JIŘÍ JÍROVEC

Jdu poloprázdnou Vinohradskou směrem k Hradu. Média, vyčerpaná ze svatby jakéhosi prince s béčkovou herečkou, zaspala svým nezávislým spánkem. Nezajímá je, že český důchodce zrovna kráčí za vážným cílem. 

Podél ulice nejsou nataženy šňůry a nestojí za nimi zvědavci. Neozývá se „Už jde, to je on, je to jeden z nás a pohleďte, jde ke své vizážistce!“ 

Pravda, není úplně liduprázdno. V přilehlém parku dospávají únavu bezdomovci. Kdesi přečkali noc. Jsou na rumcajsovský vzhled zvyklí a o vizážistkách se jim teď nesní. 

Je jim ukradené, že se o půl hodiny později chystá další důchodcovský zázrak. Od vizážistky totiž půjdu ke své poradkyni přes výživu. Ano, mám takovou. I Čech si může žít jako nějaký Harry. 

Rozdíl mezi námi samozřejmě je. 

Jeho princovské veličenstvo dostává zaobalené rady, že tohle nesmí, aby nebylo tlusté, kdežto tohle naopak musí, aby postava sílila a hruď unesla budoucí příval medailí. 

Ke mně, jemuž nehrozí ani sebelehčí stužka od řádů, doléhají vlídně otevřená slova mé poradkyně. Od posledně jsem prý shodil a tak pro mě má cosi sladkého na zub. Bude se naoko zlobit, když odmítnu a dám přednost salámu, sýru a chlebu s máslem. 

Netuší, že trochu podvádím. Až si odbydu poradenské zástoje, stavím se u Vietnamce a koupím od něj toho největšího nanuka v čokoládě. 

Než roztaje, budu doma u své kočky. Je bůhvíjakého původu a bude mi tiše závidět, protože čokoládu nesmí. Budu tedy mít celou dobrotu jen pro sebe a užiji si s ní chvíli sladkého života.