IVO FENCL

Osudy a práce výtvarníků narozených mezi lety 1857 (Josef Ulrich) a 1968 (Petr Modlitba).

Překrásná publikace Ilustrátoři dobrodružství bude jistě oceněna. Medaili by měl získat i její autor Vladimír Prokop. Vypiplal ji a ona vyšla podobně dokonalá, jako nebyli dokonalí její protagonisté.

Ne že by neuměli kreslit a malovat, ale všichni klukovsky utíkali do romantických světů a do jednoho ulpěli v ranku dobrodružné četby. Občas i dobrodružně brakové. Nu, a mnozí kumštýři, dodám, budou Burianovi i čtyřicet let po smrti vyčítat, že nebyl „skutečný“ umělec.

A nebyl? Otázka! Ale ona vizuální sdělení „ilustrátorů dobrodružství“ mají síly dodnes a teoretici vybrali pro jejich dílo hned několik adjektiv a pojmenování. Realistická dějová ilustrace (Stehlíková), reportážní realismus (Pecháček), iluzivně popisná ilustrace (Holešovský)…

Úvodem knihy autor připomíná bipolaritu masové a populární kultury v kontrastu s kulturou elitní. Tato bipolarita je nejen podle něj uměle navozená a ve skutečnosti se mezi nimi nedá jen tak provést řez. Přesto se to zhusta dělo i děje.

Je-li pak (příklad) recipient nezletilý, ještě to samozřejmě neznamená, že jemu nejlépe srozumitelné literární či výtvarné dílo vyhodíme z krajiny se skutečným uměním. A vidíte, přece bývali „ilustrátoři dobrodružství“ systematicky lynčováni, zatímco kritika mělkosti moderny, ideového vakua anebo formalistické prázdnoty naopak bývala brána co rouhání.

V úvodu knihy nesouhlasím s jediným tvrzením: brak NEvznikl teprve na přelomu 19. a 20. století, ale dávno předtím. Existoval minimálně jako tzv. krvavé romány – a taky ony přece už disponovaly obrázky. To však Prokop pomíjí. Plným právem naopak připomíná, že obrazový doprovod mnohé dobrodružné knihy převýšil svým emočním atakem její slovesnou složku, takže se četl příběh následkem toho „od ilustrace k ilustraci“.

Závěrem Prokop zmíní i pár es vyššího patra. K ilustrování dobrodružství se rádi skláněli. Tichý, Lhoták, Jelínek, Born i Trnka. Nu, a v letech šedesátých lze vnímat i modernistické tendence a svobodnější, symbolistický charakter obrázků, jež náhle směly být pouhou parafrází. – Pan Prokop zmíní však i hyperrealistu Teodora Rotrekla (1923–2004), ač náležel sci-fi, a naopak vykáže z průkopnické generace Viktor Oliva (1861–1928). Ilustroval, pravda, Sienkiewicze a Matěje Broučka.

Reprodukcemi přetékající publikace sestává z monografických medailonů třiadvaceti malířů, přičemž jen šest posledních žije. Jsou shromážděni v kapitole Tradice realistické dějové ilustrace po roce 1989, ani jeden dosud neřekl poslední slovo a výsledky jejich umu nejsou sterilní. Žádný se nezpronevěřil řemeslu a svorně inklinují k vizuálně explicitnímu ztvárňování příběhů. Jsou to Petr Barč, Miroslav Pospíšil, Libor Balák, Josef Pospíchal, Milan Fibiger a Petr Modlitba. Kniha jim, pravda, věnuje pouhých 16 stran (z takřka pěti set) a úhlavní prostor uchvacuje sedmnáctka starších legend na čele s Gustavem Krumem (1924–2011), který patrně právem obsadil nejvyšší počet stran (36).

