VĚRA BERANOVÁ

Nebudu zakrývat, že když jsem byla pověřena předsednictvem Unie českých spisovatelů uvést naši dnešní debatu na téma 100 let československé, či spíše české kultury, že jsem poněkud znejistěla. Uvědomila jsem si nutnou omezenost svého vystoupení. Vždyť v podstatě mohu podat jen určitou dílčí výseč z bezbřehé problematiky. Prosím tedy, aby těchto následujících několik vět přijalo jako podnět k diskusi, která se pak v plné míře odrazí na stránkách LUKu.

Úvodem nemohu opomenout jistá notoricky známá východiska, týkající se kultury a jejího významu, která však právě dnes nabývají na nesmírné aktuálnosti. Tak například stále více si uvědomujeme prostou tezi: „Chcete-li zničit národ, odřízněte jej od jeho kořenů, od jeho kultury.“ Možná ještě naléhavěji zní slova Mirko Nováka: „…je nutné dbát o to, aby tvář lidskosti, kterou dřív nebo později každá národní generace před světem odkryje, nebyla jen trapnou grimasou, nebo dokonce hanebným šklebem.“

V této souvislosti, v rámci našeho dnešního setkání, nás musí napadnout vlastní smysl a důvod našeho vzpomínání.

100 let, je to málo nebo moc? Oslavujeme stát, který vlastně neexistuje již 25 let, odhlédneme-li od období Protektorátu a Slovenského štátu. Když to tedy sečteme, oslavujeme v podstatě 70 let Československa. Naštěstí s kulturou a uměním je to poněkud jinak, ty nejsou tak pevně svázány s hranicemi a představami dočasných politických veličin.

Chtěla bych upozornit na jeden z problémů, s kterým zápasí každý pamětník. Jeho pohled, a tedy i ten náš, může mít na prožité děje, a tedy i děje kulturní, různý pohled a různé hodnocení. Na jedné straně to může být idealizace všeho toho prožitého, zažitého, či naopak negace, popírání všeho toho co bylo.

Dovolte mi, abych ze svého zorného úhlu uvedla několik možných pohledů na kulturu a umění našeho posledního století. Samozřejmě s vědomím dalších možností přístupu a výkladu.

Za jisté kritérium pro pochopení kulturního vývoje můžeme považovat výběr osobností, které podstatně zasáhly do našeho století. Je to právě dnes velmi aktuální téma. Vždyť víme, kolik osobností kulturního a uměleckého života je vědomě zasouváno do zapomnění. Dokonce na některé se přímo organizují hony. V této souvislosti by právě členové UČS mohli podat neradostná svědectví. Tady svou podstatnou úlohu sehrávají média, ale například i učební programy různých typů škol. LUK se snaží ve své dramaturgii na tyto osobnosti nezapomenout ve svých článcích nazvaných Osobnosti, na které by se nemělo zapomenout.

Dalším nesporným kritériem je hledisko hodnotové, axiologické, které je také jedním z pohledů na kulturu a umění. Musím zde připomenout proměnlivost žebříčku hodnot v jednotlivých časových úsecích a také připomenout problém tzv. nadčasového hodnocení. Problém trvalých hodnot. Toto hledisko, i když se často nejedná o hodnocení v pravém slova smyslu umělecké či estetické, je v naší současnosti velmi aktuální. Vzpomeňme jen různé soutěže zaštítěné oficiální, tzv. odbornou porotou: Filmový festival Karlovy Vary, literární soutěže, nespočet pop soutěží, Super star, i divadelních, jako prestižní Thálie, designérské soutěže, ale také například hodnocení laické, tak vehementně podporované médii. Už ani nemluvě o různých soutěžích krásy, kde estetično sehrává jistou, i když poněkud posunutou roli.

Dalším možným zamyšlením, které nám má být nápomocné k pochopení kulturního a uměleckého vývoje, je vztah k vývoji společenskému. To je jistě platforma pro celou řadu otázek kulturní politiky. Jak problematika společenská-politická zasahuje do kultury a umění. V jakých společenských obdobích se kultuře daří a kdy ne. S tím samozřejmě souvisí i možné otázky, týkající se svébytnosti kultury a umění v dané době.

