LUDVÍK DIVIŠ 

Život a dílo

Narudlý dramatik si bere sexbombu.“ 

Dobový tisk

 

Tak nějak americká média tenkrát v roce 1956 komentovala jeho svatbu s Marilyn Monroe – a jistě přitom přihlédla k průměrné inteligenci svého průměrného čtenáře. Pokusíme-li se tématu zhostit přece jen trochu seriózněji, můžeme třeba zapátrat, co autora přivedlo k jeho třem „životním“ tématům: Kritice bezohledného kapitalismu, antisemitismu a autoritářských režimů. A. M. bral totiž svou tvorbu velice vážně, doslova jako morální zápas za lepší lidstvo.

Arthur Miller (17. 10. 1915 – 10. 2. 2005) se narodil v newyorském Harlemu jako druhé ze tří dětí židovských imigrantů. Jeho otec provozoval prosperující dámské krejčovství s nějakými 400 zaměstnanci, matka byla učitelkou a celá rodina byla v místní komunitě velmi vážená. Po krachu na burze roku 1929 přišli ale prakticky o všechno a museli se přestěhovat do Brooklynu. Před vyučováním mladý A. M. každý den rozvážel chléb, aby pomohl uživit rodinu.

Po ukončení střední školy si dva roky vydělával na školné v nejpodřadnějších zaměstnáních, aby mohl roku 1936 nastoupit na Michiganskou univerzitu. V té době také udělal drsné zkušenosti s antisemitismem v tehdejší Americe. Na univerzitě studoval nejdříve žurnalistiku, postupně se jeho zájem přesouval k anglistice a k literatuře. Štěstí se na něj usmálo v letech 1936-7, kdy dvakrát po sobě vyhrál se svými divadelními hrami finančně slušně dotovanou Hopwood Award. To jej pak povzbudilo k dalším výbojům tímto směrem. Studia dokončil těsně před válkou, do armády nebyl povolán kvůli zranění ze školních let.

Pullitzerovu cenu, Tony Award i světovou proslulost přinesla A. M. v roce 1949 hra Smrt obchodního cestujícího. „Tato hra je časovaná bomba mistrovsky položená do základů amerického kapitalismu“, psala dobová kritika.

Na prostém příběhu postupného úpadku drobného obchodníčka Willyho Lomana provádí autor neúprosnou vivisekci konzumní a úspěchem posedlé společnosti a důslednou demontáž mýtu zvaného „americký sen.“ Jedním z klíčů k porozumění hře je i neobvyklé scénické řešení: Willyho dům je totiž jakoby průhledný, což umožňuje na jevišti střídat přítomnost s četnými objasňujícími retrospektivami. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno, jednou z nejzdařilejších verzí je televizní inscenace v režii Volkera Schlöndorffa s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. 

V roce 1953 byl A. M. předvolán Výborem pro neamerickou činnost (HUAC), přičemž vyšlo najevo, že jej udal Elie Kazan – jeden z jeho nejlepších přátel. Ten o rok dříve označil 8 členů Theatre Group za sympatizanty komunismu. Tuto trpkou zkušenost (a řadu dalších, které následovaly) zúročil autor ve svém nejslavnějším dramatu Čarodějky ze Salemu, kterým se budeme zabývat později. Další dozvuky událostí lze pak ještě nalézt ve hře Pohled z mostu, 1955, kde je zpracováván konkrétně morální problém udavačství. Nepříjemné období skončilo v roce 1958, kdy byl A. M. konečně zproštěn všech obvinění.

Ve stejné době procházel krizí i autorův osobní život. Roku 1956 se rozpadlo jeho první manželství s Mary Grace Slatey, se kterou měl dvě děti. Vzápětí si pak (po delším románku) za značného zájmu vzal slavnou Herečku Marilyn Monroe (+1962), tento vztah ale nevydržel ani pět let. Bezpečný rodinný přístav tak A. M. nalezl až na třetí pokus – s fotografkou rakouského původu Inge Morathovou, která mu kromě domova dala ještě další dvě děti. K dílům ovlivněným tímto obdobím patří ještě scénář filmu pro náročné diváky Mustangové, 1958 (M. M. už skutečně nebavilo hrát roztomilé blondýnky) a drama Po pádu (1964). To bylo ale publikem přijato rozpačitě, podobnost hlavní hrdinky s M. M. byla až příliš očividná.

