JAN POMYKACZ

Před časem jsem se rozhodl, že napíšu knihu.

Rozhodnutí napsat knihu s názvem Kniha skončilo na patnácti stránkách a asi po roce jsem napsal pár esejí, dostal jsem za ně cenu v literární soutěži – milé, moc milé.

Naposledy jsem psal rozhovor dvou maminek toxikomanek a o tom jak si užívají svůj život. Holky o kterých jsem psal, jsou reálné, žijí si svůj život, mají své drobné radosti, starosti, mají děti a jsou z nich úžasné maminky a manželky, nefetujou, prošly si peklem. Holky mám vás moc rád…

Včera jsem byl na služební cestě v Brně.

Bylo to školení našeho dodavatele nemocničního software o preskripci e-receptů a o výdejích e-receptů v lékárně. Jsouce plni dojmů – byl jsem tam s mojí kamarádkou – jsme na zpáteční cestu nastoupili do vlaku a… vůbec jsme si nevšimli, že nastupujeme do vagonu s označením Tiché oddělení.

Vlak se rozjel a my, plní dojmů, jsme si povídali o e-receptech, pak o vaření a pečení, o zavařování a o tržnici, kam rádi chodíme každou sobotu… prostě normální kecání.

Až jsme do dostali k tomu, jak chutnají ústřice, jak mám s mojí kamarádkou rituál, že nejdříve obejdeme v tržnici stánky a pak si po ránu dáme ústřici a že už si několik let slibujeme, že si sebou vezmeme sebou malé vychlazené šampaňské… a když jsme se dostali k tomu, kdy jsem ochutnal nejlepší ústřice (celkem nedávno – kamarád se stěhoval z Česka a pozval nás na „poslední večeři“ do restaurace na Míráku – vyhlášené a velice drahé) se vedle nás objevila slečna (seděla zády k nám), která nás upozornila, že sedíme v tichém oddílu a že jí rušíme, že se bavíme moc nahlas. Omluvili jsme se a pokračovali v debatě šeptem. Tento poznatek byl pro vás naprosto nový, ale když tiché oddělení, tak ticho, vše šeptem.

Rozhlídl jsem okolo sebe a osmdesát procent lidí mělo v uších sluchátka a puštěné své PC, slečna ze Slovenska, co seděla vedle, koukala na film Dítě Brigite Jonesové. Přede mou seděly tři paní a ty si povídaly, jak jsou nadšeny z nákupu v Brně. Tu se zvedla slečna – paní – budeme jí říkat Poučitelka (asi manažerka v zahraniční formě, cca 35let, trochu oplácaná, draze oblečená do šedočerného outfitu, na nohách rudé balerínky a krvavě rudé desénové = drahé brýle) co seděla asi čtyři sedadla přede mnou a upozornila dámy přede mnou, že jsou v tichém oddílu a že jsou hlučné. Stejně jako my se omluvily, že to nevěděly a pokračovaly v rozhovoru šeptem. Když tichý oddíl, tak ticho.

Asi po čtvrt hodině dotyčná Poučitelka se objevila u mé sedačky a oznámila mi, že šeptám moc nahlas a že to slyší až na své sedačce (připomínám asi čtyři sedačky přede mnou, tj. cca 5 metrů). Slečna Poučitelka byla tak precizní, neodklonitelná a urputná ve svém projevu, že zapomněla šeptat a mluvila nahlas. A tak jsem jí šeptem požádal, aby mne nenapadala, že šeptám a že to opravdu nemůže slyšet. Ona pořád to svoje, že jsem v tichém oddělení a že slyší, o čem si povídáme… A tak jsem ji nahlas požádal, aby si šla sednout na své místo a mlčela. Asi nečekala tuto odpověď a zůstala v předklonu, neschopná odpovědi. A tak jsem jí velice důrazně (mám docela zvučný hlas) požádal, aby odešla, sedla si na své místo a neobtěžovala. Ostatní cestující – jak jsem viděl, by mi nejraději zatleskali – ale nemohli, byli jsme v tichém oddělení. Poučitelka si tedy sedla na své místo. S kamarádkou jsme se šeptem zasmáli a popravdě nás to pobavilo. Nazval jsem jí šeptem hysterickou Poučitelkou, která by měla vyhledat co nejdříve psychiatra.

Asi po čtvrt hodině přišla do vlaku průvodčí – dlouhonohá, blonďatá a blankytně modrooká, a když přišla k Poučitelce, tak ta opět zapomněla, že je v tichém oddílu a začala se nahlas stěžovat a fňukat, že tamten velký vousatý pán nahlas mluví a že dokonce na ni křičí a že jí žádá o zjednání nápravy.

Fňuky fňuk, slzavé údolí.

A tak jsem se prostě a jednoduše zvedl, zeptal jsem se, jestli mohu mluvit nahlas a vysvětlil, že jsem si vědom, že jsme všichni v tichém oddílu a že jediný, kdo mluví, je slečna Poučitelka. Když pak slečna průvodčí si přišla zkontrolovat můj lístek, tak jsme se tomu spolu zasmáli; paní průvodčí nám vysvětlila, že ve vlaku jsou vagony s tichým oddělením a kamarádsky nám poradila, ať se příště vyhýbáme vagonu číslo 23 – cituji: „ Jezdí v něm divní lidé!“

Po příjezdu do Prahy jsem si šel zakoupit lístek na dnes za maminkou do Třince a rovnou jsem požádal, že nechci lístek do Tichého oddělení – slečna na přepážce se začala smát a povídá:

„Chápu, v tomto vagonu jezdí divní lidé – patří do blázince!“

Toto zamyšlení píšu ve vlaku směr Třinec, vagon je „normální“, vedle se už vystřídala jedna babička, co jela na svatbu vnučky do Pardubic, pak přistoupil pán, co jel do Olomouce za milenkou (celou dobu vrkali po telefonu a domlouvali si, jak budou laškovat, a teď dojíždíme do Studénky a jedna slečna – krásná pihatá zrzka si čte, vedle blondýnka koulí blankytnýma očima a poslouchá muziku ve sluchátkách – ty jsou naproti, a ta vedle – platinová blondýna – mi kouká přes rameno a čte si, co píšu.

Svět je hlučný, krásný a barevný a růžový, platinový!

Poučitelka to nepochopí, ta půjde ve finále k psychiatrovi, bude mít depky, že je tlustá, že ji nikdo nechce a že je sama, a bude to překrývat arogancí a povýšeností a bude zobat prášky a docházet na psychoterapie, skupiny a další… a jednoho dne stejně jako my všichni umře. Ale my život prožili a ona přetrpěla. Je mi jí líto, je to velice smutný příběh o slečně Poučitelce,

Zapomněl jsem, že ve vlaku už jsem viděl jeden a půl dílu Angeliky a zrovna poslouchám – dost nahlas, ale do sluchátek – Euphrates dreams z filmu Sex And The City.

P. S. Jeden nápad – když teď již několik let hovoříme o reformě psychiatrie – jedna prosba:

Nedělejme prosím jako České drány Tiché oddělení – nedělejme z klientů psychiatrie „nadlidi“, ale naučme je se svoji nemoci žít!