MILAN BLAHYNKA

„Neberte mě vážně ani tehdy, když říkám, abyste mě nebrali vážně, napsal před dávnými lety, kdy jsem byl ještě na houbách, do záhlaví své prvotiny jistý český klasik již celá desetiletí zcela zapomenutý, avšak já si dnes jeho slova, ježto mám pro něho slabost, dovoluji vypůjčit do této předmluvy. Snad by se na mne nerozhněval, kdyby ještě žil, jako že již dávno nežije.“

Takto si zamystifikoval a takto si ze sebe střílí Miroslav Stoniš v úvodu k románu Panna mého života, zatím žel jen rukopisnému. A třikrát žel: v té mystifikaci je hořká pravda, v médiích je „již celá desetiletí zcela zapomenutý“.

Ten citovaný „jistý český klasik“ není nikdo jiný než právě on, podle všech slovníků a příruček narozený 18. června osmičkového roku 1938. Na rozdíl od uvedeného tvrzení nejen stále žije, ale i píše a píše. „Co jsem ovdověl a žiji sám,“ řekl v rozhovoru pro regionální deník, „co mám dělat? Tahat se po hospodách? V tom jsem nenacházel nikdy žádné potěšení. Běhat za holkama? Prosím vás, v mém věku? Stal bych se trapným a některý můj kolega by o mně mohl napsat posměšný román. Zkrátka a dobře, nezbývá mi než psát, abych jakžtakž přečkal svůj život.“

„Přečkává ho“ nejlepším možným způsobem. Píše a píše. Dělá si legraci ze sebe, jednou si jeho vypravěč říká Květoslav Věnceslav Zlámal, jinde je to amatér hvězdář Jakub, ještě jindy jen strejdy (ne strejda, ale v bůhvíjaké zkolomenině strejdy), někdy prostě dědeček, jemuž propůjčil své kníry a svou lásku k (nejen svému) vnukovi a starost o rozvoj jeho rozumu a hlavně fantazie, zkrátka jeho osobnosti. A protože si umí mistrně utahovat především ze sebe, může se vždycky znovu vysmát pošetilosti a bláznovství včerejšího i dnešního světa, mýtů, lidiček, všeho a všech, co se tváří až smrtelně vážně, upřímně, velkodušně a příkladně vzorně, ačkoli skutečnost je často strašně jiná.

Rád beru básníky (včetně básníků prózy, jeviště, rozhlasu, televize, a to je Stonišův případ) za slovo, a jestli komu věřím, tak jen básníkům, a tak nemohu brát ani básníka (Píseň o tobě), autora literatury pro děti a pro mládež (Kamarád až do oblak), též „pro dívky i mladé ženy“ (Léto bez návratu), dramatika (množství her rozhlasových i divadelních) a hlavně podmanivého prozaika Stoniše vážně, ani když se nám snaží namluvit, že ho brát vážně nelze. Zato ho podle jeho přání beru sakramentsky vážně právě tam, kde se ve svých příbězích a postavách tváří nevážně a kde předstírá, rozený mystifikátor, že jde jen o hru svévolné fantazie, o rozmarné bájení, jenom o neškodné, protože přehnané provokace.

Ve všem tom je autor prvotiny Povídky pod polštář (1963. Našly skvostné pokračování ve zcela nedocenitelné knize Jen tak do větru, 2000), dvojice novel Srdce plné krve (1965) a další novely Vejít do tvých dveří (1967), románů Kotva se utrhla (1982), Léto bez návratu (1988), Ďábel Lucian Nero (1998), Paterek a pastýřka laní (2003, cena Knižního klubu), rozsáhlého memorománu Vdechoval jsem vůní potoka a nabíral svou milou do paměti (2013), „kratochvilného příběhu jedné bláznivé noci“ přímo svatojánské Rotschildovo šampaňské (1914), jinak „bláznivě milostného románu“ Vzhůru po okapové rouře (2015), trojice jedinečných románových apokryfů Nad propastmi lásky a zrady (2015), ale rovněž mnoha dosud nevydaných rukopisů.

V tom všem a v umění mystifikace a demystifikace je Stoniš patrně nejvěrnějším žákem a následovníkem svého Mistra z Filmové fakulty Akademie múzických umění, kde se vyučil dramaturgii. Milana Kunderu se kdekdo snaží napodobovat a lísá se k němu, ale nanejvýš ho jen imituje, Stoniš k němu náleží už tím, jak se nedává nikde vidět, jak se důsledně zdržuje všech netvůrčích aktivit, jak vůbec nechodí na schůze, většinou ani spisovatelů, jak se drží svého kopyta, totiž klávesnice, a jak si i díky tomu zachovává tvůrčí svobodu.

A v tom je také kámen úrazu, v tom je zakopaný pes, v tom je odpověď na otázku, proč se o jeho rukopisy nakladatelé nejen neperou, ale ani se neobtěžují si je pořádně přečíst i pochopit, proč hloupě přenechávají poznání jeho vysoké hodnoty až budoucnosti, která si Stoniše nakonec zcela určitě „objeví“. Za to si do jisté míry může autor sám. Zahnán svou noblesní plachou povahou a nechutí k zakládání výhodných přátelství (spíše kamarádšoftů) do soukromí, nechodí do žádných hospod a kaváren, natož literárních, kde by si svým šarmem, který mu nechybí, získal kumpány a sponzory, není v žádné redakci, kde by kolegům přihrával ediční příležitosti, a tím by mu zase oni opláceli přízeň a samozřejmě chápali, že je výborný autor, jakého nelze nevydávat, nepropagovat a neprosazovat. Nevtírá se do rozhlasu a do televize. Pošetile snad ještě věří, že dílo může zapůsobit samo, jen svou vysokou estetickou, etickou, jazykovou úrovní, vypravěčskou poutavostí, kritickou občanskou odvahou.

