JAROSLAV KOJZAR

Sobota – den prvý. František ve svátečních šatech přišel na divadelní představení. Těšil se na něj. Žil už dávno sám a divadlo pro něj bylo ženou, kamarádkou i milenkou. Umožňovalo mu stát se součástí děje, byť ten děj se odbýval v antice, ve středověku anebo právě včera. Byl důchodcem. Připadal si, že důchod pobírá už věčně. Nebylo to tak. Odešel do penze před deseti lety. Tehdy v prvních dnech července si sbalil své věci a zamkl stůl. Klíč předal školníkovi. Školní rok skončil, ředitel mu přišel podat ruku, to už tu žáci nebyli, jen se uklízelo a vyřizovaly se papíry. Mohl skončit už třicátého, ale chtěl ještě alespoň s těmi kantory, kteří nespěchali na prázdniny, popít několik skleniček moravského vína. A pak se rozloučil a už nikdy do školy nevkročil a dokonce se nešel ani podívat ke školní budově, kde prožil mnoho let. On, učitel přírodopisu, se zcela zaměřil na svého psa, kterého si hned první týden pořídil dole u řeky v útulku městské policie. A… na svou sbírku, stále se rozrůstající, kamenů.

Den prožíval četbou knih, na něž dřív čas neměl, výlety do přírody – celé dny se svým Borkem bývali, když počasí dovolilo, venku. Většinou s cílem najít nějaký nový kámen ve sbírce. To vždycky sedli na vlak, odejeli do Čelákovic nebo třeba na Dobříš a toulali se zdejšími lesy, zastavili v nějaké venkovské hospůdce, aby se naobědvali anebo si jídlo nesli sebou, aby nemuseli mezi lidi. Když pršelo, nebo bylo počasí, že by „psa nevyhnal“, vyšli jenom do nedalekého lesoparku, aby se Borek vykadil a vyčůral a pak se vrátili do svých „čtyř stěn“. Večer poslouchali televizi anebo hudbu, kterou miloval. Francouzské šansoniéry, Sinatrovy písně či třeba folklór. Měl široký záběr. Střídání hudebních směrů mu nevadilo. Ani klasice se nevyhýbal a měl jí na deskách nemálo. Tak žil. Den ode dne, někdy zpestřený návštěvou u lékaře, skoro denně pak nákupy a jednou za měsíc trávil odpoledne v knihovně, aby si půjčil další knížky, které ještě chtěl přečíst. Říkal si. „Moc času nemám. Stáří je stáří“. Zatím se ale starým necítil.

Jen návštěvy divadel si neodpustil. Nebyl měsíc, kdy by na nějaké představení nezašel. V řadě z nich ho dokonce uvaděčky už znaly a zdravily se s ním jako se starým známým.

Dnes tomu bylo jinak. Nečetl noviny. Nezajímaly ho. Říkával, že svět se bude točit stejně, i když nějakou tu informaci vědět nebude. Když náhodou se k novinám dostal, pak si prohlédl stránku kultury a víc ho nezajímalo. Pečlivě je složil a po čase odnesl do sběrny starého papíru. Kvůli pořádku, ne kvůli penězům. A při tom právě dnes se něco dělo. Nevěděl co, rozhlas nic nehlásil. Hudbu, kterou poslouchal, vysílali jako vždy. Takže nikdo významný zřejmě neumřel. Co tedy? Lidé jako by byli rozrušení, nebo skutečně byli?

Sedl si na své sedadlo do dvanácté řady a čekal. Hlediště se pomalu začalo naplňovat. Pak, když se měla zvednout opona, herci v civilu předstoupili před ní. Sedadla zmlkla, najednou bylo hrobové ticho. A pak jedna z hereček, ta nejznámější, téměř plačtivým hlasem vykřikla: „Vraždí naše děti.“ František se úplně schoulil. Jako by dostal ránu. Jak to, že nic neví? To je ten jeho zvyk odpoutat se od dění a jen hloubat ve svých knihách. Kdo ale vraždí?