Svůj význam v našich úvahách sehrává i hledisko ekonomické, kde určující je ekonomický zisk, tedy kde hodnoty umělecké, estetické jsou naprosto podřadné. Tento jev je charakteristický pro celkovou hodnotovou pokleslost společnosti, konkrétně pro naši současnost.

Svou roli hraje i hledisko filozoficko-estetických konceptů, které se projevuje nejen v teorii, ale i v konkrétní umělecké praxi. Tedy nejsou to jen akademické otázky. Jako příklad bychom mohli uvést v našem prostředí: vlivy pozitivismu, strukturalismu, fenomenologie, neopozitivismu, existencialismu, specifické místo zde zaujímá marxismus a jeho interpretace v různých společensko-politických situacích v podstatě celého století. V této souvislosti se zvlášť nabízí podrobnější analýza 60. let, a to nejen v teoretické oblasti, ale také v konkrétní umělecké tvorbě.

Pro pochopení kulturního vývoje jsou to také otázky proměnlivosti formy. V našem století jistě nebudeme uvažovat o slozích, ale o stylech či konceptech. V našem prostředí se jich za posledních 100 let vystřídalo hodně, jako například impresionismus, secese, modernismus, socialistický realismus, postmoderna, neomoderna, informel, umění akce atd. Jistě se zde nabízí řada problémů přesahujících i čistě umělecko-historický zájem.

Za další kritérium, které nám napomáhá orientovat se ve vývoji naší kultury je její vztah ke kultuře zahraniční. Nabízí se aktuální problém česko-slovenský. Za podstatnější však můžeme dnes považovat jiné zahraniční vlivy, projevující se například jazykovými ataky, vliv americké kultury, absence evropských filmů. Omezení překladové literatury. Možnosti zahraniční prezentace naší kultury.

Jedno z nejčastějších kritérií, v podstatě dělení, které se tradičně využívá například ve školství, je hledisko, které dělí umění na jeho jednotlivé druhy, např. literaturu, výtvarné umění, hudbu a podobně. V současnosti a nedávné minulosti vznikala a vzniká řada nových uměleckých druhů a žánrů, například videoart, muzikál a podobně, kde tradiční dělení ztrácí svůj smysl. Jistě by stálo za úvahu upozornit na tuto situaci, která se týká všech uměleckých druhů a v jejich rámci i žánrů.

Nesmíme také opomenout hledisko rozdílnosti kulturního vývoje jednotlivých regionů, vztah regionu a centra, i s vědomím, že současnost tyto rozdíly smazává. Týká se to například proměny lidové kultury v průběhu posledního století, charakteru, podoby, významu současného folkloru. Například můžeme považovat za pokračování folklorního umění hudební soubory Čechomor, Javory, a další? Poskytla naše současnost náhradu za zaniklou ÚVU, či ÚLUV?

Svou úlohu v rámci základní orientace stoletého vývoje naší kultury sehrála i jednotlivá konkrétní umělecká díla, kulturní počiny, které vzbuzovaly a některé stále vzbuzují hlasitý společenský ohlas. Bylo by jich nespočet, vyberme tedy jen některé.

Zbourání Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí, listopad 1918. Dodnes chápaný jako stálý společensko-politický problém. V poslední době znovu aktualizovaný.

Debaty nad vlastnictvím a instalací Slovanské epopeje Alfonse Muchy.

Umělecká díla a kulturní akce proti nástupu fašismu, Karel a Josef Čapkové, Emil Filla, různá interpretace jejich tvorby v době vzniku, v 50. a 60. letech i v naší současnosti!

Proměny v interpretaci umění období Protektorátu. Aktuálním se toto téma stalo například po odvysílání televizního seriálu, který řešil filmovou tvorbu a jejich tvůrce v tomto období.

Léta 1945-1948 představují šíři názorového rozpětí. Jedná se o úvahy o smyslu kultury a umění, o jejich nasměrování, stále se opakuje: „Západ nebo východ.“ Problém, který se v posledním období stává nejen problémem kulturním, ale ve velké míře ekonomicko-politickým.

Duben roku 1948 představuje významnou událost, Sjezd národní kultury, kde vystoupení některých aktérů udalo směr dalšímu vývoji kultury a umění. Za pozornost zde jistě stojí referát Zdeňka Nejedlého na této konferenci a jeho seriosní interpretace.