V roce 1965 se A. M. stal předsedou mezinárodního PEN klubu a z této pozice pak sám pomáhal pronásledovaným spisovatelům v jiných zemích. Ve Východním bloku upadlo po roce 1968 jeho dílo v nemilost kvůli tvrdé kritice sovětské invaze do tehdejšího Československa – na našich jevištích se jeho hry objevily až zase v době „perestrojky“. Návštěva v naší zemi v době normalizace jej inspirovala ještě k jedné slavné hře, Strop v arcibiskupském paláci (1977). Její kouzlo spočívá v tom, jak divák z rozhovoru postav postupně vyciťuje, že „něco není v pořádku“ – postavy totiž tuší, že jsou odposlouchávány. 

V posledních letech svého života se A. M. stal stále hlasitějším kritikem agresivní politiky prezidenta G. Bushe.

 

Čarodějky ze Salemu

 

Člověk buď stojí na straně tohoto soudu, nebo musí být považován za jeho odpůrce.“

Viceguvernér Danford, 3. jednání

 

Děj Čarodějek se zakládá na skutečných událostech, které se v Salemu (malé městečko na pobřeží Mainského zálivu na sever od Bostonu v Massachusetts) odehrály v roce 1692. Tak skutečných, že je na místním hřbitově možno navštívit náhrobky Johna Proctora nebo Gilese Coreye.

Oblast tehdy obývali puritáni, kteří sem po vypovězení z Anglie dorazili o nějaké století dříve. Jednalo se, nalejme si čistého vína, o poměrně bigotní sektu přesvědčenou o vlastní vyvolenosti, pro kterou byla Bible nejvyšší autoritou úplně ve všem. Pocit obklíčení silami Zla v nich v jejich novém domově ještě posilovala nehostinná příroda, časté indiánské nájezdy a války s Francouzi (viz romány J. F. Coopera). Připočteme-li k tomu ještě sousedské spory, frakční boj při volbě nového pastora, pověrčivost černých otroků nebo mimořádně tuhou zimu 1691/2, byla již na místě nachystána docela třaskavá směs.

Když pak dcera a neteř sporného pastora Parrise začaly náhle mluvit z cesty, divně se motat a upadat do transů, pochybovali o zásahu nadpřirozených mocí jen nemnozí. Tím spíše, že potížím předcházel podivný dýchánek v lese a při jejich léčení nezabíraly ani modlitby. Vyděšené dívky se k čarodějnictví nakonec přiznaly, kály se a označily další spojence Pekel – což byla ostatně podle tehdejších zákonů jediná šance, jak uniknout oprátce.

Tím ale záležitost nabyla na rozměrech, byl zřízen zvláštní soud s viceguvernérem (známým kariéristou a převlékačem kabátů). Vzápětí se roztočila kola strachu, udavačství a pomst za dávné křivdy. Po necelém půlroce měli vyšetřovatelé jasno: Ďábel vzal útokem celou provincii a chystal se výš. Výsledkem byla plná vězení, zruinované životy a 19 popravených. Dle stavu dnešní medicíny se jako nejpravděpodobnější příčina chování dívek jeví otrava toxiny plísně paličkovice nachové, známější pod jménem námel.

Když si A. M. dočetl staré soudní protokoly, provedl oproti nim několik podstatnějších změn. Především přidal dívkám několik let, takže z nich udělal skoro dospělé slečny a svého hlavního hrdinu Johna Proctora zapletl do milostného románu z jednou z nich. Tím dostává dramatický konflikt dvě roviny, které jsou spolu v křehké rovnováze: Abigail obviňuje z čarodějnictví Proctorovu ženu Elisabeth, na kterou žárlí a chce zaujmout její místo a John se jednak snaží svou ženu zachránit, jednak se postavit vzrůstající hysterii v celém městečku. Za pravdu nakonec zaplatí cenu nejvyšší…

Když byla Millerova dnes již klasická hra v roce 1953 na Broadwayi uvedena, bylo její přijetí dost nejednoznačné. Publikum totiž doslova „tuhlo“, podobnost se skutečnými událostmi v tehdejších USA byla až příliš zjevná.

Pojďme si tu dobu teď trochu připomenout.

Již zmíněný HUAC byl vlastně Sněmovnou reprezentantů ustanoven již před válkou na ochranu před eventuální zahraniční subverzí. V roce 1946 pak president Harry Truman jeho aktivity oživil v studenoválečnickém a antikomunistickém duchu. V roce 1952 zamával senátor McCarthy (mimochodem těžký alkoholik) seznamem 205 údajných kryptokomunistů na vysokých místech a kola hysterie se roztočila. Do pár měsíců měli vyšetřovatelé jasno – Amerika byla rudými agenty doslova prolezlá.