Pak herci jeden po druhém odříkali svůj part. „Státní moc zabíjí děti“, „Esenbáci bili studenty pokojně manifestující na Národní třídě“, „Byl umlácen student Šmíd“, „Nemůžeme hrát, musíme protestovat“, „Všechna divadla se dnes připojila“, „To komunisté, to komunisté…“…

Hodinu trvaly emoční projevy namísto představení. Pro Františka to byl šok. Atmosféra v divadle se nechala krájet. Lidé občas křičeli. Některé ženy plakaly. I František se nechal strhnout. Nemohou přece vraždit „naše děti“. Vzpomněl si na svou školu, na Honzíka Krejčího, Marušku Chudobovou, Zdeňka Lhotu, Jiřinku Veselou… ti přece se z žáků také stali už studenty a jistě byli na Národní třídě. I je mohli zavraždit. A možná ještě mohou. Je třeba protestovat. Vykřičet do světa, co je to za režim, který střílí do svých dětí. Střílí? Nebo je ubíjí pendreky? Vzpomněl si na Čapkovu Matku, na její „jdi!“ A byl také rozhodnut jít někam, kam bude potřeba a kam ho někdo pošle. „Vždyť přece vraždí naše děti.“

A tak v dalších dnech se ocitl na Václavském náměstí. Mezi tisíci demonstranty. I on podlehl „klíčové mánii“ a na výzvu cinkal klíči, i když ty, co byli na balkonu Melantrichu, vůbec neslyšel. Stále mu v uších znělo ono „Vraždí naše děti“. Z balkonu Melantrichu hovořil dramatik Havel, prý šéf Občanského fóra, které vzniklo v návaznosti na události na Národní třídě, zpívala Marta Kubišová a z emigrace rychle se vrátivší zpěvák Karel Kryl. Neslyšel však, co říkají. V hluku davů se ztrácela slova. Křičeli, když ti vpředu, kteří přece jen měli blíže k budově, začali volat, zvonili klíči, poté, co se vlna zvonění zepředu k nim přelila. Nepotřebovali žádný pokyn. Masa se řídila vlastními pokyny. Také František křičel. Jen často se pokřik zvrhl v jakési bučení, protože lidé vzadu nestačili rozeznávat slova hesel, jež vyslovili ti nahoře na balkoně.

„To všechno komunisté,“ zaznívalo kolem. František nikdy do strany nevstoupil. Sice mu jednou nabídli členství v KSČ, ale kolegovi, který s tím přišel, jen řekl: „Co byste se mnou dělali?“ Ten se na něj podíval, popleskal ho po rameni a jen odvětil: „Já vím. To nejsou kameny.“ František nepochopil, ale kývl.

Odmítnutím na něho nečekaly žádné problémy. Brali ho tak jak je. Zanícený učitel, oblíbený u žáků, trochu shovívavý k jejich přečinům. Chápali i to jeho samotářství, jak žil sám „jako jezevec“, přesto, že tím jezevcem nikdy nebyl. Když měl chuť, zašel si na jedno pivo vedle do restaurace, kde bydlel, také na různé oslavy chodil, ale nikdy se nikde nezdržoval dlouho. Nezkazil zábavu, ale ani nebyl pro ni žádným přínosem. Jeho kolegové a kolegyně věděli, že se však na něj mohou spolehnout a brali to…

Myslel na to, když kolem znělo „Nejsme jako oni“ a ti neznámí z davu, jenž byl řízen psychózou šířící se od Melantrichu do všech stran, mysleli komunisty.

Večer poslouchal rádio. Dozvěděl se, že žádný student Šmíd nebyl policií ubit, jen zraněných prý bylo na stovky. Lavinu však už nebylo možné zastavit. Jen František už na Václavské náměstí nešel.

Když se však onoho dne domů vracel ze své „psí vycházky“, na domovní „desce vzkazů“ byl vyvěšen kus papíru a na něm bylo napsáno:

„Občané našeho domu se rozhodli vytvořit občanskou komisi a rozhodli se sesadit domovní důvěrnici Pastuchovou, protože je komunista a my už o sobě komunisty rozhodovat nechceme.“ Podepsáni Sobota, Hrubá, Jelen.