Každý ví a teoreticky sdílí poznání, že hodnota uměleckého díla je v tom, že odhaluje, co jiní ještě nevidí, případně ani nechtějí vidět; každý ví z dějin umění, že nejobjevnější díla, dnes obecně uznávaná a uctívaná, ve sporu s vkusem a taky zájmy současníků se prosazovala velmi obtížně, bouřlivě, a často spatřila světlo světa jen díky nakladateli, galeristovi, divadelnímu řediteli, který na ně vsadil; který do zpřístupnění a propagace nového díla neváhal investovat; který podstoupil nemalé riziko, že se mýlí a prodělá. Mnohem jednodušší je – a to je hrůza našich dnešních poměrů – sázet na jistotu, tj. vydávat, předkládat, cokoli bez rizika servírovat, prostě sázet na to, co u masy pohodlné konzumentské většiny zabere, co ji zaručeně pobaví a co nenutí k zamyšlení, k opouštění předsudků nebo i k pohledu do zrcadla, které nezkresluje.

A tak zatím čekají na odvážné nakladatele Stonišovy víc-než-detektivky Vražda u řeky (ta dokonce ve dvou verzích) a Vrahův stín, románové entertainmenty greenovské úrovně Pánubohu do oken aneb život a bláznivé skutky pošetilce hvězdáře Jakuba, jakož i mnohé jeho milostné karamboly a konfese Panna mého života, ale i pohádky Kníry i sžíravě satirické scifi Na dosah ruky a Pokus o letopočet po neandrtálcích, a to rozhodně nevím o všech.

Jako náruživý čtenář jeho nad každé očekávání poutavých čtivých příběhů jenom obtížně z něho páčím jeho rukopisy. Zapřísahám ho, aby je v roztrpčení z tuposti zpohodlnělých nakladatelů nezahazoval. Mít takové sumy, jaké se vyhazují na reklamu zboží bez reklamy neprodejného, zařídil bych, aby byl Stoniš týden co týden připomínán v rozhlase a v televizi, aby se podle jeho příběhů točily filmy, a právě tak jako dnes není, aby nebyl ke spatření na pultech a ve výlohách knihkupectví, jen s maličkým rozdílem důvodu: náklad by byl vždy hned rozebrán.

Neboť čtenářům, kdyby jim byl nabízen trhem a médii jen z polovičky tak masivně, jak je jím servírována hrstka umělecky na nejvýš průměrných konjunkturálních pisatelů, velice rychle by došlo, že Stoniš je autor k pohledání, autentický, hodnověrný, pravý, z dobrého pramene, jak praví o slově autentický pánové Váša-Trávníček ve svém Slovníku jazyka českého, a navíc také vrcholně zábavný jako slavné Rozmarné léto Vladislava Vančury, o jehož obecné přístupnosti, ba přitažlivosti kdekdo pochyboval, než Menzlovo věrné zfilmování dokázalo opak.

Kéž by někdo jako Menzel dostal do rukou a podobně přesně jako Rozmarné léto natočil Stonišovo rozmarné Rothschildovo šampaňské, pronikavé prozaické kritické dílo o poměrech i poloměrech v dnešní naší společnosti, která si sebe pochvaluje a snad by snesla ostře kritické dílo skvěle imunizované mistrnou mystifikací v podobě nevinné burlesky.

Společný jmenovatel nepřístojných a neuctivých nápadů, bláznivin, ztřeštěností v příbězích Vzhůru po okapové rouře, Pánubohu do oken, Panny mého života, ale také v apokryfech mýtů ze Starého zákona (Krásná nevěrnice Noéma) a starého Řecka (Devatero motliteb k Pallas Athéně a zvláště Zpěvný pták Homér) omér) Homédá se nazvat nabídkou zprávy hlubší, přesnější a pravdivější, než ji předkládají pověsti, mýty, dějepisci a včerejší i dnešní média.

Stonišovy provokativní absurdity, anachronismy a archaismy vedle žhavě aktuálních (samá áčka!, nic druhořadového) výrazů a sloganů z dnešního slangu (nejvíc v Pokusu o letopočtu po neandrtálcích) útočí na čtenářovu paměť, pozornost, na jeho smysl pro pravdu a právo, zkrátka provokují k přemýšlení. Jeho mystifikace mobilizují k ostražitosti nedat se napálit, jsou školou hlubšího poznání, a to školou hrou. O Stonišovi neplatí povzdech ze Suchého písničky „ale hrát si jako malí / to bohužel nesvedem.“

Stoniš píše a píše vždy tak svěže a nově, a přitom vždy po svém. V každé jeho vypravěčské inkarnaci se tak vnucuje důvodné podezření, že sestavovatele slovníků a pachatele příruček kdysi dávno dokonale oklamal, takže i jeho letošní osmdesátiny jsou pěkná mystifikace.