Častým cílem vyšetřování byli prominenti intelektuálové, např. z Hollywoodu. Jednak to mediálně dobře vypadalo mít v síti tak veliké ryby, jednak bylo o řadě z nich známo, že jsou skutečně tak trochu narudlí. Stovky lidí se ocitly na černých seznamech, statisíce byly popotahovány a celkový počet prověřovaných přesáhl 13,5 mil. Samotnému A. M. byl v roce 1954 na 5 let zadržen pas a byl postaven před soud za pohrdání Kongresem, neboť zásadově odmítl uvést jakákoliv jména. Vše došlo tak daleko, že jeden jižanský kongresman žádal předvolat před výbor Euripída – za hlásání třídního boje, pochopitelně.

Vrcholem celé hysterie se stal známý špionážní proces s manžely Rosenbergovými. V době jejich popravy v newyorském vězení Ossining 19. 6. 1953 se zrovna konala broadwayská derniéra Čarodějek. Publikum při ní netleskalo, ale jen povstalo a zůstalo tiše stát.

Na česká jeviště byla hra poprvé uvedena 5. 10. 1961 v Divadle na Vinohradech v překladu Milana Lukeše. Obsazení bylo hvězdné: John Proctor – Otakar Brousek, Abigail Williamsová – Jiřina Jirásková a viceguvernér Danford – Vladimír Šmeral. Ten je našemu publiku znám i z role inkvizitora Bobliga ve Vávrově Kladivu na čarodějnice a to nás teď v úvahách posune zas o kousek dál.

 

Morální panika

 

Morální panika je reakce sociální skupiny, založená na falešném, přehnaném dojmu, že chování jiné skupiny, menšiny, subkultury je nebezpečně deviantní a je hrozbou pro celou společnost.“

Podle Wikipedie

 

 Když přemýšlivý člověk zhlédne v divadle Čarodějky ze Salemu nebo v kině Kladivo na čarodějnice, když si přečte Londonovo Doznání či Ztracenou čest Kateřiny Blumové od H. Bölla, začne se ptát, zda je to všechno jen náhoda. Nebo snad existuje nějaká tajemná síla, co pudí „papežence“, aby pořádali hony na „helvíty“ a naopak, co našeptává konzervativcům, že za všechno zlo můžou liberálové a zednáři, co podněcuje všechny ty razie proti trockistům a úchylkářům nebo naopak komoušům a anarchistům – to jak kde a za kterého režimu …

Pojmu morální panika poprvé použil roku 1971 britský kriminolog Jocky Youngh ve své doktorské práci, řešící reakce veřejnosti na téma zneužívání drog. Problematikou se pak podrobně zabýval sociolog prof. Stanley Cohen, studijním materiálem se mu staly britské subkultury 70. let. (Ti starší si vzpomenou na to zděšení, když se objevily první „máničky“.) Z dalších jmen uveďme ještě alespoň Ericha Goodeho a Jehudu-Ben Nachmana a zbytek si zvídavější čtenář snadno dohledá. Zde se musím omezit na pár charakteristických znaků celého procesu.

Na začátku stojí nějaká snadno identifikovatelná skupina „potížistů“, ať už smyšlených nebo skutečných, která nezapadá do světa většiny. Pak dojde k nějakému incidentu, který vzbudí zájem veřejnost, případně ještě celou věc začnou rozdmýchávat média. Následují emotivní reakce, nárůst iracionality a postupné nafukování problému. Tady někdo něco zveličí, támhle si onen něco dobásní a onde se zfalšuje nějaká ta statistika. Také dochází ke stereotypizaci „nepřátelské“ skupiny („ta rudá a hnědá prasata…“, že, pane Hřebejku!). Zpovykaná veřejnost začne volat po rychlé akci a kariérističtí politici si přihřívají vlastní polívčičku. Nakonec dojde zpravidla k obranné reakci ohrožené minority a celý problém eskaluje po spirále dál. Taky vám tenhle scénáře leccos připomíná?

