VĚRA BERANOVÁ

Filozofická fakulta Prešovské univerzity vydává zajímavou publikaci Jany Soškové Estetika a filozofia umenia Svätopluka Štúra, zabývající se filosofickým a estetickým odkazem jednoho z významných představitelů slovenské estetiky a filozofie (1901–1981).

Obsáhlý text (216 s.) představuje významný příspěvek v rámci dějin slovenského estetického myšlení. Je však nutné podotknout, že se nejedná jen o podstatný přínos v rámci slovenské estetiky, ale upozorňuje a analyzuje propojenost také s českou estetickou tradicí.

Autorka vychází z chápání dějin estetického myšlení jako soustavného odrazu dobových, někdy i protichůdných názorů. „Iba tak je možné viesť dialóg s minulosťou ako predpokladom pochopenia významu minulosti pre prítomnosť a možných výhľadov pre budúcnosť.“

Základním pramenem pro pochopení a interpretaci myšlení S. Štúra jsou autorce především jeho články v časopise Prúdy. Je si vědoma jisté omezenosti této pramenné základny, stejně jako jeho záměrné orientace na problematiku kulturního dění v Bratislavě. Avšak spolu se Štúrem rozšiřuje svůj zájem o kulturní dění také v Praze, Brně a Vídni. Interpretací Štúrových textů tak dokumentuje nejen genezi jeho esteticko-filozofického myšlení, ale i obecně kulturního dění těchto center.

Dokumentuje jedno z podstatných východisek Štúrova estetického myšlení, kterým byla bezesporu česká tradice, ve smyslu odkazu Miroslava Tyrše, Otakara Hostinského, s nimiž se seznámil již v době svého studia. Byly to také názory Zdeňka Nejedlého, J. B. Foerstera, u kterých studoval hudbu. V jeho textech se však objevují i další osobnosti českého i světového estetického myšlení, které jsou mu inspirací, často i zdrojem polemiky, například J. Bartoš či B. Croce.

Autorka výstižně vybírá z množství textů momenty a pasáže, v nichž je zřetelná polemika a tak na pozadí jiných názorů specifikuje vlastní Štúrovo pojetí, jež se zcela přirozeně proměňuje v čase. Dodržuje časovou posloupnost a tak máme možnost sledovat i proměny společenské v rámci estetického myšlení dané doby.

Rozsah problematiky, kterou se Štúr zabývá, je velmi široká a vyžaduje od autorky hluboké věcné zázemí. Sošková zvlášť dokumentuje přístup Štúra k problematice národního umění, specifičnost právě této tvorby. Rovněž se věnuje Štúrovu vztahu k modernímu výtvarnému projevu. Upozorňuje, že jej nikdy obecně ve svých článcích nezatracoval, jeho interpretace byla však specifická.

Autorka dochází ke svým závěrům na základě zobecnění mnoha článků a prokousáním se řadou faktografických materiálů. Nepovažuje tyto články jen za informace, jen za základní heuristický materiál, ale dokumentuje jejich prostřednictvím Štúrovo chápání umění a obecných problémů estetiky.

Poukazuje na Štúrovo pojetí duchovního stavu doby, pro kterou je charakteristické přehodnocování všech hodnot. Svou úlohu zde sehrává právě umění, jeho místo v životě, jeho možnosti a meze.

O jeho perspektivách uvažuje v jisté polaritě. Na jedné straně to je zánik umění, na straně druhé pak rozšíření jeho kompetencí do oblastí mimouměleckých, mimoestetických. Jak aktuální se nám zdají tyto myšlenky právě dnes!

Závěrem lze konstatovat, že studie Jany Soškové je významným příspěvkem nejen v rámci slovenského myšlení. Její význam spočívá v hluboké analýze, poukázání na jedinečnost významné osobnosti slovenského filozofického a estetického myšlení. Předkládá mnohem širší souvislosti, které představují hlavní proudy estetického, filozofického, uměnovědného myšlení daného období. Nemůžeme také opomenout poučení v rámci dějin jednotlivých druhů umění.

Kniha podstatně rozšiřuje naše poznání nejen slovenského, ale i českého estetického a filozofického myšlení 20. století.