Přesně podle očekávání se jedná o osobnosti, jimž bylo dobrodružství meritem bytí a jejichž díla se většinou formovala bez interakce s avantgardou. Je to oddíl talentů, které buďto rezignovaly na utváření konceptů moderních tendencí, nebo ani nikdy neuvažovaly o tom, že by tvorbu svázaly běžně přijímanými pojetími. Statě o nich Prokop navíc záměrně formuluje jako příběhy a seřazeny jsou od chronologicky nejstaršího Josefa Ulricha (20 stran), který je následován (čísla za jmény znamenají počet jim věnovaných stran) Věnceslavem Černým (30), Stanislavem Hudečkem (20), Václavem Čuttou (28), Rudolfem Komínkem (18), Františkem Horníkem-Lánským (16), Janem Gothem (22), Jiřím Wowkem (28), Aloisem Ladislavem Salačem (22), Zdeňken Burianem (34), Milošem Novákem (34), Václavem Junkem (34), Bohumilem Konečným (32), Janem Černým-Klatovským (30), Jaromírem Vraštilem (32), Gustavem Krumem (36) a Karlem Tomanem (25). Přitom pouze o Burianovi, Konečném, Vraštilovi a Krumovi už existují reprezentativní monografie, s výjimkou Konečného taky od Prokopa. A milovanému Burianovi věnoval dokonce již šest tituolů, počítám-li taky bibliofilii Vlastní cestou (2015).

A ostatní? Byli v mnohém tabula rasa. Nu, a znáte-li doposud Jiřího Wowka (vlastním jménem Georgije Vladimiroviče Volkova, 1899 Kyjev – 1961 Praha) jen jako ilustrátora bigglesovek, zde omyl napravíte a budete touto charismatickou osobností fascinováni.

Ani v mnohém pověstný Václav Čutta (1878–1934) ovšem nebyl jen malíř doprovázející pohádky a Burroughsovy fantazie a společensky i obchodně se jednalo o úspěšného, produktivního řemeslníka, který příležitostně diskutoval s Jaroslavem Haškem a spřátelil se důvěrně s Emou Destinnovou. Právě on rovněž býval nejaktivnějším českým tvůrcem filmových plakátů („nejplodnějším afišistou němého filmu“), rozmáchle investoval do nemovitostí u Barrandova a měl vlastní dostihovou stáj, byť s jediným koněm. Sám pak byl ztepilým sokolem, nicméně zřejmě i sukničkářem. Navíc měl značný hudební talent, dokonce dirigoval a jeho děti učil skladatel Josef Suk. Stal se i jedním v prvních systematických průkopníků otužování a jen snad neměl zjara 1934 tak dlouho odpočívat na studené zemi, neboť pak podlehl zápalu plic již v pětapadesáti letech.

Jak si můžete prohlédnout, vedle deseti svazků Spisů E. R. Burroughse ilustroval tento pozoruhodný řemeslník taky verneovky, Maye, Marryata, Févala, Sienkiewicze a Galopina či Luigi Mottu. A že byl naprostý autodidakt? Překonal to.

Očividné, uznejme, však jsou (i navzdory kresebné jistotě) jeho výtvarné limity, přičemž této kategorii umělce se asi nejvíc blíží A. L. Salač (1900 – zřejmě 1953).

Taky on uměl vydělat „velké peníze“, ani on se nebál filmových plakátů a pohlednic a – obecně vzato – komerce. Ani u něj se nepodařilo Prokopovi dohledat jakékoli dokumenty o výtvarném vzdělání. A přece není ani Salač zapomenutelný a vedle konvolutu k třinácti knihám Aloise Musila a Foglarova Boje o první místo ilustroval rovněž Flose, Dumase či Arthura Ransoma. Toho ovšem, konstatujme, poněkud kýčovitě.

„Je srozumitelnou vizitkou výtvarníka, který se rozhodl v prostředí standardizovaného komerčního úzu potlačit z existenčních důvodů svou individualitu,“ podotýká tu Vladimír Prokop. A dál?

Nemůžeme představovat autory všechny, ale oproti dvěma předchozím se Václav Junek (1913–1976) jeví co nedoceněný velikán. Byl dvorní ilustrátor svého přítele Františka Běhounka a také stvořil obrazy do školních učeben a klasický Slabikář. Ilustroval Flose, Verna, Londona, Haggarda, Ludvíka Součka, dokonce Foresterova Hornblowera a Hochy od Bobří řeky. Pro pár pokračování, než byl v polovině května 1941 zastaven Mladý hlasatel, taktéž nahradil kreslíře Rychlých šípů Jana Fischera.

