VLADISLAVA ŠTORKOVÁ

Kdo určuje pravidla toho, kdo jsme? Kdo byl ten první, kdo vyřkl, že temnota je špatná? A proč zrovna slovo temnota? Kdo tvrdí, že černá je barva smutku? Kdo má právo tohle tvrdit?

Tma. Černočerná tma. Ticho všude kolem. Bije do uší. Srdce splašeně bubnuje o hrudní koš. Nikde kolem žádné světlo. A proto žádná naděje? I světlo může ublížit!

Tma neznamená konec. Zima neznamená, že už nikdy nepřijde jaro. Černá není barva hrůzy a strachu. Je to barva jako každá jiná. Nemůžeme do konce existence lidství tvrdit, že je špatná. To, že si oblékneme černou sukni a ve stejné barvě i tričko neznamená hned, že jsme v depresi.

Každá barva může ublížit. Každá v sobě může nést stopy po tragédii. Po nenávisti, nelásce… opovržení.

Co když stěna, o kterou jste byla opřená během toho, co vás ten zmetek znásilňoval, je bílá? Pro vás najednou bude tohle barva strachu. Bílá nemůže symbolizovat čistotu, když se stalo něco takového. Když se z vás stal jen nástroj chtíče člověka, který lhal. Který tajil. A který zničil poslední křehkou stěnu mezi touhou žít a nebýt. Byly tu pak další pokoje. Další ponížení. Další špinění vlastní duše jen proto… že v tu chvíli už na ničem nezáleželo. Proč by taky mělo? Na těle, které je celý život jen používáno. Které zneužije každý…

Nemůžete soudit člověka podle barev. Nemůžete se podívat do očí a dát na první dojem… Nemůžete soudit jen podle toho, jak mluví… jak se chová. Protože nevíte, co se děje uvnitř, čím si ten člověk prošel.

Tolik lidí odsuzuje druhé jen kvůli tomu, že prostě můžou! Že jim to ti druzí dovolí! A oni jim to dovolí, protože se jich nikdo nezastane. A pak… Pak nadejde chvíle, kdy svět opravdu vybledne. Kdy se stane jen místem, ve kterém se těm odsuzovaným žít nechce.

***

Možná kdysi brala svět jako možnost, jako příležitost ukázat, že ona za něco stojí. Jenže možnosti brzy došly… Svět se stal prachem cesty v temném lese. Možná se vydala špatnou cestou. A světlo na konci tunelu, dávající poslední jiskru naděje, už dávno vyhaslo…

Bílá je barvou prohry.

Červená je barva krve, která tolikrát stékala z ran na jejím těle.

Zelená už dávno není barvou naděje, ale jsou to mokřady, ve kterých se brodí.

Modrá měla uklidnit, ale přináší strach z dalšího rána plného bolesti.

Růžová přináší hrůzu. Je to barva panenky, kterou měla u sebe jako malá holčička, odložená v kůlně…

Žlutá není barva našeho slunce. Ale barva ponížení. Které si člověk nese v sobě. A které nezmizí.

A černá? Černá je barva temnoty… Barva nocí, kdy je sama: jen ona a její myšlenky. Kdy se cítí v bezpečí. Barva půlnoci, kdy na nebi září nejjasnější hvězdy. Je to barva vesmíru, do kterého v myšlenkách často uniká. Barva nekonečnosti. Protože nejbezpečněji je v černočerné tmě, v níž nikdo nevidí ji a ve které ona nevidí nikoho jiného. Zahalena temnotou je obestřena tichem. A ví… že jí nikdo neublíží.

Samotná tma neublíží nikdy. To lidé. Jen a pouze oni. Být člověkem, je to nejtěžší břímě tohohle světa.

Nemůžeme soudit temnotu. Nemůžeme soudit lidi, kteří nechtějí žít. Protože… nikdo neví, co je na druhé straně.

Jsme lidé, žijící na téhle planetě… Ale přece jen – žijící? To už dávno ne.

Je to uspěchaná doba. Každý se žene za něčím, co stejně získat nejde. Chodíme do práce, abychom zaplatili dluhy společnosti. Potkáváme lidi, které nenávidíme, ale snášíme je, protože musíme. Má to být poučení. Má nám to něco dát. Ale nikdo nevidí to, co je skutečně za tímhle vším. Ta bolest z nepochopení. A co nám skutečně dává? Jen další zářez na duši.

Jak se pak lidé můžou divit, že člověk sáhne po žiletce? Že bolest se stane závislostí? Že jen tak můžeme cítit, že skutečně a nefalšovaně žijeme?

Jak moc jí ten pocit chybí! Jak moc se stal součástí jejího života… Ta euforie se nedá popsat… Ale stačí jen vzpomínka na ni, a úsměv přijde sám. Pocit štěstí, který prodchne celou existenci. Rudá mlha a černá tma…

Kde je svět, ve který kdysi věřila?

Kde jsou sny?

Kde je…

Barvy… Barvy jsou všude kolem. Jen… se míhají…