IVO FENCL
Sbírka deseti próz OBĚŠENCI JDOU S NÁMI, již napsal Tomáš Lojek (v nakladatelství Mladá fronta navíc autor elektronicky vydaného souboru devíti jiných povídek Trochu vzduchu), je natolik celistvá, že by ji takový Milan Kundera asi doladil v román; kdyby tedy seděl na tvůrcově místě.
Jestliže se však opět začtete, dojde vám, že je románem i takhle; svým způsobem. Navzdory různorodosti figur.
Texty spojuje mimo jiné sociální a obecná vnímavost a semkla je ovšem i matka Praha, které je tu nakonec až moc.
Jsem, pravda, ten poslední, komu by zrovna tohle vadilo, a vítám, když autor líčí prostředí čtvrtí a různých míst. Ale musím se přesto zamyslet i nad tou vizí, v které by se veškeré reálie krutě osekaly. Zbylo by dost?
Věřím, že ano. Zvlášť předposlední, titulní povídka je silná, i když právě ona nejvíc působí jako výsek nějakého románu (a jsme zase u toho). Snad by mi autor prozradil, jestli nějaký román klíčil v jeho hlavě? Anebo zda dokonce existoval? Neptal jsem se ho, neznám jej a pokusím se tím spíš dovysvětlit, jak jeho knížku vnímám.
Je do jisté míry depresivní, a to proto, že se neštítí reality. Mnohé sekvence, ba celé povídky jsou očividně autobiografické a těží z autorových zkušeností, často pracovních. Děj bývá „přenášen“ v přítomném čase, ba dokonce je asi jednou volen k přenosu i ten zajímavý způsob, v jehož případě vás teď jako čtenáře podle otestuji; a sami mi řekněte, jak se nazývá způsob řeči, díky němuž čtete třeba i větu „ráno vycházíš z domu“!
Ale popravdě mám za to, že i ten přítomný čas, natož pak jakékoli další experimenty, obvykle ničemu moc nepomohou, takže povýšenecky hlasuji za to, že ani tady ne. Je to, autore, ale třeba jen můj tupý názor. I když bych stejně řekl, že vyprávíte-li nejtradičněji, a totiž v čase minulém, bývá i „maso“ (text) nejméně vnímáno, a tak dojde na maximalizaci přínosu. Zobrazovaný svět budeme nejspíš vnímat rovnou a ani na sekundu se neoptáme: „Co to na mě ten mistr valí?“ Ale na druhou stranu sám uznávám, že zrovna v případě prací tohoto autora se ani ignorováním oné zásady nepodařilo nic zkazit. Občasná metafora (mimo to) potěší a pointy rovněž fungují. A (úděsné) propady do rozčarování?
Obestírají nás znova a znova, to je pravda, ale přece přijde přerod ke štěstí. Což opět hovořím o titulní povídce, která zanechá nesmazatelný dojem a jejíž oběšenci jsou, pravda, jen umělí, ne nicméně méně zoufalí.
Hrdinové na ně totiž ještě před jejich rozvěšením po Praze napíší:
Přišla exekuce.
Neměl jsem kde bydlet.
Páchl jsem chudobou.
Šetřím Váš státní rozpočet.
Byl jsem nepřizpůsobivý.
V titulním příběhu mi, nemohu si pomoci, však ještě něco chybí. Jako kdyby byl skutečně jen vyňatý z většího či potencionálního, ve stratosféře snad existujícího celku. A finále? Podle mého názoru nabízí hned několik psychologických interpretací, ale otázkou zůstává, zda tu máme dost materiálu na to, aby mohly být tkány odpovědně.
PAN STRACH tu jest, taky pravda, zachycen mistrně – a celkem vzato smekám rovněž před tím, nakolik nevtíravě knihou prolíná přítomnost ve vzduchu visící moci státu. A to téhož státu, který se včas nedokázal postarat třeba o Libeňský most. A nemluví se o státu sice, o to nápadněji však nám pluje před očima ten vliv. I NEVLIV. I v tom směru pak bylo, tvrdím, přímo mistrným tahem začít knihu příběhem podaným očima policisty… a ukončit ji (nebo takřka ji ukončit) naopak příběhem faktických anarchistů.
Tomáš Lojek: Oběšenci jdou s námi. V edici Knihomol vydalo nakladatelství Renata Šindelářová – Literární strom. Klášterec nad Ohří 2017. 112 stran. ISBN 978-80-906902-0-2