František se u desky zastavil. Vtom bývalý vyhazovač z nedalekého baru Sobota se u něj zastavil. „Ano, pane učiteli, musíme to tu vyčistit. Už nebudou o nás rozhodovat komunisti, jako byla ta Pastuchová. Půjdete s námi, že?“ František byl zaskočen. Chtělo se mu říci, „víte, já tomu všemu nerozumím. Mám svoje kameny a psa Borka a paní Pastuchová nám přece, kde mohla, pomáhala“, místo toho však jen vychrčel: „Ano, ano, půjdu.“

„To je dobře, věděl jsem, že je na vás spoleh. To víte, důvěrnice Pastuchová byla jedna ruka s Kryštůfkem z 2. patra a to je skalní komunista. Pracuje někde na nějakém ministerstvu nebo kde a jistě donáší na StB. Nebo donášela sama. Viděl jsem tu nedávno jednoho podivného člověka a Pastuchová si s ním tam v rohu něco špitala. Musel to zcela jistě být estébák… Tak na shledanou. Nezapomeňte přijít na demonstraci na Letnou. Tam jim ukážeme.“

Doma za stolem František, hladě svého Borka, si říkal – ale neříkal to právě Borkovi? „Vždyť ta Pastuchová byla tak snaživá. Tobě vždycky přinesla kostičky. Byla úřednicí na poště a po večerech se starala o barák. Běhala ve svém volnu na úřad, na bytový podnik a dokázala vybojovat, co lidé chtěli. Byla komunistka? Kdo ví. Asi ano. Proč ne?“

Na onu letenskou demonstraci nešel. Nebyl sám. Další den svolali ti na desce jmenovaní schůzi domu. Přišla i Pastuchová. Stála na chodbě vzadu. Dostavila se tak čtvrtina obyvatel. Právnička Hrubá přesto oznámila, že tady v době právě vzniklo Občanské fórum a to převzalo povinnosti domovní komise. Už je dost vlády jedné strany, řekla. „Byl nás na Letné milion. Ten, kdo se neúčastnil, je proti svobodě a demokracii.“

František stojící nedaleko Pastuchové věděl, že slova právničky směřují i na něj. Potkal totiž zmíněnou trojici a několik dalších nájemníků, jak společně míří na Letnou. Viděli ho. Hrubý dokonce volal: „Vyvenči psa a přijď za námi.“ František však raději zůstal u svých kamenů. Jen rozhlasové vysílání z Letné si pustil. Slyšel vypískání předsedy vlády, proslov pátera Malého – v životě o nějakém knězi se jménem Malý neslyšel – a řady dalších. Také Dubček tam byl, i dramatik Havel a… nikdy ta další jména neslyšel a nyní to byli světlonoši.

Druhý den večer jejich domovní občanské fórum svolalo novou schůzi. Tentokrát přišlo už víc než polovina obyvatel. František přišel také. Pastuchová nikoli. Hrubá dokonce přečetla jakousi rezoluci, v níž obyvatelé domu žádají, aby vláda podala demisi, komunisté odešli nebo byli, pokud neodejdou sami, odvedeni. Čím dřív, tím líp. Pak se zeptala: „Je někdo proti?“ Nikdo nezvedl ruku. Nebylo tudíž potřeba hlasovat pro její přijetí.

Když se už rozcházeli, člen „fóra“ Sobota je zastavil. „A znovu opakuji: Přebíráme podle vašeho přání vedení domu. Cokoli budete potřebovat, nám sdělte. Zvláště každou informaci o tom, jak by nás všechny ještě naposledy se pokusili ohrožovat komunisti.“ Nezareagoval nikdo. Slova „podle vašeho přání“ se stala nepřekonatelnou barikádou. Proto beze slova, na rozdíl od dřívějších domovních schůzí, kdy vše končívalo vzrušenými rekcemi těch, kteří nebyli uspokojeni, se lidé rozešli ke svým dveřím. Nedívali se po sobě. Nebyl důvod. Nastala doba, kdy je lepší mlčet. To si většina těch, kteří se sešli, podvědomě uvědomovala.

