MILAN BLAHYNKA
V klubu ARS první poloviny sedmdesátých let, v té olomoucké líhni talentů literárních, výtvarných, divadelních a hudebních, patřil Vladimír Puhač spolu s Janem Sulovským k básníkům z nejslibnějších. Sulovský úspěšně debutoval už roku 1972 v mladofrontovním sborníku Zelené světlušky, Puhač se mi – a vlastně nejen mně – jako básník ztratil z očí.
Bodoval sice v literárních soutěžích, jež jsem neporotoval, verše publikoval jen v samizdatech, které se mi nedostaly do rukou, a když absolvoval obor Literatura, divadlo a film na filozofii Palackého univerzity, nastoupil jako dramaturg do opavského Slezského divadla a započal jeho život vzestupů a pádů: musel na roční vojenskou službu, místo v divadle pak už nebylo, uchytil se na okresním národním výboru, kde měl po čtyři roky na starosti zájmovou uměleckou činnost i střelnice a kolotoče, pak pád vzhůru, šest let úspěšné dramaturgie opavské činohry a v srpnu 1989 jmenování šéfem činohry v olomouckém Divadle Oldřicha Stibora, listopad ho pak vynesl do křesla pověřeného ředitele divadla, z něhož byl roku 1993, jak píše (v dovětku ke sbírce Opuštěná plována, 2016) „odejit“. A živil se jako pomocný dělník, jako akvizitér Inform katalogu, agent s jazykovými kazetami, slevovými kartami a encyklopediemi i jako pojišťovací poradce, až skončil na úřadu práce a šťastnou velkou náhodou našel významné místo na Okresním úřadě; po jeho konci málem konec života, infarkt, lázně a úřednická židle na olomouckém magistrátu. „To už zbýval krůček do tenat poezie“ (dovětek v Opuštěné plovárně). A nadešla pravá chvíle „utrhnout zralý plod / a pro chvilkovou bolest / nezatratit jeho sladkost,“ řečeno verši z knihy Přestupný rok. Ale nepředbíhejme.
Byl jsem při tom, jak po několik let psal Puhač skladbu DĚDEČKOVA (POSLEDNÍ) CESTA (vydal ji ve spolupráci s nakladatelstvím Burian&Tichák, Olomouc 2014), příběh svého „tajemného dědy Andreje“, řadového bělogvardějce, který se nevydával za šlechtice a nepožíval výsad běženců, ale který zakotvil a zdomácněl na hanáckém venkově, kde po letech hledání našel „svůj nový domov z vepřovic“, a ač „jediný pravoslavný ve vsi“, sžil se přes odpor předekumenického faráře s ní; sousedé, lidé pracující stejně těžce jako on „ve všem dobrém a zlém / žili s Andrejem a on žil s nimi.“
Básníkovi bylo dopřáno prožít vedle dědy jen krátké rané dětství, silně ho zasáhl jeho pohřeb, pohřeb muže, který po celý život „stál rovně“ a který imponoval svou „peprnou moudrostí“. Dědečkova (poslední) cesta se stala „cestou mých počátků“, praví básník, cestou k jeho orientaci ve světě, kde to, „co bylo rubem, je dnes líc / a zítra naopak“, a dodejme, také cestou k poetice těžící z tajemství obyčejnosti, k neokázalému způsobu epické poezie. Do lektorského posudku jedné verze rukopisu jsem před lety o skladbě napsal (a nemám k tomu co dodávat), že „sugestivně evokuje proměny života na hanáckém venkově, v konfrontování osobního osudu a velkých dějin se však stává působivou básnickou výpovědí o velkosti tzv. malého člověka v porovnání s absurdní malostí tzv. velkých dějin.“¨
Jak Puhač spěl ke zralému plodu, jakým je Dědečkova (poslední) cesta, stranou literárního života celých desetiletí, dokládá objemná antologie Haná v poezii (2008), do níž její pořadatel Bohumír Kolář, soustavně a pozorně sledující poezii svého i Puhačova kraje, soustředil známé i zapadlé verše o Hané – a Puhače tam ještě nenajdeme. Není ani v předešlé Kolářově antologii Olomouc v české literatuře (2007). Kdyby se stal zázrak a došlo k reedici této cenné publikace, básně z Puhačovy další sbírky PŘESTUPNÝ ROK (opět vydal autor ve spolupráci s nakladatelstvím Burian&Tichák, Olomouc 2015) zabraly by v ní celé desítky stran a dominovaly by v ní.
