IVO ODEHNAL

Šampion blahé paměti

Už delší čas to cítím:

Moje paměť je šampionem dlouhých tratí

Na krátkých prohrává

/vím co bylo ale nevím co je…/

 

Můj čas – nádeník života – rve se s hodinami – ale radostí nezpívá

 

Z mnoha důvodů je mu líto srdcí

jimž morda paměti cudně heká: Nezapomeň…

 

Je tři čtvrtě na smrt

 

Chovám se jako zraněná voda

 

I slunce pokašlává Prší…

 

Dávný pocit

Maminka dlaní převálcovala citron –

 

šťáva z rozkrojené půlky v mžiku zmizela

v tlačítku mých slin

 

/V rozšklebeném podpaždí

dodnes trčí teploměr horečky/

 

Staronová hmyzí pastva

Já tam byl taky –

 

Louky se kopyty dotýkaly štrychů trav

 

Byla to opravdová

hmyzí pastva

 

Lesem kvikl zajíc Větev chvilku postála v tichu

Mrak drze čněl

Pupek srovnán do hrany rakve

 

Soudky krav klouzaly po oleji z drcených užovek

Větry kočovaly v lískové seči

Sem tam výskla bylina –

zaleskla se ptačí podkůvka

 

Rybí kůstky města brnkaly na hrdlo údolí

a jetelový vzduch

nadnášel vůni včelího vína

 

My tenkrát žvýkali šťovík –

pili odvar z kopretin

 

a občas jsme si přihnuli krapet pampeliškové kořalky…

 

Kolářství Kamas

/verštat mého dědečka

kolářského mistra vyučeného ve Vídni/

 

Dřevo bylo všude

 

Fošny prkna desky štípy kmeny vůně…

 

Na dřevo se psalo blajštiftem

a mezi fošny a ruce byly vkládány nástroje

 

Z panenských klád povstávaly věci

které kolovaly zemí…

 

Uzlení

Život je na draka

 

Můj otec nejdříve zplodil syna –

potom teprve zasadil strom

 

Než k sadu stačil postavit dům –

zemřel na zauzlení střev

 

Život je skutečně na draka…

 

Zavážení

Už i moje zuby se ztěžka derou

vypečenou vodou

 

Dupu dávným strništěm v pískových botách

 

Syrové žebřiny dne

zalévá krvavé mléko

 

U dávné díže klímá babička – přišroubovaná k šamrli karbonovou briketou

 

Právě když nastává pohanská jízda stínů –

/a třetihorní uhlí začíná pelichat /

 

očekávám že se celý kopec zakulatí

a přivalí se k mým nohám…

 

Očekávám marně…

 

Žleb nenávisti

Mám to před očima:

Práh mezi synem a otcem zarostl krví

 

Hluk z hrdel vyšlehl do ticha

a změnil kopec v krhavý mrak

 

Hroty v prstech mnuly jedovatý chlad

 

Ve vyhřezlém hmoždíři jazyka

ztichlá letní rosa

varovně cvakala zuby

 

Z poskvrněných výstřiků zdivočelých slimáků

/jež pokrývá nemravný sliz/

není úniku…

 

Psi z bronzu – milí hafani

Nohy mám nad koleny napuštěny obavami

Plešatý plot je plný přítulné havětí

 

Humny natrženými nocí se poflakují hrobník s farářem

 

Na poli dozrává spokojená hlína

 

Máslové slunce prská na pánvi

a já šmátrám jazykem po dně lásky

 

Mám se jako starý pes

učit kouskům

nutných na cestě do nebes?

 

Roráty z drátů

Nad žaltářem dokmital motýl

 

Snopy zabalené do vlňáků modlí se k peci –

jako ke slunečnímu býku

 

Krk mi do dna svírá chlad

 

Moudrá vázanka

naštěstí škrtí prázdno prázdnem…

 

Usínání

K boudě večera /bývám/ přivázán krátkým provazem

jako pes

 

Nos dne připlácnut na okně

 

Tma zakňučí Občas štěkne Já štěknu také

Cinknou hádky Něco zarachotí

 

Kolem ztuhlé postele s hlasitým tikáním obíhá pokoj

 

Nakonec se držíme /mého/ pyžamového kabátku…

 

K ránu po věcech

To přece každý ví – i kostřavám tvrdnou klouby

 

Je to obvyklé u kadlubu plného tykadel

neboť ani oči nemají vždy ustláno na růžích

 

Pod měsíční pelestí neodbytná rakev s nočními květy

 

Už vím proč jemně rozhoupaná kůže ve mně vyvolává smutek

 

Z halenky země pod koňským brodem

k ránu a bosa

malinká prsa vystrkuje rosa…

 

Znám ten nehybný popěvek

Naše tenké řeči táhnou řekou roků

 

Řeky se vlekou – někdy jen tak tekou

Často křepčí

 

Ať tak či tak

čas z křečí řečí nikoho nevyléčí…

 

Příběh ticha

I ticho je někdy unavené z ticha

 

na prkenném loži odpočívá

pospává

a lehounce dýchá

 

V chladné márnici tichu nohy studí

 

Lomozem světa

tlukotem hluku /zdá se/

ticho se rádo vzbudí…