BOHUMILA SARNOVÁ
Když ve filmu Císařův pekař navštívil Rudolf II. (ztvárněný neodolatelně Janem Werichem) svou alchymistickou laboratoř plnou roztodivných badatelů i podvodníků, předváděl výsledky jejich „bádání a vynálezů“ hostu magistru Kellymu. Ten si v jeho přítomnosti zapálil cosi a dýmal z úst, což císař ještě nikdy v životě neviděl. Císař, chtivý všeho nového a nezvyklého si to také zkusil. Potáhl, notně se zakuckal a objev striktně zavrhl se slovy: tak tohle se u nás nikdy neujme. Ó, jak hluboce se mýlil! Možná tento výrok císař Rudolf II. ve skutečnosti nikdy nevyslovil. Kdo ví, jestli se s tabákovým smotkem sám setkal. Ale ve zmíněném filmu se jedná o vtipnou repliku Jana Wericha na vrub neřesti zvané kouření.
Jaké to vlastně je? Kouřit. Jak to chutná? Ptá se dnes už nejen puberťák, ale i človíček sotva plenkám odrostlý. Neboť cigáro v puse těch dětí základního stupně školou povinných už dnes není žádnou vzácností. Pravda, nechlubí se tím provokativně ještě před vchodem do školy, jako jejich spolužáci ve vyšších ročnících. Ale zážitek z potahování z cigára někde zpoza rohu či ze křoví už mají za sebou.
Také jsem to zkusila. Až poměrně ve vyšším věku studentky střední školy. Dej si, nebuď srab, pobízely mne spolužačky. Dala jsem si. Poprvé a naposled. Vdechnutí prvního šluku do plic mne navždy odradilo. V krku se mi všechno stáhlo, nemohla jsem popadnout dech a ještě dlouho poté mne v krku nepříjemně pálilo.
Když přede mnou někdo vysloví krásný název podzimní květiny zvané astra, dodnes se mi vybavuje zážitek z mládí a s ním moje první a také poslední cigareta v životě. Astry, tak se krabička cigaret jmenovala, mne nadlouho pocitově poznamenaly.
Lákala mne i představa dlouhé kuřácké elegantní dámské špičky, i štíhlá dýmka mého dědečka. Dědeček měl v pozdním věku také tzv. fajfku, která se mu klimbala na prsou jako nezbytná rekvizita. I při cestě do „parlamentu“, což byl dědkovský diskusní klub na kraji lesa, vedle lesní výletní hospůdky, kde se venku sedělo na dřevěných lavicích při půllitru piva, ji nevyndal z pusy. V „parlamentu“ tatíci a dědové probírali krom politiky kde co. Dědeček neodkládal dýmku ani při sekání dřeva ve dvoře na špalku. Jeho práskačky, jak jsme říkali krásným šedivým knírům, byly trvale zbarveny od kouře faječky do rezaté barvy. Když už byl věchýtkem a proležel skoro celý den v posteli, fajfku si držel svou průsvitnou rukou na hrudi, třebaže už z ní dávno nebafal.
Tenkrát se na kouření ještě pohlíželo trochu jinak. Pro dámy byla cigareta, zasunutá do elegantní a dlouhé špičky, nezbytným společenským doplňkem, pro džentlmeny doutník plnil úlohu rekvizity pro vstup do vyšší společnosti. Pro muže nižších vrstev, tedy v podstatě chudinu, byla ubalená levná cigareta mnohdy náhražkou mizerné a nedostačující stravy a pocitu tepla.
Ale to se psalo jiné století. Moje mládí se odvíjelo později. Ráda jsem čichala k paklíku tabáku, který voněl exotickým dřevem a neidentifikovatelnou vůní cizokrajných květin. To vše se mi moc líbilo až do té chvilky, než tyto předměty začaly plnit svou přirozenou funkci a měnily se v čmoud a kouř. A bylo hotovo.
A což teprve kavárenské a vinárenské sedánky s kumštýři a oblaka dýmu, vyvolávající umělecké múzy k posezení a předávání inspirace! Kouřové clony vinoucí se z cigaret, umně vypouštěné šedomodré kroužky a hlavy diskutujících v oblacích nejen uměleckých představ a fantazie. Jednoduše řečeno: zakouřeno, že by se to dalo krájet. Nutno podotknout, že se jednalo tenkrát o pravý tabák, nikoliv o marihuanové závitky. Jenomže po opojném posezení, diskutování a pření se o umění všeho druhu nastával návrat domů.
Moji rodiče kouřili z poloviny – tedy můj tatínek. Maminka ani snad nevěděla, k čemu cigáro slouží. Tatínek však kouřil jen venku, mimo byt, na zahradě, při vycházkách a určitě v práci. Pro úspornost často rozděloval cigaretu na tzv. půlčíky, které zasunoval do kratičké špičky. V továrně, kde pracoval, se dým cigaret mísil s vůní šedé litiny, rozžhavených pecí a válcovacích stolic. Pracoval jako výstupní kontrola v továrně šedé litiny Motor v Českých Budějovicích.