 

Dodnes aktuální

 

Nejtragičtější na Čarodějkách je, že je i dnes moc potřebujeme vidět.“

Guardian

Perfektní hra pro naši post-faktickou dobu.“

The Stranger

 

V posledních letech se Čarodějky vracejí na světová jeviště a od loňského roku i na ta naše, dokonce opět přímo do Divadla na Vinohradech. Recenze na tamní inscenaci vypadají moc zajímavě, stejně jako jednoduchá scéna, opírající se o trojitou symboliku chomout-zvon-oprátka. Myslím, že si kulturnější Pražáci smlsnou. Mně se zas 9. února poštěstilo udělat si trochu času a vyrazit do Městského divadla v Brně. Vzhledem k velmi příjemnému dojmu, který ve mně zanechala loňská inscenace Dürrenmattovy společensko-kritické hry Frank V., jsem si dělal docela naděje a musím říci, že vcelku nebyly zklamány.

Tak především se hra v zásadě držela předlohy (novější překlad K. Hilské) a nepokoušela se být nuceně aktuální, jako některé nové inscenace anglosaské, mířící dost nepokrytě proti D. Trumpovi. Došlo tedy k určitému zkrácení, vypadly například postavy Francise Nurse a Sary Goodové, na samotný začátek byl naopak zařazen jakýsi „baletní“ rej čarodějnic. Poprvé se na našich scénách hrála scéna přímé konfrontace mezi Johnem a Abigail mezi druhým a třetím jednáním, kterou autor na radu Lawrence Olivera z konečné verze vypustil. Těžko jednoznačně říci, zda je to dobře nebo špatně. Vyznění se tím ale podle mne posouvá víc k erotické složce konfliktu. 

Doopravdy vytknout mohu jen málo. Těžko si dovedu představit, že by skuteční protestantští puritáni používali k vymítání zlých duchů krucifix nebo růženec, to byl ale asi ústupek převážně katolickému pozadí Moravy. Co mi však opravdu chybělo, byly závěrečné repliky celé hry. Skončit na Haleově „Ženo, jděte za ním!“ a škrtnout Elizabetino „Teď má svou čest a chraň Bůh, abych mu ji brala.“, no nevím, nevím. Kdo má chuť, může si v lidové knihovně půjčit tištěnou verzi a napsat mi do redakce svůj názor. Nebo to byla jen chyba na generálce?

Moc se mi naopak líbilo jednoduché a účinné vyřešení scény a s chutí jsem si přečetl programovou brožurku. Přišla na 95 Kč, ale dočetl jsem se v ní opravdu hodně zajímavých věcí z pozadí vzniku hry i samotných salemských procesů.

 

Malé zamyšlení

 

Politická strategie se slučuje s morálním právem a opozice vůči ní s ďábelskou zlovolností. Pokud se taková rovnice skutečně udělá, společnost se stává snůškou spiknutí a protispiknutí a hlavní role vlády jakožto arbitra se mění v Metlu Boží.“

Arthur Miller, komentář k dramatu

 

Jedna z prvních věcí, kterou autorovi „potrefené husy“ vmetly do tváře, byla tato: Že prý nebezpečí čarodějnic bylo fiktivní, nebezpečí komunismu zato skutečné, čímž pádem paralela učiněná ve hře neplatí. Zkusme se ale zamyslet nad tímhle: Kolik tak mohlo být, řekněme v takovém Hollywoodu, zapřisáhlých stalinistů, chystajících bezprostředně světovou revoluci? A kolik tam mohlo naopak být podprůměrných pravicově smýšlejících scénáristů, kteří se v tvrdém boji o zrno rádi elegantně zbavili schopnějšího levicového kolegy a ještě přitom získali nimbus opravdového patriota? Jako stará „rudá ponožka“ říkám 100 %, pravičáci nemají žádnou morálku! Ale teď zase vážně. Stará latinská otázka CUI BONO (kdo z toho bude mít prospěch) je jedna z těch, ze kterých se nelze lehce vykroutit.

A dnes? Ten samý člověk dokáže bystře odhalit prvky morální paniky v některých diskusích o migrantech či ve volební kampani našeho milovaného makajícího miliardáře, když ale dojde na ruské hybridní špióny, plížící se všude kolem, zasekne se víc než slavný strážmistr Flanderka z Haškova Švejka a Miloše Zemana pak prohlásí za zplozence samotných pekel s jistotou, která by zarazila i samotné ctihodné soudce salemské.

No, a že morální panikou začíná víc a víc zavánět třeba ta slavná kampaň MeeToo? Tak to snad na veřejnosti raději ani neříkejte. To by vás feministky mohly klidně i zažalovat. Za nenapravitelný mužský šovinismus, to se rozumí. 

Další příklady si bystrý čtenář už jistě doplní sám.