EVA FRANTINOVÁ

Amos Oz je izraelským autorem mnoha knih povídek, románů, esejistických prací. Je nositelem Izraelské ceny za literaturu (1998) a také Ceny Franze Kafky. Spoluautorka, jeho dcera Fania Oz-Salzbergerová, je historička, přednáší na právnické fakultě Haifské univerzity. Oba společně napsali knihu esejů ŽIDÉ A SLOVA, kterou v překladu Lenky Bukovské a Mariany Fischer vydalo pražské nakladatelství Paseka (229 str.).

Kniha, která obsahuje čtyři eseje (Kontinuita, Nepřeslechnutelné ženy, V čase i mimo něj, Každý člověk má jméno aneb potřebují Židé judaismus?) se čte jedním dechem. Upoutá na první přečtení tak, že musíte začít zase znova.

Už v Předmluvě se dočtete: „Židovská národní a kulturní genealogie byla totiž odjakživa postavena na předávání slovního obsahu z generace na generaci. Víra samozřejmě hrála významnou úlohu, role textů však byla zásadnější. Podstatné je, že texty byly velice brzy k dispozici v psané podobě. A příznačné je, že od samého počátku v sobě nesly kontroverze. I ta nejryzejší židovská zbožnost je odjakživa prošpikovaná neúctou vůči autoritám. A židovská domýšlivost je i ve své vrcholné formě prodchnutá sebezpytováním, někdy ostře kritickým, jindy zábavným. “

Moje vlastní prateta jako dítě nesčíslněkrát utíkala přes les od jesenického rabína. „Pořád spal,“ vysvětlila mi později. Slovo jí bylo hrou, dovedla ho obracet – mnohdy ve svůj prospěch, dovedla ho vždycky „hodit tam kam patří“ – a vždycky s humorem.

„Moderní Židé pravděpodobně vykazují větší smysl pro humor než jejich starověcí předkové, alespoň máme-li se řídit psanými důkazy. Nicméně druhý z Praotců byl pojmenován Izák, ‚ten, který se bude smát‘, protože oba jeho rodiče se smáli božímu slibu, že Sára v pokročilém věku otěhotní. Jak jsme již zmínili, Sára a Bůh se při té příležitosti pustí do poměrně zábavné hádky: Sára však zapírala: ‚Nesmála jsem se‘, protože se bála. On však řekl: ‚Ale ano, smála ses.‘ Kolik náboženství začalo tím, že by Bůh takto slovíčkařil s Pramatkou?“ čteme v knize Židé a slovo.

A co humor v jidiš, která si utahuje sama ze sebe a „pozvedla židovský humor na uměleckou formu a Groucho Marx s Woodym Allenem z něj udělali celosvětovou obchodní značku?“

A co hádavost a chucpe – neuctivost? Strefuje se do rabínů i proroků, do Všemohoucího, králů, Židů i Nežidů…

A co strach? A co ženy – princezny? „Hebrejská gramatika je nechvalně proslulá svým šovinismem. Mužské tvary mají převahu a ty ženské se obvykle plouží za nimi a hekají pod tíhou přípony navíc. I kdyby se ve skupině o tisíci ženách vyskytl třeba jen jediný muž, bude mít množné číslo zájmena či slovesa tvar mužského rodu“.

A co školy? „Chana je pramatkou každé židovské matky, která kdy vedla svého tříletého, čerstvě ostříhaného syna do chederu neboli židovské školy. Všude, od Jemenu až po Litvu, platilo: dejte dítěti něco dobrého k snědku a pošlete ho učit abecedu. Nebo ještě lépe, pokud můžete, naučte ho základům doma.“

Moje už zmíněná prateta si ve škole – sedávala v zadní lavici – házela kukuřicí. Nebavilo ji učení o „těch králích“, ale uměla krásně vyšívat a měla krásné zdobné písmo. A jednou jsem viděla kousíček pod modrým nebem na Masadě písaře – psal brkem namočeným v inkoustu Tóru, očima neuhnul od papíru obklopen užaslými turisty, kteří si zaplatili lanovku, i těmi, kteří se sem doplazili pěšky. Beze slova a pro slovo.