JAROSLAV VÁŇA

Narodil jsem se již hodně dávno, do Masarykova Československa, v Povážské Bystrici na Slovensku. Osud tam mého otce zavál, protože patřil k nejstarším sourozencům, kteří museli v dobách nezaměstnanosti uživit zbytek rodiny. Předtím se o to pokoušel ve sladké Francii; byla to drastická zkušenost, bez jakékoli sociální a zdravotní ochrany pracoval v železárnách, denně mu bylo z nadýchaných zplodin zle. Můj bratr se narodil o dva roky později, již do Tisova Slovenského štátu, takže pokrevně jsme byli z jedněch rodičů, avšak „národa jsme si byli různí“. Nijak nám to v postpubertálním věku nezavazelo, po válce se stejně všechno vrátilo k původním pořádkům.

V časech, kdy se po ulicích města potulovali němečtí důstojníci v parádních uniformách, jsme bydleli asi padesát metrů vzdáleni od brány tehdejší zbrojovky, později Povážské strojárně. Již tehdy mi vrtalo hlavou, proč se Američané při každonočním bombardování ani jednou netrefili do ohromné plochy zbrojního průmyslu. Situaci v Plzni či v Praze si rozhodně za vzor nebrali. Že by si ji šetřili na pozdější, doposud zájmově nevyjasněné časy? Jen jednou se stalo, že jsme nestačili s bratrem nasednout na záda unavených rodičů, při jejich stále častějších útěcích do krytů v nedalekých horách, a sedm bomb, určených pro zbrojní průmysl, padlo do dvorní části činžáku, ve kterém jsme bydleli. Obešlo se to bez obětí, jedna nevybuchla.

Povážskou Bystricu osvobodili Rumuni, přijeli na koních, bojovat neměli s kým, Němci se stačili vzdálit do oblastí chráněných pozdějšími spojenci, Američany.

Uběhlo pár roků a my, protože jsme byli Češi, jsme byli „vyhnáni“ do volných moravských oblastí, dříve Sudet, které jsme až doposud neznali. Pro slovenské nacionalisty té doby byl Čech a Žid jeden hyd (od slov. hydina – drůbež). Naštěstí to záhy po roce 1948 pominulo.

Opět se dlouho nic nedělo, až po roce „osvobození“ naši Československé republiky od socialismu jsem musel žádat o české národní občanství. Jednou jsem byl Čech, jindy Slovák, všude nechtěný, národnostně existující jen z moci úřadů, které rozhodovaly o mně a beze mne. Zdá se, že teď již smím zemřít jako Čech, pokud se z nás nestanou Spojené státy evropské a někdo pro mne nevynalezne novou národnost.

Bratr byl od těchto anabází osvobozen, nikdo po něm nic nepožadoval, nic mu nevnucoval. Lenka Procházková, zaujata problémem vlasti a státního občanství, prohlásila na semináři v Litoměřicích 30. 9. 2017: „Vlast tu byla dřív, než jsme se narodili. Člověk k ní dorůstá vlastním poznáváním, zatímco státní příslušnost je nám udělena bez vlastní spolupráce. Stát podobně jako církev chce mít o svých ovečkách přehled. Udělením státní příslušnosti demonstruje stát svou důvěru v to, že z novorozence mu časem vyroste řádný občan. To ale funguje jen tehdy, pokud se stát chová ke svým lidem řádně, takže se s ním (jeho režimem) dokážou identifikovat. V takových zářných případech stát pevně stojí na svých občanech a může padnout jen vnějším zásahem.“ Nemám, co bych k takovému mezistátnímu zmatení ducha, s jakým jsem se osobně setkal, dodal.

Rád, čas od času, se zajedu do země svého zrození podívat. Již proto, že tam žije z maminčiny strany řada obdivuhodných bratranců a sestřenic. Mívám tam pravidelnou smůlu s nerespektováním dopravní situace a téměř vždy platím pokutu. Jednou za to, že jsem překročil povolenou rychlost o patnáct km, jindy za to, že jsem odbočil tam, kde se to nedoporučuje, i když jiná možnost nebyla, či jsem zaparkoval o metr dále, než bylo značkou povoleno. Strážci pořádku jsou vždy nekompromisní, moje zdůrazňování místa rodiště lámanou slovenštinou nebrali nikdy jako polehčující okolnost. Byl jsem pro ně Čech s českou značkou na karoserii, proto zaplať a přestaň blábolit svou úsměvnou směskou, a tak se též ve všech případech stalo, zaplatil jsem, ne málo a ještě řekl, děkuji. Stejnou zkušenost má i bratr, v tom jsme, na rozdíl od shora uvedeného pojednání o občanství v jednotě.

Někdy též zneužiji hledačského génia svého moudrého PC, když potřebuji napsat slovo, ve kterém je „o“ s pověstnou slovenskou stříškou (vokáňom); jsem rád, když ho tam najdu. Mám z toho ohromnou radost a pokouším se to vyslovit. Ještě to jde.

Bojím se, že se mi Slovensko vzdaluje, dokonce již nerozumím některým novým výrazům, jejich melodika je pro mne nelíbezná, schází jim pověstná měkkost, jejich smysl odvozuji z koncepce celých vět. Nehodlám to však nadále snášet a začnu se u svých bratranců a sestřenic ucházet o Slovenskou literaturu. Nenechám si vnutit národnost Českou ani slovenskou a zůstanu tím, čím jsem vždy byl – Čechoslovákem.