BLANKA BAJČÍKOVÁ

Píšeme si

V poslední době sice už autostop vyšel poněkud z módy, ale nepřestala jsem tento způsob dopravy, zejména mezi Prahou a Humpolcem, často využívat. Protože stopuji nejčastěji na dálnici, nemají mě policajti rádi a v Mirošovicích už jsem dokonce „profláknutá“. Ani se nezmiňuji, kolik pokut mi uložili, ovšem kdybych to měla propočítat, pořád se ještě cestování stopem vyplatí.

Většinou po zaplacení pokuty uhnu z dálnice Dl, která je nejkratší cestou, směrem na Benešov a Tábor, potom na obchvatu odbočím na Chýnov a Pelhřimov. Odtud je to už do Humpolce blízko, dvakrát se mi povedlo dostat se tam přes Želiv.

Letošní 1. máj však byl pro mě dostatečné smůlovatý. Policisté mě vyzvali, abych k nim nastoupila (když měli mou občanku, nic jiného se dělat nedalo). Odvezli mě na odlehlé místo nedaleko Sázavy, kde jsem to vůbec neznala. Pětistovka pokuty jim nestačila, ale schválně mi zkomplikovali život. Z toho místa se na objízdnou trasu dostat nedalo, zbývala už zas jen ta dálnice. Naštěstí jsem stopla ochotného řidiče, který mě k dálnici svezl, a tam už jsem také stát nezůstala, ale určité zdržení tu bylo. Počasí bylo krásné, příznivý byl i odpolední čas, takže to zdržení nebylo příliš veliké.

Uznávám, že byli v právu, když mi uložili pokutu, stopovat na dálnici se skutečně nesmí. Ale neměli právo mě odvézt na neznámé místo, odkud bych se špatně dostávala do cíle. Údajně za tzv. totality odváželi policisté disidenty a odpůrce režimu někam na neznámé místo. Teď ale má být demokracie a policisté mají pomáhat a chránit. V čem je tedy rozdíl proti „totalitě“?