Přestupný rok s podtitulem Melancholické procházky Olomoucí, formálně cyklus 12 rozměrných básní na měsíce s dodatkem čtyř básní … a pár dní představuje doposud nejcelistvější, ale též nejosobnější i nejhlubší básnickou výpověď o městě, jež se na rozdíl od Wolkerova Prostějova nebo Kainarova Přerova doposud mohlo chlubit učenci od Josefa Dobrovského přes Bedřicha Václavka po Oldřicha Králíka, Rudolfa Chadrabu a Jaromíra Dvořáka, také prozaiky a překladateli, ale z významnějších básníků jen několika, kteří jím jen prošli a dali se jím inspirovat.
Přestupný rok přestupuje především konvenci oslavné lyriky, andílci od Michala, jednoho z mnoha jedinečných chrámů tohoto města vojáků, studentů, kněží a nočňátek, „chytli od řeky rýmu / a kýchají do zpovědnic / a tehdy se rozezní nové zvony…“ – zatímco dole ze sousoší Nejsvětější trojice (ze seznamu památek UNESCO) je „jedno srdce tajně sejmuto a na svátek zamilovaných / vbito do dlažby: / ‚Polibte se / a proskočte kovovou obručí lásky,‘ / volá do mikrofonu cirkusový vyvolavač / na celé šapitó náměstí / a vybrané šelmy na povel skáčou, / neboť svatý Valentin / absolvoval vysokou drezúrskou“. Básník bere za kliku Národního domu, kde „voskem voněl každý kout“, když tam student Puhač chodil do tanečních mistra Kadlece (ve stavbě toho reprezentačního domu se zhmotnilo české úsilí o olomoucké národní obrození), a „je zavřeno! / Vím, že navždy“. Tu melancholická vzpomínka na nenávratné mládí trpce glosuje zlou polistopadovou degradaci centra olomouckého kulturního života postupně na second hand a svatyni peněz. Podobně „pod skalisky Výpadu“ (velkého parku pod hradbami arcibiskupského paláce a dvou fakult), kam se trojím schodištěm chodilo studovat i milovat, neujde Puhačovi značně zdevastované mauzoleum padlých za první světové války, které mělo smůlu, že to byli jihoslovanští vojáci a památník s nápisem Věrnost za věrnost, Ljubav za ljubav zřídila roku 1926 Česko-jugoslávská liga; dnes tam našli noclehárnu bezdomovci: „v předpokoji rozestláno. / ‚Osvoboditelé / nikdy nezapomeneme!‘ / Z velkých slov však mlha / / a vleklé mlčení / a do toho ticha / budík v předpokoji stále tiká.“
Ve dnech, kdy píšu tuto recenzi, přineslo Právo zprávu, že Zchátralé mauzoleum se dočká obnovy. Že by se město zastydělo i díky Puhačově sloce, když už přece země „krvavého psa Tita“ dávno není tabu a není snad už zavržení hodno ani připomínání slovanské tradice města slavného Slovanského gymnázia?
Puhačovy básnické objevy neznámých i domněle známých míst činí z Přestupného roku tvůrčí čin mimořádné naléhavosti, až mučivou konfrontaci minulosti a dneška, zábav a bídy města: „U kapličky v Nedvězí troubí halali, / v pevný pochodový tvar šikují se / pohrobci napoleonských střelců, / aby zas poznali svůj Slavkov /…/ A ztracenec toho klání / stojí s odranou duší, / zalezlou hluboko do límce / lidské důstojnosti, / před Galerií Mona Lisa, / kde Lhotákův svět / plný barev nostalgie, / a mlčky nabízí Nový prostor, / sám již odmocněn z mála. / V očích čtu jen porážku. // Unavený lunapark / projíždí Černou cestou na poslední štaci, /…/ pokladny k labutím a housenkové dráze / pro tuto sezonu zavřeny, / jen malý řetízkový kolotoč / nabízí dětem kurz létání…“ Motivem řetízkového kolotoče (objevil se už v předešlé knize) hlásí se Puhač ke svému guru, k básníku Řetízkového kolotoče, ke Karlu Vůjtkovi.
Obě Puhačovy knihy ilustroval Michal Puhač, patrně básníkův syn, ale výraz „ilustroval“ nesedí; působivé celostránkové černobílé, místy až lhotákovské obrazy, které přesahují někdy i na další stránku, rozhodly o formátu knihy, v níž by veršům stačil standardní rozměr básnických sbírek. Obě knihy jsou společná přesná působivá zpráva básníka a grafika o zašlé i dnešní Olomouci.