VĚRA BERANOVÁ
Národní galerie disponuje mnoha objekty, ve kterých jsou umístěny jak stálé expozice, tak i přechodné výstavy. Zatímco se v některých z nich setkáváme s velmi zajímavými projekty, které jsou také náležitě prezentovány, například v paláci Kinských na Staroměstském náměstí nebo Valdštejnské jízdárně na Malé Straně, bohužel v nejrozsáhlejším objektu, což je Veletržní palác, tomu tak každopádně není. Návštěvník tohoto objektu je jistě překvapen rozlehlostí výstavních prostor. Jedinečnými pohledy a průhledy. Jistě nejsme první, koho napadne otázka o vhodnosti tohoto prostředí k prezentování výtvarného umění.
Současné trendy prezentace výtvarného umění vycházejí z chápání uměleckého díla v širších souvislostech. Jednotlivé expozice se snaží zdůraznit širší a nejen umělecké vazby. Využívají například doprovodné texty, které nejen informují, ale seznamují návštěvníka s kulturní a společenskou atmosférou doby, v níž díla vznikala. Výstavy bývají doplněny různými předměty, které napomáhají vytvořit iluzi dobového prostředí.
Jde tedy o chápání výstavnictví v širších souvislostech. Právě naše domácí tradice je na tento přístup velmi bohatá. Vzpomeňme jen naše úspěchy na světových výstavách, například EXPU 58 v Bruselu, ale také na první, tak vysoce oceňovanou instalaci umění 19. století v Anežském klášteře, o kterou se zvlášť zasloužil tehdejší ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. V této souvislosti je potřebné za všechny, kdo se na našich úspěších podíleli, jmenovat alespoň Františka Cubra. Jistě že výstavnictví se dále vyvíjelo a bezesporu máme na co navazovat. Bohužel prezentované expozice ve Veletržním paláci, tedy ústředním prostoru Národní galerie, o tom nesvědčí. Měli bychom si uvědomit skutečnost, která se týká vlastní dramaturgie, jež by měla vycházet a především prezentovat v těchto prostorách, věnovaných současnému umění, národní tvorbu. Tato otázka by si jistě vyžadovala hlubší rozbor a jistě by se neměla omezit jen na Národní galerii, ale i na další instituce, hrdě se pyšnící označením národní, jako Národní divadlo, Národní muzeum, Národní knihovna, ale i Česká filharmonie, Moravská filharmonie, Národní archiv a další instituce. Buďme však opatrní ve svých závěrech. Řada těchto institucí si uvědomuje své poslání a například zdárně reprezentuje v zahraničí. Národní muzeum pak prodělává totální proměnu a jsme jistě všichni zvědaví, jak to dopadne. V Národním divadle stále probíhají diskuse a je těžko dnes usoudit, kudy cesta povede.
Národní galerie pod novým vedením, jak se zdá, se chce podobat i jiným zahraničním významným institucím tohoto charakteru. Zavedla například volný vstup studentů do 26 let, jak je běžné u slovenské Národní galerie, také galerie v Dublinu, Londýně nebo Washingtonu. Současné vedení pražské Národní galerie nezůstalo jen u slibů svých předchůdců. Dalším krokem, který by měl postupně udělat z NG moderní instituci, je digitalizace sbírek. Zatím se jedná jen o skromný začátek, o prvních 300 uměleckých objektů.
U příležitosti výročí 220 let od otevření NG budou pouhé dva dny vstup zdarma.
Veřejnost si však slibuje od připravované proměny sbírkových expozic, a zvláště ve Veletržním paláci, podstatnou proměnu. Jedná se o sbírku mezinárodního umění, která se uzavřela k 21. lednu a především o jedinečnou kolekci českého moderního umění představující tvorbu od roku 1900 po současnost. Tato významná expozice se rovněž uzavírá. Mimo expozice ve Veletržním paláci je od 1. února uzavřena sbírka barokního uměleckého řemesla ve Schwarzenberském paláci.
Měli bychom se ptát, jak dlouho budou trvat reinstalace, co nového přinesou, jak s hlediska obsahového, tak i formálního, instalačního. Jistěže především našeho, ale i zahraničního návštěvníka zajímá, jaká tvorba, jaká umělecká díla budou prezentována pod hlavičkou Národní galerie, v čem se tedy ukáže specifičnost této instituce. Na které autory bude v nové instalaci kladen důraz a naopak, kteří zůstanou v depozitářích.
Veřejnost být měla seznámena s připravovanou koncepcí připravovaných změn, diskuse by se neměla omezit jen na autory reinstalací.
Případná diskuse by mohla dát odpovědi, troufám si tvrdit, na jednu z podstatných otázek naší současnosti: co je vlastní náplní toho národního, co stojí v názvu našich prestižních organizací, a to právě na počátku 21. století. Jistě to nebude totožné s představou našich předků, kteří stáli u jejich počátků.
Tak bychom se měli ptát: Existuje i dnes něco specifického v rámci umělecké tvorby, něco národního? Položme si tedy zásadní otázku: O co bychom se měli opřít při hledání toho jedinečného v naší minulosti i současnosti, co vlastně má představovat ono národní v našem umění? V této souvislosti se pak musíme také ptát, co obohatí a možná i pozmění naše představy o tom, co je to národní fenomén a jak se právě v dnešní naší době projevuje v umění? A možná si někteří položí kacířskou otázku: Existuje vůbec?