VÁCLAV HONS
Osmdesátka
nevěděl jsem
že život bude
tak krátký
k čemu slavnost
k čemu
vystřelené zátky
přijíždí
nečekaný kočí
černý vůz
a všechno končí
vždyť ani nevím
kdo mi
tak rychle
zatlačí oči
nevěděl jsem
že život bude
tak krátký
ještě aspoň
dva tři
nešťastné pátky
ale ani to ne
doba je zlá
všechno jen
honem honem
jdu se obout
beru klobouk
ale rozhodnutí
už padlo
není to žádná
šmíra žádné
národní divadlo
kohout
už po třetí
jde mi v ústrety
slepice
jako by nic
popelí se
v podletí
zbývá poslední
slovo do věty
ale je jen holá
hola bože hola
nevěděl jsem
že život bude
tak krátký
víc bych se
připravil
vzal náhradní
zátky
ne ne
má vdova už
napouští
hřbitovní konev
Šička
zdá se
že se dopíchala
až tam
zbyla po ní
sada jehel
s velkým a malým
stehem
a růže stehen
Těch deset
deset dní
jen snít
a deset nocí
stále moci
je to těch
deset dní
stále třesou
letem světem
Přechodně
zdá se že v této zemi
je víc básníků
než pracujících
ve stavebnictví
jak podivuhodné
až na to
že v málokteré
metafoře
se dá alespoň
přechodně bydlet
Jeseň
všemi žilkami noci
prosakuje
vnitřek metafory ven
tak nevíš jestli
nekoupíš den jen
za zlámanou grešli
krematorní valčíček
nabídl ďáblíkům
sám velký pánbíček
to starý kocour
podzim přijíždí
pravidelně na číče
a nóbl orchestrion
je na beethovenovi
k tancovačce secvičen
tak třískni do bubnu
ať z toho života
úplně nezblbnu
Vlčí psycho
ano
je to náš klient
při operaci
trochu řval
ale nad účtem
už třetí noc vyje a vyje
tak jsme ho
nechali
navždy
k měsíci vyjet
Lístek odvanutý
vyklopen z úlitby
trochu ulítlý
živ jen z ozvěn
podoben prosbě
o malý
doušek snění
o zpožděné políbení
vím už ale jak
říci bohu
že naděje už není
To tango
jen pára nad hrncem
jen zasunout
tichounce
ale to už víš
že mě o sebe
opět připravíš
jen pára nad hrncem
vesmír bez bohů
a tango bez konce
Rozlučka
přeji vám holky
vše dobré
a nechte se
příště položit
jen básnickým
obrem
Tak pobudu
pozdě honit
bycha
když on už
honí tebe
budu nebudu
tak mít
aspoň k ruce
starého pobudu
nu co
tak pobudu
Váza
rád bych
viděl svůj
po mně popel
ale bůh mi
asi nevyhoví
pod nebeským
stolem
jak za živa
mě do kotníku
kope
Mlčiny
už žádné ne ne ne
nastává vyschlost
semene
co to znamená
že už ve své době
byl zapomenut
to smrťák
nám podstrkuje
narozeninové menu
že nedošel
ke jménu od navyklé
k navyklému
nomen omen
aspoň půlkoně
za to království
ani to ne
ale má doba
v konci mlčení
také ještě nenastala
ta malá na bále
se tenkrát
lesního rohu
hodně bála
do dálek přetržené
červené korále
pod oknem
přerývaně zpívali
nositelé
nobelových šlápot
těch žulových
jmen
kudy se plíží
čítankový kápo
na utajených
jatkách malá
prasátka čeká
nachový raport
tak lživé nebe
si toho anděla
ani nezaslouží
nevědoucí sluha
až příliš slouží
je to boží
řekl ten huberťák
od horkého zboží
básník
mezi zítřkem
a včerejškem
národu hloupě
beze slov zamlčen
ve slonové věži
po cizí abecedě
před sebou běžím
gramaticky ztrácím
vyplazené jazyky
sobotních bot
křičím čehý ale
jedem hot o překot
smečce růžových
dog už není
pomoci
stádo je bez ovcí
použité radio
hlásí střet velmocí
pouťové karkulky
vesele drží
vlčí smečku
za kulky
a co
babička anička
kde je ta
hanbatá ulička
pro nenarozené
ježíšky
hledají se útulky
pod čerstvě sbitými
kříži se čaj
o páté naposled
anglicky blíží
na via appia
našel se
kristův zabiják
není už potom
není ani pak
už žádné ne ne ne
už tma jde
chvatně za jménem
a den až příliš
v pointě mlčí
pod vyschlým
semenem
Kdákavé klepy
neviděli jsme se
tak dlouho
že jsem ani nevěděl
jestli ještě vidím
jestli je to ještě
země lidí
je to zvláštní pocit
bloudit
cizí nocí
kdosi zhasl
i poslední světýlko
paměti
svržený anděl
zpátky k nebi
asi nevzletí
je to peklo a v něm
malý velký
boží vztekloun
nic jsem nepil
nic už nešlo
slepit
byly slyšet
v té cizí tmě
jen kdákavé klepy
Starý lízin
v ohbí samoty
sedmiletí
já a ty
plavem
po vesnických
cestách
v růžových plátcích
jsem její
i matčin
boží tělo
čeká na celou
odbíjí až
kdesi v podyjí
bylo to její
ale už cizí
z pražské zvonice
slyšet paklíče
z počátku
trochu naklíčen
těžký zvon
zůstal osiřelý
napotom
ale kde je
stěhovavý
sedmihlásek
našich lásek
i ona čekala
že v deseti
přikázáních
k jiné zmizím
ta krize
středních výzev
osudových jizev
tu vizi
ach snad ještě
tu nepotřebnou
vizi
ale bez nářadí
jsem jen
starý lízin