KAREL SÝS

Břetislavu Ditrychovi nečiní potíže vydat se k pramenům, konat výpravy do archivů, fotografovat na místě „činu“… Díky tomu vznikla jeho nová kniha V JINÉM SVĚTLE s podtitulem Příběhy, které možná neznáte (nakladatelství Pavel Ševčík – VEDUTA, Štíty 2017).

Obálka avizuje, o příběhy jakých osob autor pojednává: c. a k. vyzvědač Alfred Redl, zuřivý reportér E. E. Kisch, polozapomenutí sportovci Václav Vondřich a hrabě Kolowrat, český silák Gustav Frištenský a jeho choť Miroslava, generál M. R. Štefánik, sokolská dvojice Miroslav Tyrš a Klementina Hanušová, sochař Bohumil Kafka, malíř Václav Brožík, herečka Blanka Waleská, otec Laterny magiky Alfréd Radok… Abych řekl pravdu, plánoval jsem přečíst si jen jednu – závěrečnou kapitolu, věnovanou Kamilu Lhotákovi. Naštěstí jsem se začetl a jak napsal dávný básník – neodtrhl se více.

Příběhy! Dnes má svůj příběh i pečivo, jak jsem zvěděl z vtíravého sloganu nejmenovaného pekařského závodu „Tvoříme příběh pečiva“. Ještě že nenapsali „story“!

Příběhy hrdinů této knihy – ač se narodili v různých dobách – mají společného jmenovatele: českou závist a neúctu k sportovním, uměleckým, vědeckým či politickým výkonům soupeře. Ano, soupeře, neboť v Čechách nevydrží na hřadu vedle sebe ani dvě slepice, natož kohouti!

Někdy je snad lepší neznat pozadí. V Ditrychově knize staré dobré Rakousko jako by vyšlo zpod ironického Haškova pera, Masaryk a Beneš najednou vypadají jinak než na známkách, první republika ztrácí nimbus všeobjímající demokracie, házení klacků pod nohy a mydlení schodů se jeví oblíbenou zábavou Čechů… Jenže to vše patří k životu a popisované osobnosti si dovedly poradit, byť za vysokou a často nejvyšší cenu.

Česká kultura ztratila Alfréda Radoka, ale Švédové jeho emigrací nic nezískali. (Blance Waleské píše z Göteborgu: „Zdejší kulturní prostředí se dá srovnat asi tak s časem našeho Tyla.“) Bohumil Kafka zápasil s českými i slovenskými blby o svého bronzového Štefánika i Žižku, aby se jejich zhmotnění nedožil.

Kamil Lhoták je ovšem podán nejlépe, neboť Ditrych objevil v kterémsi archivu malířovu korespondenci s nejmenovanou ctitelkou, dopisy plné typického lhotákovského humoru, ale i vyznání, jaké se obyčejně na veřejnost nedostane.

Abych tedy nekončil pesimisticky, vybírám pro čtenáře, jemuž ostatně radím, aby si pro knihu běžel do nejbližšího knihkupectví, několik momentů tak lidských, šťavnatých a řekl bych přímo kádrových. S jejich pomocí se totiž aspoň na chvíli vetřeme do soukromí géniů, o nichž nás škola a životopisci přesvědčují, že snad ani nejedli, natož snědené vylučovali.

Mne aspoň zaujala korespondence malíře Brožíka, koncesovaného autora výjevů z českého dávnověku, s jeho pražským tajemníkem nebo snad lepším sluhou Antonínem Kadeřábkem. Dopisem datovaným v Paříži 25. září 1894 přikazuje: „Čekejte na mne buď s ručním vozýkem anebo lépe bude s drožkou na nádraží. Připravte něco k jídlu buď šunku anebo smíšeninu rozmanitých uzenin a trochu chleba a vína neb piva. Ovšem že pouze studené poněvadž teplé není možné dostati v tak pozdní hodině…“

Že by se řezníci a uzenáři nad Sekvanou nechávali zahanbit?

Z „města světla“ totiž pravidelně docházely pokyny tohoto typu: „Koroptve přišli včera v pořádku. Hleďte v Praze kdybyste mohl dostati tetřeva… Příští týden budete moci zaslati dva košíky po pěti kilo buď po dvou bažantech anebo dodati do váhy pěti kilo nějakou koroptev nebo zajíce…“

Povšimněte si, prosím, nejen Mistrova poněkud vachrlatého pravopisu, ale zejména dokonalého fungování tehdejší pošty a tehdejší dráhy!

Gastronomická anabáze pokračuje: „Koroptve, které zaslal posledně váš obchodník z Uhelného trhu byly střílené a mizerné jakosti, staré a tvrdé jako řemen… Ony dva uzené jazyky od Bergra jsme nedostali. Snad jste je neposlal? Pakli ne tedy je zašlete.“

Sice si posteskne, že jeho obraz Bakchnatka nelze v Paříži stálému americkému zákazníkovi nabídnout: „Pro Ameriku je moc dekoltovaná“, aby pokračoval: „Buďte tak laskav a zašlete mi dvě selátka, která koupíte na Uhelném trhu vedle traktéra Vaňhy aneb u Vaňhy samého a ten samý mne je zašle sem do Paříže.“

A později: „Odjedu z Paříže v neděli 20. a přijedu v pondělí večer o osmé hodině Františkovou dráhou do Prahy. Čekejte mne na dráze a přichystejte večeři.“

7. listopadu 1900 opět žádá: „Přichystejte trochu šunky a Bílinskou vodu, nesmím jíst jiné uzeniny. Kdybyste ale dostal trochu studeného rostbífu bylo by mne milejší.“

V únoru 1901 tajemníkovi vzkazuje: „Peníze, jazyky a wurst jsme obdrželi a za wurst vzdáváme panu Cirklovi nejsrdečnější díky.“

Koncem února, to už je malíř velmi nemocný, úkoluje paní Brožíková Kadeřábka, aby opatřil od Cirkla dva uzené jazyky. „A napište, jak dlouho a na jaký způsob se vaří!“

15. dubna 1901 Brožík v Paříži zemřel. Korespondence však neustává. Prvního máje vdova Hermína Kadeřábkovým prostřednictvím objednává další dvě šunky od pana Cirkla.

Leč dosti šunek, jazyků a buřtů. Nechme promluvit Kamila Lhotáka. V dopise ctitelce cituje svoji životní lásku jednorukou Manku: „Kdybych měla druhou ruku, nevěděla bych, co s ní.“

Lze si představit větší vítězství nad osudem?

Objevuje jí milované místo z Filosofických listů Ladislava Klímy: „Sladkost odpoledního slunce spí na krajině.“ To je přece prazáklad Lhotákových obrazů!

Hodnotí souputníky: „I obraz Žně v JZD by mohl být dobrý, kdyby to malíř myslel upřímně. Jenže takového jsem ještě neviděl a už asi neuvidím. Všichni, kteří to malují, jsou obyčejní vyžírkové, kteří by zítra malovali třeba hold tureckému sultánovi. Jednou malují abstrakce, pak Staliny a zítra nevím co.“ Píše se září 1957.

A cituje radu J. V. Sládka Jaroslavu Vrchlickému: „Pište vždy jen to, co jest pravdou v duši Vaší a krása dostaví se sama.“

Řiďme se jí i my!