František také mlčel. Ostatně většinou do domovních sporů nezasahoval. Celým svým životem procházel v klidu. Nikdy se nesnažil s někým dostat do konfliktu. Bylo tomu tak také nyní. Doma však vzal do rukou hlavu svého Borka, který se na něj láskyplně díval. Vyprávěl mu o tom, že neví, co se děje, že to všechno nechápe. A Borek vrtěl ocasem, jako by všemu rozuměl. Možná však, že ano. Co člověk ví?

A venku? Noviny pomalu začaly měnit tón, stejně jako rozhlas a televize. Krok za krokem. Při tom tam stále byli titíž lidé. Jen šéfové byli nahrazováni jinými. Ty dny si František noviny začal kupovat a při jejich čtení si stále více uvědomoval, že ničemu nerozumí, že se stále méně vyzná v tom, co se vlastně děje. A ani to chápat nechtěl. Ve dne se stále víc uchyloval ke knihám a své sbírce kamenů. Měl kupu nových, neurčených. Přinesl si je ze své poslední „toulavé cesty“, kdy v Českém krasu v okolí Berounky se dokonce toulali dva dny a přespali v jednom hotýlku u cesty. U nich se uklidnil.

Bouřlivý listopad se přehoupl v prosinec. Nezměnilo se nic. Na tabuli v domě byly každý den vyvěšeny nové rezoluce, kterými se domovní OF přihlašovalo k tomu republikovému. Padla Adamcova vláda, premiérem se stal Marián Čalfa. I to tam ve výstřižcích bylo. Nikdo ale zprávy „domovního Občanského fóra“ a různé rezoluce napsané snad ke všemu už nečetl, i když vlastně měly být vyjádřením obyvatel domu.

Ano, politizovalo se. Slov padlo miliony. Slibů jakbysmet. I k Františkovi se některé dostaly. Pozornost jim věnoval málo. Víc než kdy jindy se uzavřel do sebe a „hrabal“ ve svých kamenných pokladech.

Jednou v deset večer seděl zase u své sbírky. Měl puštěn starý gramofon a ten mu tiše hrál písničky z mládí. Najednou však zhaslo světlo. Chvíli čekal a pak po paměti nalezl sirky a svíčku a zapálil ji. Poté se podíval z okna na protější dům, kde se kupodivu svítilo. „Že by problém byl u mne?“ Zeptal se sám sebe. „Podívám se na pojistky.“ Vyšel proto na chodbu, ale tam už se pohybovali sousedé. Byli na tom stejně. Celý dům zhasl. Chvíli trvalo, než se někdo pod nimi vzpamatoval. František stojící v té chvíli u schodiště uslyšel proto odkudsi zdola: „Je tu někde paní Pastuchová?“ Nebyla. „Zabouchejte na ni!“ nařídil mužský hlas. „Odjela k sestře,“ odpověděl kdosi. Chvíle mlčení. „A co naši fóristé?“ zeptal se někdo z vyšších pater. Členové OF tu byli. Jen ztratili najednou svou rozhodnost. „Když se postavili do čela domu, tak ať se postarají. Zavolají na rozvodnu nebo kam. Nebo najdou závadu sami. Ví někdo, co dělala paní Pastuchová, když v našem starém domě došlo k nějaké havárii?“ Hlas z výše krytý tmavou anonymitou byl neúprosný.

„Ano, pokusíme se. Zajistíme. Můžete jít domů…“ František poznal hlas právničky Hrubé.

Rozešli se tedy. Každý se svou svíčkou, každý do svého bytu, kde si možná rozsvítil další svíčku a čekal.

Byla tma, a jak v protějším domě zhasínali světla a odcházeli spát, stále černější. Postupně dohořívaly svíčky, doskomíraly baterky. Někdo v beznaději se po paměti svlékl a šel spát.

A tma se stále zvětšovala. V té době někde v domě představitelé OF hledali nejen spojení na dispečera, ale i rozvodnu, kde zřejmě došlo k chybě. Hledali, hledali a hledali. A stále byla tma a byla tma.

Také František se pomalu začal připravovat na lůžko a uvědomil si, že tma začíná být nejen v jejich domě.