EVA FRANTINOVÁ

Televizi nemám – a tak si pouštím rozhlas. Zejména v nemoci. Jak sladké – vleže jedním uchem posloucháš, druhým se propadáš do spánku. Tak mi nedávno zurčela do ucha jedna rozhlasová stanice, stanice, která mi nedovolila usnout. Možná těch stanice bylo víc, co na tom záleží, kterou jsem si naladila… a nakonec jsem měla horečku.

Právě vysílali v pořadu Pomníky své doby o krásném plzeňském nádraží. „Tady seděli klucí na klandru, brnkali na kytaru, kolem krásný holky, a jak vonělo to pivo rozlitý na dlažbě, támhle je kus tý dlažby jiný, tram byla díra po náletu, tady sis mohl dát snídani a poslouchat do toho jak přijíždějí vlaky, dýchat nezaměnitelnou vůni, tudy se nad ránem valili doslova jak šedivej proud lidi do škodovky, tiše a zamyšleně, nad nimi mlha, tady si lidi dávali rande, napsal jsem o tom báseň, to mi bylo patnáct let… a potom vidíte ty sochy v nadživotní velikosti, k soše železničáře a hutníka jsme vzhlíželi, a támhle byla malba, už tam není, socialistickej realismus, na malbě ženská, a vona neměla prsa, jak se to tenkrát malovalo, zato velkou sukni a v ruce snop, a takový ty strašně velký mohutný ruce, a támhle na té malbě vlevo dítě s tlustýma nožičkama…“ – tak nějak mne provázel rozhlasový průvodce po nádraží. Přemýšlela jsem o absenci prsou na bývalé – prý už dávno stržené malbě – a také o baculatém andělíčkovi padesátých let.

Potom jsem opět upadla do spánku – možná i proto, aby mne probudil jiný pořad. Právě běželo čtení z románu Jiřího Kamena. Náhle jsem jako zázrakem dostala odpověď na otázku, proč té soudružce se snopem prsy chyběly, a proč byl ten chlapeček z malby na nádraží tak baculatý. Z povinného sunaru! Už jsem zas usínala, když z románu vypadla věta o tom, že kojení za socialismu bylo považován za buržoazní přežitek.