Když jsem se tenkrát, ještě coby svobodná dívčina, navracela z výše uvedených aktivit kumštýřů, maminka snad i klíčovou dírkou z jejich ložnice nasála „vůni“ cigaretového ozónu. Nelenila, vstala z postele a já musela vyvěsit na čerstvé povětří na balkon veškeré své ošacení. Dalším příkazem bylo: vykoupej se a hlavně si umyj vlasy! Ještě na prahu ložnice rodičů jsem uslyšela – bože můj, to je smrad, co na tom ty lidi mají, příště nikam nepůjdeš!
Jak já ji teď po létech chápu a rozumím jejím dávným připomínkám. Ani v mé domácnosti se nekouří. Přestože i v ní byli kuřáci. Sami neměli rádi pobyt v zakouřeném bytě s načichlými záclonami. Díky bohu, je to minulostí a všichni se již postupně této „slastné“ činnosti vzdali. Byl to pro každého z nich osobní boj. A já jsem za to moc ráda, jak dopadl.
Dnes si s manželem vybíráme, kam si půjdeme sednout na oběd nebo večeři, či posedět s přáteli. Tam, kde se nekouří. I jedny naše dobré známé jsme přestali navštěvovat v chladném období v jejich bytě. Neboť jimi vlastnoručně ubalované cigarety byly při zapálení skutečně „výživné“. Posezení na jejich zahradě zvládneme i s tím nezbytným kouřením.
Jsem člověk vesměs tolerantní. Kouření je každého věc. Je na každém, jak se rozhodne, jak moc se s cigárem skamarádí, kolik jich stihne za den zlikvidovat a nasát do svých plic.
Přesto mne znova a znova doslova nadzvedává, s jakým gustem stále bojují proti zákonu zákazu kouření někteří naši politici. Ať si kouří, ale ať nepodporují tenhle zlozvyk napříč společností. Ať se podívají, kolikáté že to máme vlastně století.
Není náhodou kouření trochu primitivní a zastaralá věc? Proč se tedy neustále řeší smogové situace v některých místech naší republiky, když je řada odpůrců z řad zákonodárců proti zákazu kouření? Není to v podstatě jedno? Přece smrad jako smrad.
Kolik rodičů kouří v uzavřených bytech i autech vedle svých dětí? Naše plíce si to pěkně uloží a zpracují a až nazraje čas, lékaři obdrží další přísun pacientů.
Zatím se úpravu na zmírnění kuřáckého zákona nepodařilo prosadit. Za zmírnění zákona o zákazu kouření horlivě bouří pánové poslanci Kubera i Benda, ti nejvýrazněji. Nekouří se v restauracích a na dalších označených místech. Tedy alespoň ze zákona se nemá a nesmí. Jenomže. Jezdím občas autobusem z Jihlavy na naši chalupu. Čekám na autobusovém nádraží na spoj. Na zdi co snad 10 metrů od sebe vzdálených jsou vyvěšeny tabulky: „Zákaz kouření.“ Pod nimi stávají hloučky výrostků, včetně děvčat, a bání o sto šest, nedopalky končí okolo nich na zemi spolu s vyplivnutými žvýkačkami. Nějaká ostraha, policie nebo pracovník nádraží, který by je usměrnil – v nedohlednu. Ještě jsem nikdy nikoho takového na nádraží nezažila.
Tak co s tím, že? Velmi slaboučce doléhá k uším kuřáků názor lékařů o škodlivosti kouření. Odstrašující obrázky na krabičkách cigaret také nezabírají. Krabičky plné bělostných i hnědých cigárek denně berou do rukou tisíce začínajících i již protřelých kuřáků a netrpělivě zapalují jejich konce na jedné straně a s filtrem jako se slaďoučkým lízátkem na straně druhé v ústech. Mnozí nevědí, že se nejedná o výdobytek a kulturu naší moderní doby a civilizace. Netančíme přece v transu okolo rituálních ohňů jako domorodci prastarých kmenů dávných Indiánů. Nevracíme se snad až do období 500 let před naším letopočtem k Mayům do tajemného Mexika, kde již tabákové listy znali a kouřili.
Závěrem zde ale musím uvést ještě jeden fakt, který by měli kuřáci vědět o jejich kuřáckém prapraprapředkovi a průkopníkovi. Když Kolumbus při svých objevných plavbách přistál u břehů Kuby, všimli si někteří jeho námořníci místních domorodců, že si balí tabákové listy, zapalují je a vdechují kouř. To se psal rok 1492. Prvním námořníkem, který to zkusil po vzoru domorodců, byl údajně jistý Rodrigo de Jereza. Tedy pravděpodobně historicky první kuřák Evropy.
Dávná, stará, prošlá doba. Často se vysmíváme starým událostem, zavrhujeme kde co, vyjadřujeme se nepěkně o způsobu života našich předků, ohrnujeme nosy nad zastaralými metodami v čemkoliv. Holedbáme se, že naše doba je moderní, pokroková. Moderně bydlíme, správně, zdravě a moderně se stravujeme, moderně se oblékáme, podstupujeme plastické operace, abychom byli krásní a dokonalí, nově a pokrokově vychováváme své děti, chceme stále modernější mobily, počítače, notebooky, automobily, v rámci moderní doby chceme opanovat časem vesmír. Jak se s tím vším shoduje tak starodávná, archaická záležitost, jakou je kouření?
Což takhle zařadit mezi moderní pojmy i heslo, které razí řada vědeckých veličin a jejich průzkumy na toto téma: „Moderní je nekouřit!“
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