Vladimír Prokop (*1960 v Sokolově) absolvoval Pedagogickou fakultu v Plzni (1984) s aprobací český jazyk, výtvarná výchova a dějiny umění a jako specialista na Buriana je spolutvůrcem jeho trvalé expozice ve Dvoře Králové nad Labem. Mimo jiné napsal řadu šesti středoškolských skript včetně Teorie literatury. – Při práci na Ilustrátorech dobrodružství v archivech takřka nocoval, prolézal hřbitovy a hledal rovněž potomky výtvarníků zesnulých už před koncem války. Přispěl pak nakladateli částkou v řádu desítek tisíc, již získal prodejem Burianovy ilustrace, a navzdory šťastnému manželství a tchýni se prý dokonce vzdal části svého honoráře; ne-li rovnou honoráře celého. Knihu však, dodám, podpořili finančně i mnozí další a například taky předseda Sdružení přátel Jaroslava Foglara Vojtěch Hanuš a foglarovští nadšenci a badatelé Milan Alpín Lebeda a Václav Nosek Windy. A také autor knih o Karlu Mayovi a Divokém západu Karel Jordán Deniš.

Udělali dobře? Nepochybujme. Podobná odborná publikace neexistovala a o mnoha zde probíraných malířích se dalo dosud najít sotva po patnácti řádcích ve starých slovnících; pokud vůbec. Jejich ilustrace pak jsou roztroušeny po soukromých sbírkách a po institucích. Ale Prokop se nesetkal s nezájmem a třeba kvůli příběhu Jiřího Wowka dokonce navštívil archiv až na Ukrajině. Obdobně neuvěřitelnými se však ukázaly být i osudy Josefa Ulricha.

Vraťme se nicméně ke Georgiji Vladimiroviči Volkovovi. Byl ze zámožné pravoslavné rodiny a otec, vládní úředník, opakovaně působil v cizině. Mj. v Paříži. Roku 1920 mladý Volkov navždy opustil vlast v diplomatické misi a pracoval na velvyslanectví v Římě. Ale už napřesrok se přesunul do Vídně, kde mj. ilustroval knihu ukrajinských pohádek.

Začátkem října 1922 se však vynořil v Praze – a již zůstal: zprvu ubytován v internátu na Smíchově. V létě 1923 se imatrikuloval na Filozofické fakultě a obratem obdržel stipendium. Mimo jiné absolvoval u Šaldy dějiny francouzské literatury a jeho partnerkou pro zbytek života se stala Milena Uzelacová; poznal ji právě na UK. Milena už měla dva syny, z nichž jeden se později stal skladatelem a dirigentem.

Jiří Wowk se také zajímal se o hermetismus a spřátelil se s naším nejvýznamnějším kabalistou Františkem Kabelákem. Kontakty měl i s Arvédou Smíchovským či Felixem de la Cámarou. Žil jako bonviván a dandy, uměl pít a „jako o život“ začal ilustrovat teprve roku 1934; ČSR totiž omezila podporu ukrajinských emigrantů.

Od roku 1940 bydlil v Anenské 9 na Starém Městě a obrázky postupně doprovodil takřka 150 knih – včetně slavných sérií Gričská čarodějka, Nobody , Tarzan a Biggles a vč. Spisů J. M. Trosky, Maxe Branda a Z. M. Kuděje. Naše občanství ovšem nezískal dříve než roku 1952.

Zemřel následkem nádorového onemocnění jater a smuteční řeč tenkrát pronesl jeho soused a kamarád Rudolf Deyl starší. – V úctě k výkonu, který podal Vladimír Prokop při rekonstrukci jeho života, tu neuvádějme víc, přece však prozraďme, že to byl chlapík až šlechticky noblesní a velkorysý, veskrze vlídný a nevtíravě prý zábavný. Měl charisma, jak je patrno i z fotografií, a mj. vášnivě vařil. Uměl rovněž ohromit znalostí mnoha jazyků a miloval děti. I kočky, jichž mívali spoustu. „Aniž by o tom věděl a jakkoli o to usiloval, vytvaroval ze své existence legendu; a to přesto, že nikdy nepatřil mezi umělecky nejzdatnější a nedisponoval ani neomezeným výrazovým rejstříkem,“ uvádí Vladimír Prokop.

Vladimír Prokop: Ilustrátoři dobrodružství. Obálka a grafická úprava Tomáš Měchura. Vydali Toužimský a Moravec. Praha 2017. 496 stran. ISBN 978-80-7264-183-3