VÁCLAV PELCMAN

To si zřejmě mysleli i organizátoři akce Detektivní literatura z Institutu umění, kteří se pro svůj devětadvacátý pořad, v rámci cyklu Večery evropské kultury, zaměřili na toto téma. Kladou si předem otázku: „Nezabíjejí detektivky současnou literaturu?“ a ptají se: „Jak odhalit dobrý a obhájit špatný detektivní příběh?“ Dalším dotazem je, „zda mají nakladatelé pro svou posedlost detektivkami neprůstřelné alibi?“

Autor této recenze se již dlouho snaží hodnotit kvalitu detektivek, protože je jejich letitý čtenář. Čtení dobrých detektivek již podpořilo mnoho lidí z různých oborů, zejména těch, kteří si potřebují odpočinout od monotónní práce, zejména v duševní činnosti. Všichni samozřejmě touží po dobré detektivce, ale jak ji poznat? Nakladatelé, toužící po zisku, pochopitelně vynášejí své edice do nebe, aby své investice dostali (se ziskem) zpět.

Na první danou otázku může snad každý z čtenářů odpovědět stručně a lapidárně: Dobré ne, špatné ano. První polovina druhé otázky je také jednoduchá: je nutné příběh si přečíst (nebo zadat text nějakému správně nastavenému počítačovému programu). Co považuje za dobrý příběh, může říci jen čtenář, ale může se i mýlit (stejně jako recenzent). Druhá část druhé otázky je podivná. Proč obhajovat špatný příběh? Možná má spojitost s třetí otázkou, protože obhajovat špatný příběh může snad jen autor nebo vydavatel.

Detektivky jsou již dlouho součástí literatury, i když mnozí dobří autoři se dříve často schovávali za pseudonymy, protože se detektivka považovala za druhořadou tvorbu. I na detektivku platí ono známé tvrzení o hudbě: není důležitý žánr, ale jeho kvalita. Většina čtenářů detektivek jistě má svého oblíbeného autora a tedy vždy sáhne po jeho knize.

Je to snadné a platné pro díla prošlá sítem času. Je tady však skutečnost, že to, co se dalo psát a číst před dvaceti a více lety, někdy už možné není. Je tedy třeba psát nové detektivky a ti, kteří je chtějí číst, si musí nějak pomoci sami. Při výpůjčce z knihovny je to snadné. Nelíbivá se obratem vrátí. Před jejich koupí je třeba opatrnosti.

Kvalita je vždy relativní. Co se některému čtenáři líbí, jiný odsuzuje. Autoři proto horečně vytvářejí příběhy, do nichž se snaží vměstnat ode všeho něco, hlavně sex, exotické prostředí (to ubývá), brutální násilí, ušlechtilost a chytrost svých hrdinů (policistů, ale spíše soukromých detektivů), úchylky pachatelů nezákonných činů, rafinované laboratorní techniky a podobně. Psaní mají usnadněno (nejen oni) prostředky výpočetní techniky (tiskové editory, web a jiné zdroje informací). To však neznamená, že je snadné přijít s něčím novým. Proto se autoři zaměřují na lidskou činnost, která má dosud některá tajemství (lékařství, politika, okultní vědy, byznys). Hlavně se však soustřeďují na vytvoření zajímavé postavy hlavního mozku (detektiva).

Tak např. Gregg Olsen v detektivce Zrada (Fortuna, 2013, přeložila E. Kalábová) vnáší do klasického pátrání (náčelnice) také teorii telepatického přenosu informací mezi dvojčaty, která paralelně pátrají po vrazích. V detektivce Owena Laukkanena Zločinecký podnik (Knižní klub, 2014, přeložila D. Petrů) se objevuje nová příčina zločinnosti, a sice nezaměstnanost. Ti, co přišli o zaměstnání a zvykli si na určitý životní standard, si k němu nyní pomáhají zločiny (to se bude asi zločinnost hodně šířit!). Čeští autoři buď napodobují cizí autory až k nerozeznání (stačilo by si změnit jméno, ev. i příjmení). Tak např. František Niedl ve své detektivce Světla na pobřeží (MOBA, 2014) vytvořil hrdinu podle Jamese Bonda (tajemný Čech asi bude agentem CIA?), který oplývá znalostmi Hollywoodu, plachtění, má pevný charakter (i když, jak sám přiznává, je mnohonásobný vrah, pochopitelně z „donucení“) a jinými módními atributy supermanů (poněkud opožděný vzor). Nejmódnějším trendem našich autorů jsou detektivky z dávných dob. Např. Jan Bauer v detektivce Jihlavský zlý duch (MOBA, 2014) a v dalších podobných příbězích si vybral dobu vlády Václava IV. (se sympatickou trojicí vyšetřovatelů). To Antonín Češka se ponořil ještě hlouběji do českých dějin, do doby Velkomoravské říše (příchod Konstantina a Metoděje). Případ hrozníčkové náušnice (MOBA, 2013) nám představuje dvojici upovídaných pátračů, která je velmi úspěšná v odhalování starověkých zločinů (i v dalších dílech seriálu). Autoři tohoto typu detektivek jsou možná vedeni snahou osvětlovat a přibližovat dějinné události populární formou, ale příliš se nezatěžují zachycením rozdílného myšlení a hlavně výrazových prostředků oněch dob. Nikdo jistě nepožaduje, aby svá díla psali ve staročeštině, ale používat i výrazy vzniklé dokonce až na začátku 21. století je, mírně řečeno, přehnané. Stačí si přečíst nějaký historický záznam písařů (Staré letopisy české, SNKLHU, 1959) a pozná se, jak jednoduché výrazy užívali i tehdejší vzdělanci.

Nakonec jsem si nechal detektivku Ivy Procházkové Muž na dně ze seriálu Vraždy v kruhu (Paseka, 2014). Dílo se velmi rychle dostalo na televizní obrazovky. Jistě bych mohl věnovat recenzi podstatně více místa, ale detektivku nelze zase až příliš pitvat. Stačí uvést, že se jedná o poměrně zdařilý příběh ze současnosti. Autorka poněkud nesměle prosazuje do vyšetřovacích metod nejen obvyklé postupy, ale i vedle psychologie také něco jako vědeckou astrologii. Její vyšetřovatelé jsou podobní těm cizím se všemi atributy života a práce. Zde však již začíná ubývat invektiv na „totalitu“ (ale ještě se něco málo našlo). S uplývajícím časem se čtenáři zřejmě budou muset spokojit se zločiny současné společnosti a jejich pachatelů.

Nakladatelé nemají, podle mne, zájem na vydávání jen kvalitních knih, stejně jako další články ve výrobě literatury. Tiskárny, distribuce, prodejci a samozřejmě autoři se potřebují „uživit“. Větší odběratelé (veřejné knihovny) zajišťují trvalý odběr titulů podle osobních úvah (asi bez dohledu veřejných orgánů) a tak se byznys nezastaví. Když není kvalita, doplní se reklamou. Knihovny musí pro umístění záplavy nových tisků udělat místo. A je rozhodnuto. Vše staré, bez ohledu na kvalitu, je skartováno. Kapitalistická demokracie nemá žádné „páky“ na omezení braku. Ne že by žádná kvalitní díla nevznikala, ale v záplavě literatury se ztrácí.