IVO ODEHNAL
Šampion blahé paměti
Už delší čas to cítím:
Moje paměť je šampionem dlouhých tratí
Na krátkých prohrává
/vím co bylo ale nevím co je…/
Můj čas – nádeník života – rve se s hodinami – ale radostí nezpívá
Z mnoha důvodů je mu líto srdcí
jimž morda paměti cudně heká: Nezapomeň…
Je tři čtvrtě na smrt
Chovám se jako zraněná voda
I slunce pokašlává Prší…
Dávný pocit
Maminka dlaní převálcovala citron –
šťáva z rozkrojené půlky v mžiku zmizela
v tlačítku mých slin
/V rozšklebeném podpaždí
dodnes trčí teploměr horečky/
Staronová hmyzí pastva
Já tam byl taky –
Louky se kopyty dotýkaly štrychů trav
Byla to opravdová
hmyzí pastva
Lesem kvikl zajíc Větev chvilku postála v tichu
Mrak drze čněl
Pupek srovnán do hrany rakve
Soudky krav klouzaly po oleji z drcených užovek
Větry kočovaly v lískové seči
Sem tam výskla bylina –
zaleskla se ptačí podkůvka
Rybí kůstky města brnkaly na hrdlo údolí
a jetelový vzduch
nadnášel vůni včelího vína
My tenkrát žvýkali šťovík –
pili odvar z kopretin
a občas jsme si přihnuli krapet pampeliškové kořalky…
Kolářství Kamas
/verštat mého dědečka
kolářského mistra vyučeného ve Vídni/
Dřevo bylo všude
Fošny prkna desky štípy kmeny vůně…
Na dřevo se psalo blajštiftem
a mezi fošny a ruce byly vkládány nástroje
Z panenských klád povstávaly věci
které kolovaly zemí…
Uzlení
Život je na draka
Můj otec nejdříve zplodil syna –
potom teprve zasadil strom
Než k sadu stačil postavit dům –
zemřel na zauzlení střev
Život je skutečně na draka…
Zavážení
Už i moje zuby se ztěžka derou
vypečenou vodou
Dupu dávným strništěm v pískových botách
Syrové žebřiny dne
zalévá krvavé mléko
U dávné díže klímá babička – přišroubovaná k šamrli karbonovou briketou
Právě když nastává pohanská jízda stínů –
/a třetihorní uhlí začíná pelichat /
očekávám že se celý kopec zakulatí
a přivalí se k mým nohám…
Očekávám marně…
Žleb nenávisti
Mám to před očima:
Práh mezi synem a otcem zarostl krví
Hluk z hrdel vyšlehl do ticha
a změnil kopec v krhavý mrak
Hroty v prstech mnuly jedovatý chlad
Ve vyhřezlém hmoždíři jazyka
ztichlá letní rosa
varovně cvakala zuby
Z poskvrněných výstřiků zdivočelých slimáků
/jež pokrývá nemravný sliz/
není úniku…
Psi z bronzu – milí hafani
Nohy mám nad koleny napuštěny obavami
Plešatý plot je plný přítulné havětí
Humny natrženými nocí se poflakují hrobník s farářem
Na poli dozrává spokojená hlína
Máslové slunce prská na pánvi
a já šmátrám jazykem po dně lásky
Mám se jako starý pes
učit kouskům
nutných na cestě do nebes?
Roráty z drátů
Nad žaltářem dokmital motýl
Snopy zabalené do vlňáků modlí se k peci –
jako ke slunečnímu býku
Krk mi do dna svírá chlad
Moudrá vázanka
naštěstí škrtí prázdno prázdnem…
Usínání
K boudě večera /bývám/ přivázán krátkým provazem
jako pes
Nos dne připlácnut na okně
Tma zakňučí Občas štěkne Já štěknu také
Cinknou hádky Něco zarachotí
Kolem ztuhlé postele s hlasitým tikáním obíhá pokoj
Nakonec se držíme /mého/ pyžamového kabátku…
K ránu po věcech
To přece každý ví – i kostřavám tvrdnou klouby
Je to obvyklé u kadlubu plného tykadel
neboť ani oči nemají vždy ustláno na růžích
Pod měsíční pelestí neodbytná rakev s nočními květy
Už vím proč jemně rozhoupaná kůže ve mně vyvolává smutek
Z halenky země pod koňským brodem
k ránu a bosa
malinká prsa vystrkuje rosa…
Znám ten nehybný popěvek
Naše tenké řeči táhnou řekou roků
Řeky se vlekou – někdy jen tak tekou
Často křepčí
Ať tak či tak
čas z křečí řečí nikoho nevyléčí…
Příběh ticha
I ticho je někdy unavené z ticha
na prkenném loži odpočívá
pospává
a lehounce dýchá
V chladné márnici tichu nohy studí
Lomozem světa
tlukotem hluku /zdá se/
ticho se rádo vzbudí…