zákaz prostě nahradí licoměrným „povýšením“ díla na vzácnou bibliofilii – a tím se znemožní jeho dosažitelnost většině čtenářů.) Čtenář sova pálená si přirozeně všimne, že dopis v edici s vročením 1951 zřejmě patří až do roku 1952, kdy už byl Slánský uvězněn. K mylnému zařazení do roku 1951 došlo asi proto, že Bezruč svůj dopis datoval jen „15/III“ a že na osud knížky Je nás šest si naříkal v dopise z podzimu 1950; editora prostě nenapadlo, že by se navracel k němu ještě v roce 1952, a ve zmínce o mírné, „italské“ zimě se mu zdálo potvrzení vročení 1951, to podle dopisu z 6. 2. 1951, kde Bezruč píše o tom, že „mírnou zimu přežil k svému úžasu bez skřipky“. Jenže po oba roky 1951 a 1952 byla zima mírná, k roku 1952 ji dokládá, a to i s epitetem „italská“ korespondenční lístek z 26. 5. 1952, naříkající si čtyřverším na studené jaro: „Kdy nás jaro polaská? / Chladné deště bez ustání. / Když je zima italská, / jde sibiřská vesna za ní.“ A k tomu P. B. připsal: „A zima byla letos italská!“

Jak by ne. Jaká slast pro čtenáře, když zjistí, že by mohl autorovi nebo editorovi poradit!

Petr Cetkovský patrně nedatoval dopis z března 1952 schválně mylně, aby dopřál čtenáři jistou trochu škodolibou radost. Ale vím já? Mohu na to přísahat? Spíše ne, zvlášť když si všímám, že datování jiného dopisu 4/11 1954 neodpovídá jeho textu a správně jde o 4/3. V Bezručově římské číslici III se první dvě II tak dotýkají, že se skutečně dají číst jako X.; jenže proč by Bezruč psal v listopadu 1954, že celý Kostelec byl „zamořen skřipkou“ v lednu, že „napřed lehla paní domácí, za 5 dní se postavila na nohy“, „potom asistentka domácnosti, vypadlo to též tak dobře“, a potom „starý ještěr, u něhož je to už hrozivé. Ležel šest neděl na divaně a kašlal do zdi. Včera vstal…“ (To by na tom divaně neležel šest, ale bezmála šestkrát šest neděl.)

Ale to jsou jen pihy na kráse. Nesnižují výpovědní hodnotu edice. Z hlediska významu objevné korespondence jsou nicotné. Errare humanum est, chybovat je lidské, a to se rýmuje s nečítankovým a edicí naléhavě připomínajícím lidstvím starého ještěra, který přesvědčen, že „náš život je předepsán a určen“, nedával se týrat torturou nemocničního vyšetřování: „Mám se tam ukázat v červenci, ale víte (…). Přijdu tam sice s cigarou zapálenou, ale pozdravím hodné felčary a zmizím.“

Hospodin ho měl rád. Básník se dožil ve své dobré míře devadesáti.