Otázkou, která se řeší v různých obdobích a to již od 30. let, je socialistický realismus. Bohužel zde převládalo a stále převládá politické zadání, které nemá se seriosním vědeckým přístupem nic společného. Je nutné si uvědomit, že v rámci socialistického realismu vznikala díla kvalitní a stejně tak i nekvalitní. Je tedy potřeba analyzovat konkrétní díla, jak se to zcela přirozeně děje i u jiných uměleckých slohů či stylů. Samozřejmě ne všechna umělecká díla, která vznikla v určitém období, nesou pečeť ortodoxně deklarovaného směru.

Za jeden z nejvýznamnějších počinů v naší stoleté kulturní historii můžeme považovat Světovou výstavu v roce 1958 v Bruselu, která nám přinesla do té doby neskutečný mezinárodní úspěch. Ať již to byla volná tvorba, užité umění a zvláště výstavnictví. Tento úspěch se odrazil i na domácí umělecké a obecně kulturní scéně. Bohužel naše současnost na tyto jedinečné výsledky nedovede v plné míře navazovat, a to ani například v rámci cestovního ruchu.

Zvláštní kapitolou je kultura 60. let, kterou tvoří velká řada významných uměleckých počinů, jako například Semafor, Nová filmová vlna, vznik výtvarných skupin, široká platforma periodik zabývajících se kulturou a uměním, jedinečné výstavní projekty atp.

Pro 70. léta je typická centralizace uměleckého života, důraz je kladen na utilitární funkce obecně kulturní, jako například výstavba sídlišť, stavba kulturních domů. Jedná se především o kvantitativní přístup ke kulturním otázkám a problémům. Právě tato historická etapa by si jistě zasloužila seriosní analýzu, podnět k diskusi.

V 80. letech dochází především k formálnímu uvolnění a vzájemnému prolínání oficiálně podporované kultury s proudy hledajícími nové, či staronové trendy v umění. Bohatě je překládaná cizí odborná literatura i beletrie, na divadelních scénách jsou uváděna současná díla světového repertoáru.

90. léta byla plná očekávání nových, jak domácích, tak i zahraničních kulturních a uměleckých podnětů. Jistě se tato očekávání z hlediska kvantitativního splnila. Bohužel i s přílivem často méně kvalitních uměleckých počinů.

V našem stručném přehledu bychom jistě za konkrétní počin mohli považovat „růžový tank“, který jasně poukázal na proměny ve struktuře funkcí umění, uměleckého díla. Jedná se tedy v tomto případě, a v řadě dalších, o totální převaha politické demonstrace nad demonstrací či deklarací počinů uměleckých. Již tedy nejde o umělecká díla, i když se tak deklarují. S tím samozřejmě souvisí na první pohled jednoduchá otázka, která je však v podstatě tou nejzákladnější: „Co je vlastně umělecké dílo?“

Závěrem snad můžeme upozornit na naprosto aktuální „umělecký“ počin, divadelní představení divadla Husa na provázku nazvané „Naše násilí, vaše násilí“, které vzbuzuje prudké emoce a v podstatě se děje za přítomnosti policie. Tato inscenace dokumentuje, když to poněkud nadlehčíme, doslova sílu uměleckého díla, i když se vlastně ptáme, jedná-li se vůbec o umělecké dílo?

V úvodu jsme hovořili o složitosti našeho ohlédnutí za posledními sto lety. Vlastně v tom každém ohlédnutí musí být i naše současné chápání a hodnocení té doby, té kultury a toho umění. Nás by však mělo zajímat, jak náš rok 2018 konkrétně vzpomíná a vzpomene na toto výročí. Jsme vlastně v jeho polovině. Vzpomínky, oslavy se pomalu rozbíhají, jistě vyvrcholí k onomu významnému podzimnímu datu. Bude jistě zajímavé sledovat, kde všude se objeví toto téma, ale především jak, jakým způsobem bude interpretováno. Kdo bude bídák a kdo hrdina. Snad se dočkáme aspoň snahy o seriosní přístup, snahy pochopit dobu a s ní i umění, které kdy vznikalo.

Považujte toto vystoupení za možný vstup do diskuse, která jistě přinese řadu poznatků, nových pohledů na problematiku kultury ve všech jejich obdobích a ve všech jejich podobách.

(Předneseno na Valné hromadě Unie českých spisovatelů)